OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
BRUTAL ASSAULT 2017 - Kterak sjetý švédský Honza o reputaci přišel (den čtvrtý)
Včerejší den byl náročný. Déšť a program do hluboké noci. Ještě teď cítím krk, který jsem si málem ukroutil na některých koncertech. Uniká mi tedy úplný začátek sobotního festivalu a přicházím až na druhou kapelu. COLLISION, staří holandští vlci, jenž na scéně působí už nějakých patnáct let, jsem naposledy viděl v roce 2011 na Obscene Extreme a tam to hrnulo mnohem více. Holandská bruska v dopoledním času působí trochu unaveně, oproti tomu, jak jsem je znával v minulosti, chybí agresivita a brutalita. Nebo tam možná je, ale, v pátý den (!) Brutal Assaultu už je moc nedokážu vnímat.
Probouzím se až s intrem následující kapely. Areálem v tu chvíli cinká „Get Ur Freak On“ od rapové divy MISSY ELLIOTT a na ni navazuje set OCEANS ATE ALASKA. A musím uznat, že ačkoliv ze zpívaných metalcoreů beru na milost snad jen NORTHLANE, tohle v daný čas není špatné. Omladina blázní v circle pitech – jo, tohle je fresh, a vlastně takhle po ránu přichází vhod funkční směs breakdownů a popových cajdáků typu „Hansha“. Melodický vokál se sem tam ztrácí, ale to je pro mě spíše výhodou a je otázkou, jestli to není v pasážích nejistoty i úmysl zpěváka.
AVERSIONS CROWN nepřijeli se třemi kytarami, ale to bych jim i odpustil, nepřijeli ale ani s technických death metalem, jak bylo slibováno. To zamrzelo víc. Zvuk na nich ale tlačí, možná by mohli v budoucnu jezdit jako předkapela FALLUJAH, protože sem tam jim podobně povlávají kytary, ale to by musel jejich vokál trochu přidat.
Jestli se koncertem DISPERSE snažila dramaturgie navázat na minulý rok, kdy do počátečního programu skvěle zapadnul PLINI a všechny rozněžnil, potěšil a pobavil jazzovým circle pitem, tak vítám tu myšlenku. Realizace však byla mnohem slabší. Kluci se sice před koncertem dlouze objímali, takže bylo zaděláno na to, že to něžné bude, ale výsledek jsem sledoval asi do poloviny a šel následně hledat něco k jídlu. Koncert dost zabíjel zpěv a trochu nepříjemně působící vokalista, ale hlavně to, že ačkoliv se zdá, že všichni kluci jsou ve svém mladém věku výteční instrumentalisté, tak skladby jako celek prostě nefungují. Jdu na oběd, bohužel i během SVART CROWN, kteří podle byli podle okolních reakcí velkoparádní.
SIKTH. Konečně. Kapela, která na počátku tisíciletí spoludefinovala progresivní tvář metalcore, po mnohých nenaplněných slibech konečně živě v naší kotlině. Zpěváci Mikee Goodman a Joe Rosser v popředí se parádně doplňují a set dynamicky spojuje to nejlepší ze staré i novější tvorby. Je trochu znát, že tahle banda měla koncertní pauzu, takže působí oproti ostatním z podobného ranku trochu staticky, ale oba zpěváci dokáží tuto bolístku s přehledem zalepit. Koncert zůstává jen lehce za očekáváním, protože laťka z desek byla nastavená vysoko, a tento koncert jsem si představoval už mnohokrát. Za mě chybělo více energie a rozhodně by bylo záhodno přidat basu a kytary, i tak ale některé skladby, jako novinková „Philistine Philosophies“ nebo starší melodická návykovka „Bland Street Bloom“, makaly bezkonkurenčně.
Následuje kapela, která je starší, než mnozí z lidí, kteří křepčí pod scénou. ARTILLERY mají v sestavě už jen jedinou postavu z původní sestavy. Po tom, co v roce 2012 odešel bubeník Carsten Nielsen, zůstává jen ostřílený matador Michael Stütze a je to trochu znát. Zbytek kapely je minimálně o generaci mladší a třeba takový zpěvák Michael Bastholm Dahl v době, kdy tahle kapela už hrála, nosil ještě plíny. Já ostatně taky. A ačkoliv na rukopisu kapely je znát to, že některé skladby vznikaly v ranných osmdesátkách, ve kterých thrash metal značně nasákal hevíkem, koncert šlape na jedničku. Michael se nebojí jít blíž k publiku a z ARTILLERY jde energie i dobrá nálada. (RIP)
PRONG byli oslnivě jiskřivým diamantem odpoledního programu. Tommy Victor je charizmatický sympaťák jako hrom, jeho dva aktuální spoluhráči rovněž rozdávali výborný dojem plnými hrstmi a to už vůbec nemluvím o tom, když to tihle pionýři moderního metalu zmáčkli dohromady – to je zdobil především skvělý zvuk, hotová ermitáž těch nejvybranějších riffů a Tommyho zplna hrdla ukřičený vokál. Řezavý rytmus se zmocnil josefovských zdí a v brusných ozvěnách zmaru je vracel znovu a znovu zpět, aby před pořadateli za všechny přihlížející dosvědčil průběh jednoho z vůbec nejlepších vystoupení za celé čtyři dny. Osobně jsem se dokonce téměř rozplýval nadšením a to samozřejmě nejen z povinné „Snap Your Fingers, Snap Your Neck“. (Louis)
Bývaly doby, kdy jsem si songy WHILE SHE SLEEPS přehrával doma. Je to jedna z mála metalcoreových kapel, která dokáže složit jednoduché písničkové skladby, které jsou návykové, fungují i na první signální a současně nakopávají. Jejich koncert kope, a to i v částech, kde je to víc poprock, než metalcore. Refrény s nimi řvou tisíce fandů a lidi přepadávají do fotokoridoru v houfech. Odezva je obrovská, circle pity se točí ostošest a máme tu možná největší wall of death festivalu. Lawrence Taylor hned na úvod přelézá zábradlí a zpívá v lidech, kteří ho drží nad sebou. WHILE SHE SLEEPS opět dokazují, že v rámci metalcoreového mainstreamu jsou koncertní špičkou. (RIP)
Sobotní odpoledne se pro mě stalo dobou, kdy jsem toho v josefovské pevnosti začal mít až nad hlavu. Halda bláta, hluku, lidí, bolavé nohy, záda a vlastně i krční obratle. Festivalová únava byla na vrcholu. Jen na chvíli naštěstí. Trudomyslnost mě opustila hned na počátku setu polských smrtonošů DECAPITATED. Jejich technický death metal s obrovským tahem na bránu na mě působil jako energický stimulant, který mi vlil zpátky do žil ryzí metalovou krev. Výtečně nazvučený koncert dokonale seštelované mašiny vrcholil kultovní jízdou „Spheres of Madness“. Poláci však těžili především ze svého nového alba „Anticult“, na němž je viditelná snaha o přímočařejší vyznění. Díky ní se možná znelíbí ortodoxní deathmetalové obci, nic však nemění na tom, že koncertní provedení nových písní je naprosto devastující. Nehledě na to, že tuto veselici dokážou uspořádat i s jednou jedinou kytarou. Za mě klobouk dolů. (Hooya)
Na belgických miláčikov OATHBREAKER som sa veru veľmi tešil. Dokonalým spôsobom nahradili moje nešťastné minuloročné cestovanie do Viedne, kde organizátori nepochopiteľne zvolili ako vhodný priestor ich koncertu bar pri malej sále Areny. Vypredal sa veľmi rýchlo a pekných pár desiatok ľudí sa otáčalo pri vchode. Naša výprava žiaľ tiež. O to viac ma zaujímalo, ako znejú naživo skladby z výborného nového albumu "Rheia". Krásna Caro Tanghe menila spevácke polohy od najtichšieho šepkania po zbesilý vreskot, kapela okolo nej drtila black metal a striedala ho s nežným post-rockom. Celkom očakávane parádny koncert. Hoci, v klube by im to pristalo viac, už len kvôli zvuku. (Rudi)
Setlist: 10:56, Second Son Of R., Being Able To Feel Nothing, Gimpse Of The Unseen
Ačkoliv se po Brutal Assaultu nejvíc mluvilo o TIAMAT, tak pro mě, navzdory opravdu netradičnímu zážitku z výše jmenovaných, se nejtučněji zapsali DEMOLITION HAMMER. Ačkoliv jsem se těšil a už v našem průvodci Brutal Assaultem jsem tuto kapelu zmiňoval jako černého koně dne, nedokázal jsem si vlastně představit, jak super tahle banda kolozubých dědků bude živě. Po dvaceti letech se tato banda vrací na scénu, s jedinou obměnou na bubenické stoličce. A byla to, pánové a dámy, obrovská jízda. Jakoby byl thrash metal univerzálním elixírem mládí. Rozhodně byste neřekli, že na tom koncertě řádí dědulové, kteří mají skoro šest křížků na hrbu, ta je ta energie, co z kapely jde, nakažlivá. Hlavně pak James Reilly se přímo vyžívá v tom, jak neustále ukazuje svůj nedokonalý chrup a hází svoji řídkou šedinou mařenou na všechny strany. Za mě jednoznačně nejlepší thrashová jízda festivalu. (RIP)
TIAMAT měli na Brutalu zahrát kompletní legendární album „Wildhoney“ a jistojistě to měl být jeden z TOP okamžiků celého festivalu a možná i jeho kompletních dějin. Kam také nakonec vstoupil, naneštěstí však z úplně druhého konce. Z prdele Johana Edlunda, odpusťte mi ten neslušný výraz, ale přiléhavějšího vyjádření toho, co se odehrálo na hlavní josefovské stage, tak nějak nenalézám. Ani tolik nevadilo, že pořadatelé tenhle set nenaplánovali až na dobu, kdy bude úplná tma (kde jsem si ho ještě před festivalem v představách maloval), ale rozhodně, rozhodně vadilo, že ve smlouvě s umělci nejspíš nebylo, že pana Edlund ještě před vstupem na scénu projde testem na přítomnost alkoholu či drog. To by ho tam totiž nemohli ani omylem pustit, aby tisícům přítomným roztrhal na kusy jejich očekávání mimořádného uměleckého zážitku z kompletního živého provedení alba, které měl před dvaceti léty v oblibě skutečně každý metalista a možná ještě mnozí další. Zfetovaný mistr Edlund se ploužil po pódiu jako oživená mrtvola, netrefoval se do zpěvu ani do kytarových strun, texty si musel předčítat, v pauzách mezi skladbami blábolil nesmysly, dlouhé minuty si upravoval mikrofon, aby si k němu mohl kleknout a zase žvanit nějaké hovadiny, a když už se konečně protrápil ke konci svého vystoupení, musel ho bubeník Lars Sköld upozornit, že onen konec ještě bohužel nenastal. Zpěvem navíc připomínal Andrewa Eldritche z THE SISTERS OF MERCY notně pod párou (což zjevně odpovídalo), v jehož podání by ovšem okamžiky, kde měl být nasazen murmur, za mnoho nestály, to se asi shodneme.
V důsledku toho všeho se vystoupení Johana Edlunda a TIAMAT (ostatních z kapely mi bylo skutečně líto, hrát na jednom pódiu s podobně nepředvídatelným a nespolehlivým člověkem) smrsklo na frašku, která měla ve finále alespoň jeden (paradoxně) pozitivní efekt – oprostil-li se člověk od výše popsaných pocitů, musel se jednoduše zplna hrdla smát a smát, protože podobnou komedii už asi jen tak neuvidí. Věru, smutný konec zase jednoho hrdiny. (Louis)
Naprosto s výše uvedeným souhlasím. I s tím, že je to všechno o očekávání. Já slyšel „Wildhoney“ nesčetněkrát. Bez jakékoliv nostalgie respektuji vliv této desky, přestože nejde o mou absolutní srdcovku. Od TIAMAT jsem raději nečekal žádné zázraky. A dobře jsem udělal. Když totiž Švédi nastoupili a Edlund se místo hraní na kytaru zaměřil na otáčení gombíků a bezduchého procházení se od mikrofonu k zesilovači a zase zpátky, byl jsem v šoku, otrávený, rozhodnutý odejít. V zápětí se mi na tváří začal objevovat škodolibý úsměv, až se konečně od poloviny vystoupení, kdy principálovi skončil stav blaženosti (nebo možná právě začal a již veškerou aktivitu uskromnil na posedávání u odposlechu a luštění zápisků z taháku), zvrhl v nekontrolovatelný smích. Ano, je to nemorální se troskám smát, navíc, když místo této parodie na kapelu zde mohly stát desítky jiných souborů, které by se k vystoupení postavily úplně jinak, ale Edlund byl natolik tragický a mimo, až byl neskonale vtipný a bylo skutečně napínavé sledovat, jak celý koncert dopadne a zda vůbec dojde k přehrání onoho opusu. Když Johan definitivně zlámal stojan a nepříčetně mrskl s kytarou o zem (což mimochodem vzápětí učinil i vytočený baskytarista), už jsem jen očekával propuknutí nefalšované vesnické fackovačky. Jakkoliv šlo o nehoráznou ostudu, měla své neopakovatelné (doufejme?) kouzlo. (Hooya)
Angláni ARCHITECTS jsou jednoznačně nejlepší metalcoreová kapela tohoto ročníku. Je tu vše. Technika, tvrdost, téměř stadiónové refrény, které řve půlka Brutalu, a na závěr dojetí a slzy. Jejich set začíná nástupem s obrovským zařícím kruhem na pozadí evokujícím úplněk a novinkovou „Nihilist“. Kluci si sebou přivezli mnoho hračiček, kterými přikrmovali světelný park scény a bylo to hodně znát. Z pohledu světel tahle kapela taky vítězí. „A Match Made In Heaven“, kterou kapela oblékla do modro-rudé, připomínající policejní sirény, neměla chybu. Závěr patří samozřejmě skladbě „Gone With The Wind" a je věnována kytaristovi ARCHITECTS (stejně jako celý set) Tomu Searlemu, který před rokem zemřel. Mělo to obrovskou sílu. Kamera zabírá slzy u fanoušků. Nevím jestli Brutal Assault v minulosti zažil více prolitých slz. Dvojka ARCHITECTS a TIAMAT tohle dotáhla do rekordu. (RIP)
Každý rok se ihned po skončení festivalu začne bilancovat. Kdože odehrál ten nejlepší koncert ze všech? Komu to vyšlo na 100% a zaryl se úplně nejhlouběji do mozkové kůry, kde zůstane zapsán černočerným písmem až do posledního výdechu? Tento ročník měl Císaře a jednoho Krále. A jím nebyl nikdo jiný než DEVIN TOWNSEND. Ten se na samém závěru postaral o největší radost čtyřdenního koncertního maratonu. Vytvořil kolem sebe fascinující auru, hýřil nadhledem, vtipem a zároveň z něj vyzařovala naprostá oddanost k hudbě, kterou prezentuje. Pan charisma a profík každým coulem. Do všech svých pěveckých linek šel naplno a nikde nezakolísal. Se svým souborem odehrál skladby s takovým šarmem, až se podlamovala kolena. Ačkoliv mě jeho tvorba už dávno nenaplňuje nadšením jako v době jeho největší umělecké kreativity, tento set měl všechno. Parádní skladby, fantastický zvuk, výtečná světla, neskutečný feeling a koule. DEVIN dobil Josefov. (Hooya)
Setlist: Rejoice, Stormbending, Failure, Deadhead, Hyperdrive, Zitloid Goes Home, Supercrush!, March Of The Poozers, Kingdom, Higher
Vystoupení finských sympaťáků AMORPHIS vždy stojí za to, a to i když třeba neznáte kompletně jejich diskografii či si s některými z jejích položek příliš netykáte. Nejinak tomu bylo ani ke konci letos už téměř pětidenního festivalového maratónu (skutečně doufám, že dále už se pořadatelé nebudou posunovat) v sobotu večer, kdy na hodinku přišli zahrát ten svůj voňavý melodický (doom) metálek. Pohodově naladění, s maximálně soustředěným a přesně zpívajícím Tomi Joutsenem na čele, skutečně, po TIAMAT (a už to tady asi zaznělo u Devina Townsenda) jako pohlazení na duši. Střídmý výběr z poslední řadovky „Under The Red Cloud“ plus zásadní hitovky, to vše zakončeno parádní „House Of Sleep“, neměl jsem zkrátka jediné výhrady.
MAYHEM už, čertužel, nikdo ze slovutné redakce Metalopolis neviděl, a tak zbývá jen stručná bilance. Letošní, ve všech směrech rekordní ročník Brutal Assaultu, byl jen dalším potvrzením toho, že jestli někdo kraluje domácí metalové festivalové scéně, pak je to rozhodně srpnový dýchánek v neopakovatelné atmosféře josefovské pevnosti. Jeho pořadatelé neusínají na vavřínech a stále jej ženou dopředu, dál a výš, takže každý další rok je to zase o něco sympatičtější a pohodovější. Letos tedy konečně bez front, s nadmíru komfortním "cashless" systémem a hromadou zážitků z kapel viděných i neviděných, slyšených i neslyšených, jídel snědených i nesnědených, piv vypitých i nevypitých, cédéček koupených i nekoupených a kamarádů potkaných i nepotkaných. Takže, jak by řekla chodící slovenská reklama na festival Rudi Rus: „Vidíme sa o rok!“.(Louis)
Diskuse: 12 příspěvků
DALŠÍ INFORMACE
MŮRA - Needle Cathedral
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
SILO - Druhá řada
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
CYANIDE GRENADE - Cannibal Era
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
MANY EYES - The Light Age
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
American Primeval
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
FU MANCHU - The Return Of Tomorrow
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.