Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Třetí studiové album zachytilo KING DIAMOND přesně v takové pozici, která se dala snad téměř stoprocentně očekávat, totiž v gradující autorské potenci, beroucí si po hudební stránce to nejlepší z debutu „Fatal Portrait“ a po stránce textové to stejně vynikající z druhého zápisu „Abigail“. Sestavu v té době oživili nový basista Hal Patino a kytarista Pete Blakk (oba přišli z kapely GEISHA, přičemž zatímco Patino střídal rovnou Hansena, před Blakkem se v kapele ohřál ještě Mikael Moon /ex-MADISON/, aby se stihl podílet na dalších četných koncertech a rovněž na maxi-singlu „The Family Ghost“), což byl hlavně v případě Blakka také jeden z důležitých okamžiků, neboť výsadní autorská dvojice hudby Diamond a LaRocque (v drtivé většině samozřejmě jen sám Diamond) takto znovu získala dokonalého spoluhráče, schopného svým kytarovým uměním dodat albu další porci ´zajiskření´, která by jinak nemusela být samozřejmostí (srovnejte si třeba jeho úžasné sólo v úvodu „The Invisible Guests“).
Skutečně, dravost, přímočarost a především obrovitánská údernost, tak by se možná dalo charakterizovat tohle album. Od úvodního a (jak jinak) řádně mrazícího intra „Out From The Asylum“ se rozbíhá nezadržitelný a strhující proud hudby, vyprávění a samozřejmě hrůzy, jenž nedá posluchači vydechnout a znovu a znovu jej, zejména v okamžicích, kdy by se snad mohlo zdát, že nadešel čas k vydechnutí, strhává zpět s sebou. Hnacím motorem jsou zřejmě nejúžasnější Deeovy bicí, které jsem kdy slyšel (Mikkey je opravdu skvělý, na jeho práci se pro změnu můžete soustředit třeba v úvodním breaku „Welcome Home“ nebo vlastně kdekoliv jinde, kde se třeba ozve jeho výborná práce s velkým činelem), jimž samozřejmě neméně zdatně sekundují všechny ostatní nástroje, Kingův neuvěřitelný vokál (když v úvodu zmíněné „Welcome Home“ na adresu právě se navrátivší babičky záhrobním murmurem odříká „ … Is this a dream …“ a vzápětí pokračuje v opačném extrému, tedy jednou z nejvyšších fistulí, jakou jsem kdy slyšel „ … are You really Back?“, vždycky by se ve mně krve nedořezal) z toho nevyjímaje. Teprve ve čtvrté v pořadí „Tea“ přichází ona pomyslná naděje ke zmíněnému výdechu, ale je to opravdu jenom klam. Ani pomalé tempo hudby totiž nemůže zakrýt závratný vývoj děje, protože prostě a jednoduše není v daném momentu čas na nic jiného než jen a jen na onen „Čaj “. Temné naléhání nepřerušitelně pokračuje dál (kousky „Mother´s Getting Weaker“ a „Twilight Symphony“ bych vypíchl ještě o malinký kousek nad ostatní) a když přijde konec, nechce se vám ani pomyslet na to, že je to skutečně konec.
Magickou uvěřitelnost celého alba pak ještě lépe dokresluje pozadí dalšího hrůzystrašného příběhu, jenž se tentokrát měl odehrát v Kingově pubertálním věku, kdy se do jeho domu, který obýval se svojí matkou a sestrou Missy (přiléhavě je zachycený na obalu), vrací z dlouhého pobytu v ´blázinci´ jeho babička, zmateně blouznící něco o „NICH“, tedy těch, kteří jí měli pomoci tento pobyt přežít. Babička pak Kinga zasvětí do tajemství „JICH“ a domu, kde bydlí, nazývaného „Amon“, a King se po nocích začne účastnit seancí babičky s „NIMI“, spočívajících ve vyprávění neuvěřitelných historek, ale hlavně v pití čaje, čaje, který babička získává z krve Kingovy matky, které pouští žilou, zatímco ona spí. V krvavém opojení zažívá King neuvěřitelné pocity, začíná být „JIMI“ ovládán a začíná vše podřizovat čajovým párty. V denním světle Kingova matka chřadne ze dne na den a jednou v noci je tradiční seance babičky, Kinga a „JICH“ vyrušena Missy, kterou v tom okamžiku babička odsoudí na smrt, což prostřednictvím velké sekery a krbu vykonají „ONI“. Šílený King utíká ven z domu a cítí, jak se oprošťuje od „JEJICH“ vlivu, pak se vrací, láká babičku ven a s rozhodností znovu procitnuvšího a vlastním rozumem smýšlejícího člověka jí prořezává hrdlo. Policie pak Kinga zatýká a obviňuje jej z vraždy. Ve zmateném a šíleném snu se posléze King vrací domů, kde už jej vítá babička s tím, že „ONI“ už čekají nahoře, Missy se houpe na klínu dědečkovi a ona by se vsadila, že King umírá touhou po šálku čaje.
Hluboká originalita Kinga Diamonda coby textaře je opět hmatatelná, nejvíce pak v samotném úvodu „Out From The Asylum“, kdy si několik ďábelských hlasů šeptá poznámky k babiččině návratu z ´blázince´ a vy skutečně netušíte, zda se jedná o „NĚ“ nebo to má být mladý King, sám pro sebe si při vědomí událostí příštích komentující babiččin příjezd. V celkovém kontextu je zkrátka zřejmé, že na „Them“ si KING DIAMOND definitivně a zároveň velmi zaslouženě sáhl(i) na pomyslnou dokonalost. Ostatně, co jiného by se také mělo lépe vyjímat na královském trůnu, tím spíš, když je posázený pěknou řádkou diamantů.
Dnes je to přesně třicet let, co vyšel královský monument "Them", a zároveň bohužel něco málo přes jedenáct let, co jsme Kinga Diamonda slyšeli naposledy z nové studiové nahrávky. Tak pevně doufám, že nám to Král už co nevidět všechno bohatě vynahradí.
Hodně poctivý náklad staroškolského grindcore z Města Andělů se členy SHITBRAINS, SULFURIC CAUTERY a RADIATION VOMIT. Excelentní práce bubeníka a na poměry žánru dost velká pestrost v riffech, dynamice i barvě vokálů.
Hůře stravitelná záležitost i na poměry old school death metalu. Tito Švédové nikdy nejeli přímočarý smrťák, takže novinka vlastně nepřekvapí. Pokud vám vyhovuje fusion kuchyně okrajových forem metalu, nemůžete s tímto nevycválancem šlápnout vedle.
Standardní živák ARAKAINu, výjimečný snad jen tím, kolik let existence na něm kapela slaví. Skalní jistě odhalí, která z obsažených skladeb ještě živě nebyla sejmuta, nám ostatním (co jsme se zároveň nezúčastnili) však postačí pár orientačních poslechů.
Občas není ku škodě se nakazit nějakou tou retro nahrávkou vonící po trvalé, zvlášť když se člověk jinak soustředí hlavně na nové věci. Jen se to s inokulací nesmí přehnat, jinak tahle „dcerka Doro“ o mnoho víc než to prima-retro nenabízí.
Hudba těchto Kanaďanů nikdy nebyla na první poslech. Ale ani skoro dva měsíce po vydání se do jejich novinky neumím dostat. Je tu jen několik záchytných míst, které pro mě mají přitažlivost. To je v porovnání s předchůdci zoufale málo.
Norská obdoba MAXIM TURBULENC (co do rozměrů) hraje elektro rock/metal ozdobený slušným zpěvem. Pro svou zastřenou melancholickou atmosféru nabízejí příjemný poslech jinak ne příliš originální hudby na vlnách středního proudu.
Tore je mrtev a tohle je jeho poslední deska. Bohužel od začátku nepřesvědčivá elevator music, i když bohatě proaranžovaná. Chybí atmosféra. Tu nalézám až v poslední třetině. Avšak Garm je Garm, takže to ještě prohledám, jestli jsem něco nepřeslechl.