Spěchám opět už na první kapelu. Před šestnácti lety byli DEMIMONDE zjevení. Nikdo tady podobně alternativní metalovou hudbu nedělal. A popravdě, největší radost mám z toho, že vidím šerifa Bizziho se dvěma rezervními paličkami za pasem zase bubnovat. Zvuk není dokonalý, to ani náhodou. Zpočátku se hodně ladí sampler, kytary, vokál a stejně tak rozpačitý, jako je začátek, tak je trochu rozpačitý i konec setu. To, jak mě namlsala ukázka nového materiálu, je tedy neuspokojeno. V setu jsem nenalezl díru, kterou bych se do tvorby dostal, takže budu doufat v klubový koncert.

I další zástupci domácí scény mají problém s tím, jak „jdou ven“, PERFECITIZEN konkrétně u kytary, která byla trochu zadupaná. Konečně je po letech vidím s basou a novým vokálem. Tvář kapely to mění výrazně, na jednu stranu skvělé, že je tu konečně živá basa, na druhou stranu ono Oldovo bezelstné moravácké „ahóóój děéééécka, jak se máté“, mně vlastně chybělo. Zamáčknul jsem slzu, ale co – život jde dál. Rozervanost nechybí a jatka to jsou s basou o to větší. A samozřejmě, Jarda Haž za bicími je blastový král a vládne brutální silou. To byla fakt radost pozorovat.

Následující je taneční kostýmní divadélko LIVE EVIL. Tady stojí image nad hudbou. Bohužel. Kdybych chtěl být opravdu zlý, tak bych přiznal pravdu a napsal bych, že i přes snahu Andrejky z dnes již neexistujících MEMORIE jsem nakonec šel po odfocení kapely dělat na tojku to jediné, co se při jejich hudbě dá dělat, ale protože zlý nejsem, tak vás toho ušetřím a dostanu se hned k setu HEAVING EARTH, který byl naprosto parádní.

Profesorský death metal, konečně s parádním zvukem a další skvostný bubeník. Žlába svělý. Jak hlasem, tak projevem, jeden z mála zpěváků, který, když naznačí air guitar, tak to v jeho neurvalosti nevypadá srandovně, když hodí paroháče, tak je to čistá esence death metalu a ne prázdné gesto. Infernální marš a jeden z nejlepších setů dne. Jestliže první den byl ve znamení bahnitých kapel, ve dni druhém je nápadně mnoho progresivních modernistů.

Po HEAVING EARTH parádní žánrový kotrmelec, který mě nutí napnutě poslouchat celý set. Instrumentální australská paráda, snoubící v sobě progresivní rock i jazz fusion. Uvolněný set, plný fórků, včetně již zmiňovaných komentářů, ve kterých se PLINI svěřuje, že měl právě při hraní oční kontakt s nedaleko chčijící figurou, a že to byl nejdivnější zážitek "ever", případně sarkastické vybídnutí k circle pitu, které má při jejich pidlikavém zurčení za následek pomalu houpající se kolečko lidí. A to téměř na celou skladbu. Tohle byla opravdová paráda. Celý festival se rázem zklidnil, proslunil, získal zcela jinou náladovost. Po skončení jejich setu ještě dlouho areálem hučí provolávání „von mór song“.

Polskou ANTIGAMU jsem viděl už mnohokrát a tak jí věnuji jen první tři skladby, které jsou ve znamení techničtější verze grindcoreu, ale dnes je třeba šetřit síly. Výborných kapel bude ještě opravdu mnoho. Například hned následující OBSCURA. Parádní soupiska toho nejlepšího, co Němci vytvořili, a to včetně nejnovějšího materiálu z fošny „Akróasis“, hned na úvodu zní „Ten Sepiroth“. Obrovskou změnou za těch pět let prošel baskytarista Linus Klausenitzer. Jestliže na koncertu se SPAWN OF POSSESSION a GOROD v roce 2012 působil zaraženě až autisticky, nyní vystupuje mnohem více sebejistě a to nejen hráčsky, ale především tím, jak si plný plac před scénou užívá. Nejen skvělou novou deskou však byl jejich set krmen, mé srdce zaplesá, když Steffen Kummerer uvádí uprostřed setu pro mě největší hitovku kapely „The Anticosmic Overload“. I bez velkých gest - strhující koncert.

Pak přicházejí ANIMALS AS LEADERS. Tahle trojka mě nepřestává bavit naživo a to hlavně tím, že tu chemii mezi nimi vidíte i cítíte současně. Mezi oběma kytaristy probíhá nesčetně významných pohledů, úsměvů, zakaboněných tváří, laškování i výrazů soustředění, napnutí a následné uvolnění, když se technicky těžší pasáž povede bez chybičky. Hlavně pak pozvolna stříbrovlasý medvěd Javier Reyes prožívá hru skrze obličej hodně dynamicky, Tosin Abasi je vedle něho, ostatně jako vždy, nositelem dobré nálady. Samozřejmostí jsou i vtípky s publikem, kdy bicí kopírují rytmus potlesku a další. Po většině sól lidi nadšeně vejskají a přiznám se, že já s nimi. Velmi příjemný koncert.

Opět musím vysmeknout poklonu dramaturgii, protože po nich tu máme ABORTED. Tedy nemilosrdné zadupávání do země tím nejdůraznějším death metalem. Jako vždy si podrobili publikum už při první skladbě „Divide Impediment“. ABORTED mají opět novou sestavu a ačkoliv basáka i kytaristu nepoznávám, nálet to je stále nemilosrdný a stejný jako vždy, a to nejen hudebně, ale i tím, jak dynamicky všichni lítají po scéně. Jak jsem již napsal v šestce, Jen Bedene „vypadá jako knihomol a hraje jako sbíječka“, jeho kopákové koberce znějí opravdu mnohem více jako kulomet, než hudební nástroj.

Následuje opět lehké uvolnění. HC punková pumpa zvaná H2O si v ničem nezadá s ABORTED v tom, jak živelně působí, ale rozhodně se mění styl, s jakým rozbíjí publikum na prach. Energie ve vzduchu je uvolněnější, první řady hopsaíj s rohlíkem na obličeji a festival krájí na kousky melodické hardcoreové refrény a halekačky. Spontální energii téhle skvadry demonstruje i to, že v jednu chvíli vidím zvukaře, jak skáče šipku do publika. A rozhodně není jediný, s kým mají ve fotokoridoru sekuritas práci, lidi tam padají jak zralé švestky. Toby Morse musí mít na ně nějaký ovladač, protože mu všichni zobou z ruky, když do nich hází jeden melodický granát za druhým. Pozitivní atmosféra tu nakazila všechny, securitas často dostávají za pomoc od fanoušků polibky a dveřník u zátarasů, který vypadá jako nějaká stárnoucí legenda hair metalu, neopomene každému nabídnout „hajfajf“.  Funkční jednoduché písničky jsou opět parádním způsobem, jak si vyčistit hlavu před tím, než mě pohltí INTERVALS.

INTERVALS jsou vlastně jen přestavení PLINI, kde se změnil jen kapitán týmu a pak nazvučení některých nástrojů, tedy basa méně meduje a více chřestí a kytary dělají více "džn džn". Z toho asi vyplývá i to, že INTERVALS přeci jen mají blíž k djentu. Mezi skladbami INTERVALS vzpomínají na circle pit při PLINI, asi ho často nemívají a působí stejně uvolněně a pohodově, jako před pár hodinami na hlavní scéně. Kapele navíc velmi přeje i zvuk a stejně jako po skončení PLINI se lidé dožadují přídavku.

IHSAHNovi jsem nějak nikdy nepřišel na chuť a nestalo se to ani nyní. Vegard má určitě velký talent na to se obklopit mladými schopnými hudebníky, ale jeho hudba na mě působí sterilně a odosobněle. Na jediném zbylém členovi někdejší družiny, kterým je Tobias Andersen (ex-LEPROUS) mi přijde vtipné, že pokaždé, když bouchne do bicích, mrkne tak intenzivně, jakoby se leknul, že to vydává zvuk.
Jeden z najkrajších koncertov tohtoročného Brutalu - už od momentu, ako si v zákulisí niesol gitary požičané od LEPROUS (tie jeho zostali trčať na letisku), uvoľnený, usmievavý, nemal problém pár minút pred vystúpením priamo na pódiu podpísať mi jeho najnovší album "Arktis" a v zápätí z neho spolu s precízne zohratými mladými hudobníkmi odpáliť tie najsilnejšie fláky. Jasným vrcholom celého koncertu bola záverečná "Celestial Violence" spolu s hosťujúcim Einarom z LEPROUS. Mágia. Veľmi sa teším na budúcoročný set EMPEROR pri príležitosti 20. výročia smaragdového klenotu "Anthems To The Welkin At Dusk".

Z kapsáčově deathmetalových IMMOLATION odcházím na TESSERACT. IMMOLATION jen s jednou kytarou a teatrálně přehrávajícím Robertem Vignou nejsou tak úplně můj šálek kávy. TESSERACT jsou další kapelou na progresivní trase čtvrtečního dne. Viděl jsem je živě snad se čtyřmi různými zpěváky a ten současný, Daniel Tompkins, je tou nejlepší volbou. Na Brutal Assaultu to jen potvrzuje. Intonuje čistě, jeho projev přitom není unylý. Nakročený, jakoby chtěl vyběhnout do lidí a dokonce se při setu i rozbíhá a zdraví se velmi zblízka s fanoušky. Škoda, že chybí basa. Tímto končí Brutal Assaulťácký „Euroblast“ bloček a já se jdu přesunout na EXODUS.

Největší změnou je tu pro mě staronový vokál, Roba Dukese střídá potřetí se navrátivší Steve Souza. Hlasově podobně uvřískaný, ale energií už zdaleka nestačící. Rob byl dělová koule, která jiskřila, Stevovi už tohle chybí. Snad po každé skladbě se dožaduje, aby byli lidé násilnější, což je na festivalu s mottem „proti násilí“ trochu paradox, ale budiž. Kytarově čítankový thrash metal, v tomto nejde říci ani popel, stejně jako k playlistu, kde zazněly hitovky jako „Blacklist“ nebo „The Toxic Waltz“.

Následuje hlavní hvězda a již před setem fanoušci vypouštějí na počest kapely nafukovací velryby, které plují festivalem. GOJIRA opravdu vyrostla. Od deset let starého koncertu na posledním svojšickém Brutalu se stala kapelou, která je jednou z největších na soupiskách metalových festivalů. Koncert byl po všech stránkách parádní. Skvělá světla, parádní zvuk. Člověk měl pocit, že je součástí něčeho opravdu velkého. Možná to kazily jen některé průpovídky typu „rozdíl mezi námi na pódiu a vámi pod ním, je ten, že polovina z vás je drunkasfuck“, ale … no budiž.

Následovala legenda dne. MINISTRY. Al Jourgensen byl mnohem více soustředěný, než před čtyřmi lety, projekce byla sice malá, ale fajn, a to, co mi zkazilo většinu setu, bylo použití stroboskopů. Zrak mi kvůli nim blikal ještě druhý den ráno a stala se z něj zbraň stejně zákeřná, jako hlasitost kapely před čtyřmi lety. Jakmile se začalo diktovat ze starých alb z počátku devadesátek, byla to velká nostalgie a koruna celého setu.

Následně spěchám na MONO, v katakombách Octagonu v tu dobu vypověděla službu elektřina, takže bylo celkem vtipné, jak se na MONO plouží skupiny svítící si mobily a zapalovači. Jejich koncert je paráda. Hlasitý, gradující, syrový a současně něžný. Začátek patřící skladbám „Death In Rebirth“ a „Requiem For Hell“ hravě vyrovnává to, že jsem nebyl fotit PARKWAY DRIVE. Těch stíhám až konec a vidím ten obrovský ohnivý a světelný cirkus, který si s sebou přivezli.

Ale podle všeho není o co stát. Tuším, že to byl Žlába, toho času řešící na scéně logistiku aparátů, který jejich riffy označil „jako z učňáku“, ale slyšel jsem i horší vyjádření. Jejich vystoupení je sice plné ohnivých efektů, ale jinak naprosto bezzubé. Jakoby ta velká instalace na scéně měla nahradit energii, kterou dříve měli. Ne, pánové, tohle nejde v metalcoreu ošidit efektama. Na obvyklém místě nacházím Rudiho, který tu smutně pohlíží na pád jeho metalcoreových králů.
Neviem, či sa to dá nazvať pádom, veď z komerčného hľadiska sa im darí ako nikdy predtým. Len sa na to celé akosi ťažko pozerá. Kdesi v kúte je schúlený ten usmievavý HC/punk/metal surfer, na pódiu pochoduje "rádoby Till Lindemann", celá kapela pôsobí ako nafúknutá bublina. Trápne, neúprimné, aj s falošným podlizovaním sa pártisícovému publiku - HATEBREED mali na Brutale cez deň väčší kotol, bez kompromisov a smutného "umeleckého vývoja". Veľmi smutný stav jednej z mojích najobľúbenejších kapiel nedávnej minulosti.

PERTURBATOR na hlavní scéně považuji za překročení jedné z latěk festivalu, stejně jako zařazení kapel typu LIGHTNING BOLT. Mít tuhle didžinu na hlavní scéně ve večerním programu, to už chce koule a já za ně pořadatelům děkuji. Bylo to parádní osvěžení.

RIP, Rudi