Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dobrý ležák nespěchá. Devět let trvalo středočeským matadorům CRUEL dát dohromady nový materiál a dostat ho do podoby přijatelné pro drážky CD. Mezitím už tradičně stihli vydat malou ochutnávku v podobě EP „Krutá tráva“, kde představila vskutku revoluční evoluční krůček – nového zpěvák ZBK. Směsice akusticky nastudovaného staršího materiálu a jedna novinka „Tanečník na spáleništích“ ale tentokrát víc zakrývala, než skutečně odhalovala. Fanouškům kapely se alespoň naskytla příležitost adaptovat se i na studiovém materiálu na odlišné vokální pojetí nového frontmana.
U Zbyňka Pošmury alias ZBK můžeme koneckonců vrt do „Entelecheie“ začít. Už od prvních náslechů jsem poněkud pochyboval, zda jeho silový, HC frázováním odkojený vokál k intimním náladám CRUEL sedne a zda dokáže suplovat nedokonalý, ale nezaměnitelně naléhavý projev Marka Neckáře, u nás na Modré bestii známého pod přezdívkou Darkmoor, který (pokud zrovna nesimuluje zánět šlach) dezertoval do sborů, ke klávesám a ke kytarovému přikládání polínek. Po hravém, bez přeháněním roztomilém intru „Pod obratníkem kozoroha“, nabídnou CRUEL expresní řešení vokálního dilematu. I díky rokům koncertování se Zbyňkův vokál v atmosféře Neckářových textů dokonale zorientoval, dovede zaznít křehce, bezmála plaše, rozumí si s eufoniemi i štěkavým rytmizováním vrchního textaře kapely. Přitom se do jeho slabikopádu dovede tvrdě opřít, občas přibrousit hrany HCéčkovým křikem.
CRUEL díky novému zpěvákovi neztratili nic ze své expresivní barvitosti, ale naopak získali pevnější základ. Když se do sborů připletou ještě Neckářovy výšky a hard rocková bruska Pavla Bauera, jako by jednotlivá kolečka v mechanismu dokonale zapadla na své místo a okouzlující hudební automaton zazněl dosud nejčistším zvukem. Deska s patřičně ekvilibristickým titulem „Entelecheia“ je ve znamení dozrávání kapely. První část nahrávky dokonale pasuje s předchozím albem „Ekvilibrium“. Jednotlivé skladby jsou svou mnohotvárností, melodickou pestrostí a inklinací k hispánským prvkům blíženci kompozic předešlé řadovky. „Tanečník na spáleništích“ svými říznými slokami, flamencovým krokem a rázováním refrénu připomene bohatou tradici, kterou kapela odkazuje až k předchozí inkarnaci CRUEL BARBARIAN.
Svérázná verze folklórního metalu není ale to jediné, v čem se ukrývá jedinečný kód CRUEL. Jsou to i nepředvídatelné a stále svěží excentrické kroky stranou. Když po strhujícím osudovém refrénu „Panta Rhei“ rozjede kapela rozvernou zpívánku na motivy Velkého blondýna s červenou botou, není ani památky po čemkoli nemístném – tahle svérázná „metalová Pilarka“ dokonale zapadne do koncepce desky.
Ta ve své druhé části obsahuje dost možná nejuměřenější a nejdospělejší okamžiky, pod které se CRUEL v kariéře podepsali. Tak trochu umlkne okamžitá líbivost prvních třech regulérních songů, o to propracovanější materiál ale skladby nabízí. Milovníci kompoziční marnivosti starších nahrávek se sice chvíli mohou v tom vážnějším, spartánštějším projevu cítit vyhládle, ale „Entelecheia“ ve své serióznější poloze, která jako by obrážela nutné proměny pohledu na život kolem čtyřicítky, obdivuhodně dává smysl. V některých pasážích „Propletence slov“ a „Temného pasažéra“ zní CRUEL jako logické pokračování BLUE EFFECT včetně semelkovsky nosového vokálu ve slokách. Neklidná, rtuťovitá muzikálnost poloakustických aranží je ovšem pevně váže k vlastní minulosti – tím nejvíce povznášejícím způsobem.
Neckářovy texty, kdysi opojené tělesností a překypující roztomilými poetickými dvojsmysly, náhle zvážněly a všímají si spíš rozkolísanosti existence, jejích úkladů, zvratů plynoucího času a smířeného stárnutí. Co jim stále nechybí je starosvětský lyrismus, důvtipně použité archaismy, smysl pro romantiku, která sice může působit lehce úsměvně, ale sedí jako Máchova prdel na fekální hrnec. Pokud se kdysi recenzenti rozplývali nad tím, jak CRUEL BARBARIAN dokáží do speed metalu vměstnat slovo „bačkůrky“, teď s podobně uznalým úsměvem mohou pokyvovat nad „rety“, „rozkurážením“, „čehý-hot“, „zmíráním“ či „škrpály“.
„Entelechie“ v aristotelovském pojetí značí neodvratnou trajektorii života k vnitřně danému cíli a dát si do názvu právě toto slovo je jen jedna z mnoha dobrých voleb, které CRUEL na novince udělali. Vystihuje totiž přesně pocit z nahrávky, která svižným krokem přivádí kapelu do další etapy existence. Nezbývá, než dál nosit dříví do lesa: CRUEL patří k tomu nejlepšímu, co žánr progresivního metalu v poslední dekádě na domácích kolbištích vyprodukoval. Novinka neustupuje z pozic, které si vydobyl i po letech znamenitý debut. Naopak, ještě je upevňuje a vybrušuje.
Strašně rád bych dal po letech ústrků a výsměchu mému vkusu kolegovi Darkmoorovi něco sežrat. Ale s „Entelecheiou“ to bohužel (zase) nejde. Takže klobouček.
Stále směřují k vnitřnímu danému cíli. A tím cílem je špičkový prog. Jejich revírem je krize středního věku, jejich tempo je vražedné. A deska (opět) skvělá.
Někteří musí tahat to pivo i do komentářů o hudbě, která chmelovým bigbítem zvysoka pohrdá. Ke kolegy vyslovenému za sebe dodám jen to, že od šesté skladby vždy začíná mé ucho pociťovat únavu, ze které jej vytrhne až další chytlavý refrén. Občas by nebylo na škodu ubrat z těch vysokých oktanů a natankovat diesel. Za fatální přešlap pak považuju použití výrazu „pajány“, které doslova torpéduje jinak zdařilý a celistvý textový koncept desky.
Jinak se celkem kochám, neboť CRUEL tu rovnováhu mezi „prog“ a něčím jako „posluchačská vstřícnost“ umí najít perfektně i bez tváře Lindy Finkové. A taky mám problém to přiznat, jelikož kolega Neckář si místo chvály zaslouží tak akorát náčeňovů hadrů po ušiskách. A když už se tedy jmenovitě chválí, tak já musím vyzvednout rytmickou sekci. Protože co předvádí dvojka Ebel – Švec, to je skoro jak souhra Hellhammera s Necrobutcherem
2. května 2017
Hooya
7 / 10
Čas plyne a CRUEL zrají, zocelují tvář, hojí rány vokálního projevu, všechny své kroky pečlivě promýšlejí a až teprve je realizují. Výsledek je pro tentokrát jen solidní. Problém vidím v zastínění našince Nečkáře druhou hemisférou kapely v podobě Pavla Bauera. Ten vsadil na zemitost, tvrdost a komplikovanost. A to není projev, jaký u této kapely chci vyhledávat. Jakkoliv jsou jeho skladby plné slibných momentů, do melodické hravosti, podmanivosti a celistvosti „Panta Rhei“ či „Tanečníka na spáleništích“ mají daleko. Výjimkou budiž bravůrně vystavěný „Temný pasažér“, který evokuje právě Neckářův cit pro kompozici. Přestože má deska nepopíratelnou muzikantskou hodnotu, je vybavena skvělým zvukem a snahou dát výsledku víc než jen obligátní srdíčko, nepodmanila si mne jako „Ekvilibrium“.
Jen doufám, že na avizovanou druhou polovinu díla nebudeme čekat dalších 9 let. Dobrý ležák totiž dlouhým ležením spíš ztrácí, než aby získal něco navíc. Do měsíce nejlépe vypít.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.