Pokud chováte IRON MAIDEN v srdci, museli jste tam být. A pokud jste tam byli, pak jen jistě potvrdíte má slova o tom, že to celé bylo jako vyndat rodinné zlato z dobře ukryté pokladničky a celý večer jej leštit, prohlížet si jej ve světle nadcházejícího soumraku, mazlit se s ním a nemoci se vynadívat na jeho nádheru.

Pravověrný fanoušek Železné panny, který stál tam, co já, tedy vepředu u pódia (protože už jsem už slyšel hlasy o tom, že dále vzadu to bylo zvukově nepovedené), to zkrátka ani jinak vidět nemohl, protože tenhle sváteční večer (a to prosím pěkně nikoliv kvůli vzpomínce na moravské věrozvěsty) byl jedním slovem fantastický.

Když jsme úspěšně přežili modernou načichlé THE RAVEN AGE, kteří si ve svém středu hýčkají syna Stevea Harrise George (a zřejmě proto se jim dostalo cti předskakovat legendě), a když ke svému konci dospělo i krásné intro z jihoamerické džungle, vysílající Ed Force One na jeho dlouhou cestu, proměnila se pódiová konstrukce jako mávnutím čarovného proutku ve starobylé město předšpanělské indiánské civilizace. Na jejím vrcholu zaujala své místo postava v černé kápi, která nad kotlem plným kouře rozezpívala předehru otvíráku nového alba „If Eternity Should Fail“, a byl to samozřejmě Bruce Dickinson, který takto vybídl IRON MAIDEN ke spuštění celého koncertního taháku. Když pak celá šestice nastoupila v plné síle, byla jí náhle plná celá stage.

Barevný park světel vířil o sto šest (škoda, že koncert nezačal o hodinu později – efekt okolní tmy by mu dozajista ještě přidal na působivosti), na plátnu za zády kapely se střídal jeden zajímavější motiv za druhým a celé to připomínalo vzácný konglomerát pastvy pro uši i oči. Hrací pořadí novinky okopírovala „Speed Of Light“, po se níž Bruce krátce zamyslel nad tím, že nadcházející skladba je starší, než mnozí diváci, načež „Mejdni“ spustili „Children Of The Damned“. Pak jsme se znovu vrátili k novému albu „The Book Of Souls“ a musím říct, že bylo velmi osvěžující vidět kapelu zase jednou nehrát jen osvědčené klasiky, ale řádně se popasovat s novým autorským materiálem. V tomhle tedy vskutku dali IRON MAIDEN o dekádu starším BLACK SABBATH, kteří v Praze zahráli jen před pár dny, řádně na frak, když jim, co se nové tvorby týče, zkrátka nedocházel dech ani šťáva.

Asi nejzřetelnější to bylo v „The Red And The Black“, která se po magické Harrisově předehře propletla svým středním tempem a nádherným melodickým motivem až k fantastické sólové části, kde si všichni tři strunobijci podávali sóla jako štafetový kolík. Ale i dále byla atmosféra jaksepatří zelektrizovaná (však taky mělo podle pořadatelů dorazit nějakých 28.000 lidiček), což se samozřejmě muselo promítnout i na náladě účinkujících – zejména Bruce Dickinson si zjevně užíval, a jeho vtípky, ať už zamotával Janicku Gersovi hlavu do britského praporu (pochopitelně při „The Trooper“), aby neviděl na kytaru, nebo když odebral mikrofon Adrianu Smithovi od úst ve chvíli, kdy chtěl zpívat („Wasted Years“), patřily k nejsvětlejším okamžikům večera. Zpěváka, který nedávno prodělal léčbu onkologického onemocnění, bylo vůbec tradičně plné pódium, tradičně toho spousty naběhal a tradičně zpíval (téměř) na výbornou. Ale ani ostatní se nenechali zahanbit, takže nebylo výjimkou třeba ani nezvykle často sledovat šedesátníka Harrise, jak se svým čtyřstrunným miláčkem skáče do rytmu s takovou vervou, že by mu to i o dvě generace mladší fanoušci v hledišti mohli leckdy závidět.

IRON MAIDEN jsou prostě králové heavy metalu a dokonale to prezentovali i v Praze. Vždyť kdo jiný nechá po pódiu běhat svého maskota v nadživotní velikosti a prostřednictvím svého zpěváka mu nakonec vytrhne srdce z těla, aby stříkající krví „ozdobil“ své spoluhráče? A za kým jiným by také do středoevropské metropole vážily cestu i davy fanoušků z nejrůznějších koutů světa? Jejich výčtem Bruce Dickinson uvedl nesmírně sympaticky předposlední kousek „Blood Brothers“, když mluvil o tom, jak metal spojuje národy, a že je skvělé, že i při takovém počtu lidí, co se na stadiónu ten večer shromáždili, se nikomu nic nestalo, nikdo nebyl zraněn, nikdo nebyl zabit a všichni si jen užili muziky a piva. Svatá slova. IRON MAIDEN jsou prostě králové heavy metalu a já jim i nám všem přeju, aby jim to ještě co nejdéle vydrželo!

Setlist: If Eternity Should Fail, Speed of Light, Children of the Damned, Tears of a Clown, The Red and the Black, The Trooper, Powerslave, Death or Glory, The Book of Souls, Hallowed Be Thy Name, Fear of the Dark, Iron Maiden, The Number of the Beast, Blood Brothers, Wasted Years