Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Diskografie německé metalové veličiny RAGE, která si s albem „Wings Of Rage“ připisuje již výroční, pětadvacátý zápis, doznala v průběhu všech těch šestatřiceti let existence kapely vlastně docela výrazné změny. Z původně výstavní skříně nově šlechtěné odrůdy speciálně výživného a vytvrzeného německého melodického kovu, která byla kdysi dávno ozdobou každé pořádné metalistovy sbírky, se postupem času stal jakýsi archiv produktů stejné značky, do které sice pravidelně a rádi přikládáme nové kousky, ale pokud přijde čas také na poslech, k některým z nich už se vlastně nikdy nevracíme. Od toho máme každý jiné své favority a zcela samozřejmě jejich počet narůstá proti toku času.
Protože když dnes RAGE nastoupí do studia, je to vlastně docela podobné tomu, jako když si jdete zaběhat. Někdy vám to sedne, někdy méně, někdy se cítíte přímo nadpozemsky a někdy jste rádi, že jste se vůbec dožili konce trasy. Ovlivňuje to pochopitelně celá spousta okolností, počasím počínaje, profilem terénu pokračuje a vaším subjektivním rozpoložením konče. A Peavy a spol. to zcela přirozeně při skládání a nahrávání mají podobně.
Výsledek pak může být vnímán docela odlišně, protože ještě navíc k tomu to stejné samozřejmě platí zároveň i o posluchačích – ne nadarmo se říká, že sto lidí rovná se sto chutí. A to je, řekl bych, v kostce princip přístupu k nejnovějším nahrávkám RAGE a jejich hodnocení.
Podstatné na tom všem je, že Peavy, potažmo RAGE přes tu obrovskou hromadu skladeb vlastně nikdy skladatelsky ani jinak nedopadli úplně dolů. Jednou jsi nahoře, ano, jednou jsi dole, ale to není případ téhle skupiny, která si vždy dokázala udržet jistou úroveň. A co by za to dali fanoušci třeba takových RUNNING WILD, kdyby si „jejich šéf“ pohlídal podobným způsobem linii a stále dál vydával alba, která se tu více a tu méně blíží ideálu jejich produkce, nahrávaná s živými hudebníky a bez pachuti nuceného výpotku k ničemu.
Upřímně, dnes už se vlastně člověk snad ani nedokáže orientovat v tom, jestli ta či ona skladba z „Wings Of Rage“ nevykrádá (a jak případně moc) tu či onu skladbu z nějakého jiného alba zbytku diskografie RAGE (pokud ano, pak je to jistě srdcař hodný metalového doktorátu!). To ale nebrání tomu si s každou takovouhle novinkou užít iniciační rituál, poslechnout jí poctivě několikrát od začátku až do konce, vybrat si nejoblíbenější kusy a rozhodnout se, zda album půjde rovnou do zmiňovaného archivu nebo si z něj člověk bude chtít něco pamatovat (tady jsem si, nevím vlastně proč, vzpomněl na „Hunter And Prey“ z alba „Strings To A Web“).
A ze všech těch důvodů si pětadvacáté řadové album RAGE já osobně nejspíš moc pamatovat nebudu. Na to mají ten svůj melodický rybníček až příliš vylovený, při samotném výlovu se jim nejspíš rovněž moc nepoštěstilo a nejoblíbenější kus v pravém slova smyslu zde nenalézám (i když možná se mu blíží „Shine A Light“). Po fantastickém „Seasons Of The Black“ a příslibu, který na něm Peavy se svými novými spoluhráči vyvolal, je to jistě zklamání, ale zklamání, a to prosím dvakrát podtrhuji, zklamání hodné RAGE. A tím budiž řečeno vše pro tento okamžik podstatné.
1. True
2. Let Them Rest in Peace
3. Chasing the Twilight Zone
4. Tomorrow
5. Wings of Rage
6. Shadow over Deadland (The Twilight Transition)
7. A Nameless Grave
8. Don't Let Me Down
9. Shine a Light
10. HTTS 2.0
11. Blame It on the Truth
12. For Those Who Wish to Die
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký s deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.
GOLGOTHAN REMAINS trochu pročistili zvuk a zvýraznili ULCERATE vibes. Nové EP je pořád hodně agresivní a inspirace novozélandskou ikonou (tentokrát přichází na řadu jejich pozdní tvorba) slouží spíše jako vydatná poleva než jako zásadní konstrukční prvek.
Komplexní metalová skládanka, kde si podává ruce agresivní death metal s dusavými djent výpady, ale i melodickými a klidnějšími pasážemi. Přes veškerou agresivitu to má i zvláštní ladnost. První dojem slušný.
Desítka v rychlém kvapíku pádících válů nenechává nikoho na pochybách o čem že to tady bude. Španěle svůj tradiční hejvík hrají natolik tradičním způsobem, že tradičněji už to nejde. Skladby šlapou, refrény trefují cíl, jen do těch legín už se nenacpu.