Naposledy, zcela upřímně a otevřeně, mě IN FLAMES doopravdy bavili na albu „Sounds Of A Playground Fading“. Moderně – melodické koketérie s někdejší (death)metalovou urputností, to bylo něco, co kapele v její „postgöteborgské“ fázi tak nějak vždycky šlo, a právě na téhle nahrávce z roku 2011 v tomhle směru dosáhla nejspíš svého dosavadního vrcholu. Ani „Siren Charms“ (2014), ani „Battles“ (2016) už pak nenabídly zdaleka tak silný zážitek, přestože jednoznačně užily stejné postupy a byly produktem stejné kapely. Možná za tím bylo i něco víc, kdo ví (přece jen kapelu v těch letech opustily oba dva její dlouholeté rytmické pilíře Peter Iwers a Daniel Svensson), faktem nicméně zkrátka zůstává, že IN FLAMES jakoby v té době chyběla opravdová chuť do života.

Co s tím nadělá nové album, bylo jistě otázkou. Noví, nikoliv švédští spoluhráči, a naproti tomu renomé jedné z nejpopulárnějších metalových kapel současnosti, to byly zřejmě dva z nejzmiňovanějších momentů v této souvislosti. Co všechno jsou Plameny schopny obětovat setrvání v náruči mainstreamu a jak se to slučuje s tím, kam je táhne jejich vlastní hudební srdce?

„Who am I?
So many faces, dressed in rags for all to see.
Here I am in the mask,
the jester that wants to be free.“ („I, The Mask“)

Samotné album, zašifrované do tak trochu záhadné fráze „Já, maska“ a sympaticky ilustrovaného obalu, odpovědělo způsobem vpodstatě očekávaným. Ano, IN FLAMES na své tváři z posledních let zhola nic nezměnili, ale protentokráte tak učinili s grácií hodnou mistrů svého oboru. Ani o fous neupustili od leštění svého již tak vycizelovaného výrazu, v němž se snoubí ostrá metalová kytara s četnými melodiemi a jasně definovaným vokálem Anderse Fridéna, ale na rozdíl od minulých dvou studiových počinů šli znovu trochu hlouběji, aby zejména přivedli na svět pár poměrně výrazných, delší dobu zapamatovatelných kusů. Respektive hitů, chcete-li, jež se kolikrát můžou (ne)směle postavit vedle takových klasik jako „Sounds Of A Playground Fading“, „Deliver Us“ nebo „Where The Dead Ships Dwell“, zůstaneme-li tedy u jmenovaného skvostu jejich diskografie.

Navzdory tomu nicméně album nemá jasný středobod a ve svých padesáti minutách se pohybuje tak trochu na střídačku mezi věcmi s jasným tahem na bránu a věcmi méně výraznějšími, které se v podstatě jen vezou po povrchu. Ale to je zřejmě daň tomu, když chcete mermomocí použít skladeb dvanáct, zatímco by jich bohatě stačilo třeba devět. Větší koncentrace toho zajímavějšího se nezvykle nachází až v druhé polovině alba, počínaje zřejmě „We Will Remember“, jenž je zároveň jedním ze vzpomínaných vrcholů celé nahrávky. Ale ani zkraje to kolikrát není špatné. Za všechny bez ohledu na startovní číslo bych proto zřejmě měl zmínit především titulní kousek, „Call My Name“, singlovku „I Am Above“, „In This Life“, „Burn“, „All The Pain“ a závěrečnou „Stay With Me“, protože všechny tyhle jmenované věci mají tu společnou vlastnost, že ve jménu IN FLAMES zase jednou pořádně chrastí nebohou lidskou schránkou, zmítanou zničujícími emocemi.

Dohromady to jistě není žádný zázrak, na to už jsme si ostatně u Fridénovců za poslední léta nejspíš tak nějak zvykli, ale je to pořád poctivá sbírka skladeb, které mají aktuálně navíc tu výhodu, že se s nimi zase po nějakém čase dá počítat, minimálně teď a tady. Tak s chutí do toho, ať vám to nevystydne.