Rok 1990 a album „Seasons In The Abyss“ znamenaly pro thrashmetalovou veličinu SLAYER velmi mnoho. Skupina touto nahrávkou ukončila pro ni vlastně životně důležitá osmdesátá léta minulého století (bože, ten čas letí!), na pěkně dlouhou dobu to bylo také naposledy, co jsme ji slyšeli na klasické studiové desce a, což považuji za nejdůležitější, definitivně a s rozhodností sobě vlastní se takto povýšila mezi hudební mýty a legendy bez ohledu na to, že před sebou ještě měla (a má, doufejme) dlouhý život. Vždyť jak jinak lze nahlížet na vývojovou linii „Reign In Blood“ – „South Of Heaven“ – „Seasons In The Abyss“, když nám odkrývá to nejpodstatnější, nejdůležitější a nejkrásnější z thrashmetalové pokladnice, jejímuž vrcholnému rozkvětu byla určena právě osmá dekáda dvacátého století.

Jistý hudební redaktor svého času napsal, že album „Reign In Blood“ mu připadá, jako když sedí na bedně plné dynamitu a v ruce drží zažehnutou zápalku. Má-li to být pravda (a já tomu bezvýhradně věřím), pak „Seasons In The Abyss“ je jako šílená, nezastavitelná a neuvěřitelná jízda na špičce tříštivé střely dum-dum přímo prostředkem největší bitevní vřavy. Stejně jako taková střela totiž SLAYER při své skrznaskrz thrashové cestě za posluchačovým sluchem trhají, drtí a ničí, a té cesty se drží tak neochvějně a přímočaře, jak jen to je možné. Pořádné porce startovní energie se jí, tak jako při každém jiném výstřelu, dostává už při úvodním otvíráku „War Ensemble“, klasickém protiválečném songu, jenž s Lombardovým dvoukopákovým peklem v základech a řezajícími Hannemanovými a Kingovými kytarami typickou agresivitu a naštvanost přímo chrlí (na dokreslení vezměme třeba charismatický Arayův výkřik „War!“ do pomalu sekaného kytarového riffu bez bicích).

To jsme ovšem teprve na samém začátku dráhy letu, i když tempo je stále úchvatné - další dobře mířený úder do tváře válečné mašinérie „Blood Red“ s nádhernou ukázkou toho, jak jsou pánové Hanneman a King skvělými kytaristy, jak skvělá sóla dokážou napsat a ve finále se o ně ještě nezištně a dokonale rozdělit, pokračující zběsilá jízda potemnělým podvečerem „Spirit In Black“ a trocha toho přibrždění v „Expendable Youth“ a „Dead Skin Mask“, když cíl je ještě celkem daleko. Zejména u druhé jmenované však jakoby už uvnitř střely pomalu docházelo k samovznítivému procesu, to když se ďábelská kytarová vyhrávka zadírá až do samotného mozku a člověku se zadrhává dech při představě všeho toho, co by se za ní mohlo skrývat. Ale vzdálenost se přece jen stále zkracuje a tak jakási vnitřní energie, vymykající se všem fyzikálním zákonům a poučkám, žene střelu dál a dál. Spletitým (v té rychlosti) kytarovým podhoubím „Hallowed Point“, úderným a rytmicky úchvatným pochodem „Skeletons Of Society“, při němž lze velmi snadno pochopit, že v jednoduchosti může skutečně být ukryta velmi velká síla, či nepřehlednými zákrutami „Temptation“ a „Born Of Fire“, kde už je cíl skutečně na dosah, pročež zuřivost a napětí dosahují vrcholu. Vzápětí pak přichází přesný zásah a s ním i málokdy opakovatelná možnost definitivně pochopit pravou podstatu riffu, jímž vládnou SLAYER. Titulní skladba „Seasons In The Abyss“ je totiž opravdovým monumentem amerických zabijáků, na první poslech už navždy znásilňujícím vaše sluchovody, jenž v sobě skrývá agresivity a thrashové eliminace na celé dvojalbum. Navíc, zůstaneme-li ještě u naší střely, nejprve definuje jakési její temné a tiché vnitřní uklidnění nad tím, že zasáhla cíl, a vzápětí obrovskou explozi, která (jako v tomto případě) nemusí být znázorněna strhujícím tempem, ale přesto může být uvěřitelná tak, až vám málem doopravdy hučí v hlavě.

A upřímně, SLAYER, i když stále zůstávají špičkovými a vlastně i jedněmi z nejvýstavnějších thrasherů, už pak nikdy nebyli takoví, jako na téhle desce. Jestli je to tím, že následoval Lombardův odchod, si opravdu tvrdit netroufám, nicméně faktem zůstává, že „Seasons In The Abyss“ skupina dosud nepřekonala. Možná je to dobře, možná ne, to už nechám na vás. Jisté však je, že by to znamenalo vskutku pořádnou fušku.