LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se, že jsem snad ještě nikdy předtím nezaregistroval tak odmítavé reakce na desku, které ze všech stran přicházely už dlouho před jejím oficiálním vydáním. Několik dopředu uvolněných skladeb z nového díla MACHINE HEAD celkem zřetelně rozdělilo posluchačskou obec, přičemž jsem nabyl dojmu, že v tomto převažovala ta naštvanější polovina.
Z těch MACHINE HEAD, kteří mě prostřednictvím alba „Burn My Eyes“ z roku 1994 definitivně obrátili na temnou stranu metalu, už dnes zůstal pouze tvůrčí mozek Robb Flynn. Ten se v průběhu let jasně vyprofiloval jako tak trochu frontman / diktátor, takže lze v současnosti vcelku spolehlivě tvrdit, že „Catharsis“ je album spíše nahrané ve společnosti jeho doprovodného bandu, než nějakým výsledkem kreativního procesu v rámci rovnoprávného kolektivu.
A to je možná i hlavní problém deváté desky této kapely z kalifornského Oaklandu. Už z předem uvolněných skladeb se dalo odtušit, že se skupina hodlá částečně navracet do svého období z přelomu milénia, kdy její odpověď na tehdejší nu-metalovou vlnu v podobě alb „The Burning Red“ (1999) a „Supercharger“ (2001) byla vcelku relevantní a na solidní úrovni. Na druhou stranu však pro mnohé fanoušky znamenala i jistou ztrátu vlastní tváře a výjimečnosti, kterou si tehdejší čtveřice dokázala vydobýt v rámci v devadesátých létech se formujícího tzv. „groove“ metalu.
Od těch časů dokázali MACHINE HEAD opět otočit kormidlem o 180 stupňů a ohlásit „návrat ke kořenům“, přičemž z toho dokázali vytěžit velmi dobré desky. Bohužel se postupem času začal v jejich tvorbě projevovat nešvar typický pro mnohé dlouholeté interprety. Respektive lze spíše hovořit o souhře několika nešvarů.
V první řadě je to kompoziční megalomanství, kterému se na nové desce dostává v podobě šílené stopáže vskutku grandiózního prostoru. S tím jde zároveň ruku v ruce jistý úbytek soudnosti, projevující se právě ve schopnosti zabít nejeden dobrý motiv; a těch má Robb Flynn stále v rukávu dostatek, neúměrně natahovanou délkou jednotlivých skladeb. Že tak vzniká prostor pro obrovskou prázdnotu, se už přímo nabízí.
Věc se má tak, že „Catharsis“ je deskou až hrozivě nevyrovnanou. Najdeme na ní skvělé momenty, které by se neztratily ani v dobách, kdy bylo u skupiny mnohem lépe, ale pohříchu je zde i dostatečný prostor pro hudební vatu. Co je rozhodně potěšitelné, že i navzdory mnohým věštbám o kardinálním průseru, kterým šlo v ústrety i mediální vystupování Robba Flynna, zde za celých těch více než 70 minut v podstatě nenacházím vysloveně trapného momentu.
A ne, není jím ani „recitál s názorem“ „Bastards“, jak jsem si sám pro sebe nazval tento nepříliš úspěšný pokus o metalové písničkářství. Skladba je to na poměry kapely, řekněme netradiční a obecně spíše průměrná, každopádně žádné fiasko nepředstavuje. A takovýchto záležitostí je na desce poměrně dost. Častokrát se totiž jedná o místy méně, jindy více nápadné přehrávání minulosti. Nejslyšitelnější je to ve skladbách vracejících se právě k s nu-metalem koketujícímu období. Například některé pasáže z „Kaleidoscope“ mi místy až neuvěřitelně připomenou skvělou „The Blood, The Sweat, The Tears” z “The Burning Red”.
Přitom v celé své nabubřelosti a neschopnosti unést tu obrovskou tíhu, kterou si na sebe „Catharsis“ nakládá, by málem zanikly i vysloveně povedené skladby. Ta titulní byla zároveň i jednou z těch ochutnávkových. Je to rovněž i skladba, která v sobě elastickým způsobem kombinuje všechna tvůrčí období MACHINE HEAD. Thrashující nájezdy, hutná kytarová kila a cíl přesně trefující melodický refrén. Jednoznačně jeden z vrcholů alba.
Další povedené položky z tracklistu jsou pak volně rozprostřeny po celé jeho délce („Beyond The Pale“, „Screaming At The Sun“, „Grind You Down“). Tyto budiž jako důkaz tvrzení, že Robb stále umí. Bohužel neumí natolik dostatečně, aby tím dokázal utáhnout takto do široka rozkročenou nahrávku. Ta se pohříchu velmi často neumí rozhodnout, kterým směrem se vydat. Chce být thrashující nakládačkou, kovovou modernou s nu-metalovými ozvěnami anebo tvrdě znějícím recitálem? Problémem není multižánrovost, problémem je, že to jako celek nedrží příliš pohromadě.
Album propadající se pod tíhou vlastních ambicí.
6 / 10
Robb Flynn
- kytara, vokály
Phil Demmel
- kytara
Jared MacEachern
- basa
Dave McClain
- bicí a perkuse
1. Volatile
2. Catharsis
3. Beyond the Pale
4. California Bleeding
5. Triple Beam
6. Kaleidoscope
7. Bastards
8. Hope Begets Hope
9. Screaming at the Sun
10. Behind a Mask
11. Heavy Lies the Crown
12. Psychotic
13. Grind You Down
14. Razorblade Smile
15. Eulogy
Of Kingdom And Crown (2022)
Catharsis (2018)
Bloodstone & Diamonds (2014)
Unto The Locust (2011)
The Blackening (2007)
Elegies DVD (2005)
Through The Ashes Of Empires (2003)
Supercharger (2001)
The Burning Red (1999)
The More Things Change (1997)
Burn My Eyes (1994)
Vydáno: 2018
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 74:17
Produkce: Robb Flynn, Zack Ohren
Studio: Sharkbite Studios, Oakland, California (USA)
Tak jsem se nakonec po letech odvážil a po skladbě Bastards jsem chvilku uvažoval o trojce s tím, že si to už nikdy nepustím, ale jsem hodnej a dávám horší čtyřku s tím, že si to už nikdy nepustím. ;-)
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.