Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MAYHEM sa v ostatnom čase koncertne zabávali prehrávaním kompletného „De Mysteriis Dom Sathanas“ a zrejme im prišlo ako dobrý nápad oprášiť slávu zašlých časov v podobe nového albumu. Predchádzajúce dva boli vskutku originálne a svojim spôsobom prelomové matroše, ktoré sa snažili o redefiníciu toho, čo kapela doposiaľ robila. „Daemon“ mal zrejme úplne opačnú ambíciu a tento prístup nemusel dopadnúť vôbec dobre.
Symptóm návratu ku koreňom je u množstva kapiel dobre známy a moja skúsenosť hovorí, že vo väčšine prípadov dostávame recyklovaný materiál, ktorý dnes bez pôvodného kontextu doby nemá čo povedať. Takto nejako sa aj MAYHEM vracajú k jednoduchšie a priamočiarejšie štruktúrovaným skladbám bez prílišnej ekvilibristiky v akomkoľvek smere. Tento aspekt dokáže na prvý posluch celkom zaujať, avšak z dlhodobého hľadiska neznamená veľkú hĺbku materiálu, kde by sa dalo čokoľvek objavovať.
Chválim čistý zvuk a produkciu, ktorá sa snaží približovať starému „De Mysteriis Dom Sathanas“, na druhej strane to od prvého momentu pôsobí trocha neškodne a hneď je zrejmé, že sa tu nie je čoho veľmi chytiť. Skladby sa nesú v jednej rovine - očakávane rýchleho charakteru, avšak bez veľkých extrémov. Ak sa na minulých albumoch dalo doslova vyžívať v rôznych úletoch, ktoré predvádzal za biciou artilériou majster Hellhammer, tu nič také nebadám. Poriadnej „klepatúry“, neľudskej rýchlosti alebo nepochopiteľnej práce s perkusiami sa nedočkáme. Toto je pre mňa sklamanie.
Attila do toho dáva svoj charakteristický vokál v plnom nasadení množstva expresívnych polôh, čo hodnotím pozitívne a MAYHEM si už bez neho celkom neviem predstaviť. Tradične sympatické je, že ide viac do melodických polôh. Slabším článkom sú riffy, až na výnimky pomerne nenápadité, pričom primárne strhávajú materiál do jednej plochy. Nie je tam nič, čo by vás rozsekalo, riff alebo skladba, ktorá by sa vám zahryzla do mozgu. Určitým spestrením je basgitara a niektoré zaujímavé kúsky ako „Agenda Ignis“, „Bad Blood“, „Malum“, prípadne sóla, ktoré sú pre kapelu pomerne atypickým artiklom.
„Daemon“ teda ide po jemne klesajúcej polpriamke s počiatkom hlboko v minulosti. Vo výsledku to síce nie je zlé ako by sa z mojej kritiky mohlo zdať, len to celkom nie je album hodný formátu MAYHEM. Schválne si po tomto dajte „Wolf's Lair Abbyss“, aby ste pochopili, že tento rok vyvolaný Démon je v podstate celkom bezzubý.
Album idúci po linke vytýčenej „De Mysteriis Dom Sathanas“ a „Chimera“. To znamená vcelku solídny kus poctivého čierneho kovu, čo však v prípade veličiny ako MAYHEM nestačí.
7,5 / 10
Skladby
1. The Dying False King
2. Agenda Ignis
3. Bad Blood
4. Malum
5. Falsified and Hated
6. Aeon Daemonium
7. Worthless Abominations Destroyed
8. Daemon Spawn
9. Of Worms and Ruins
10. Invoke the Oath
Vydáno: 2019 Vydavatel: Century Media Records Stopáž: 49:24
JINÉ POHLEDY
Shnoff
7 / 10
Co k tomu dodat? Od druhé "Agenda Ignis" po pátou "Falsified And Hatred" poutá "Deamon" pozornost velmi svěžím materiálem hodným MAYHEM. S šestkou "Aeon Daemonium" se to bohužel přehoupne do té vzpomínané rutiny, která je ovšem u MAYHEM nastavena trošku jinde než u jiných. K mé plné spokojenosti to zdaleka nestačí.
Spekulovat o tom, že se Blasphemerův odchod negativně projevil až po deseti letech, asi není na místě. Jenže když si po sobě poslechneme takřka strhující "Something Wicked Marches In" a "Daemona", ke spekulacím co by kdyby to chtě nechtě svádí.
7. listopadu 2019
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Sinlover
7 / 10
Nekonfliktní materiál s bubákem a tradičním Attilovým hýkáním místo zpěvu
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.