Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Diskografie německé metalové veličiny RAGE, která si s albem „Wings Of Rage“ připisuje již výroční, pětadvacátý zápis, doznala v průběhu všech těch šestatřiceti let existence kapely vlastně docela výrazné změny. Z původně výstavní skříně nově šlechtěné odrůdy speciálně výživného a vytvrzeného německého melodického kovu, která byla kdysi dávno ozdobou každé pořádné metalistovy sbírky, se postupem času stal jakýsi archiv produktů stejné značky, do které sice pravidelně a rádi přikládáme nové kousky, ale pokud přijde čas také na poslech, k některým z nich už se vlastně nikdy nevracíme. Od toho máme každý jiné své favority a zcela samozřejmě jejich počet narůstá proti toku času.
Protože když dnes RAGE nastoupí do studia, je to vlastně docela podobné tomu, jako když si jdete zaběhat. Někdy vám to sedne, někdy méně, někdy se cítíte přímo nadpozemsky a někdy jste rádi, že jste se vůbec dožili konce trasy. Ovlivňuje to pochopitelně celá spousta okolností, počasím počínaje, profilem terénu pokračuje a vaším subjektivním rozpoložením konče. A Peavy a spol. to zcela přirozeně při skládání a nahrávání mají podobně.
Výsledek pak může být vnímán docela odlišně, protože ještě navíc k tomu to stejné samozřejmě platí zároveň i o posluchačích – ne nadarmo se říká, že sto lidí rovná se sto chutí. A to je, řekl bych, v kostce princip přístupu k nejnovějším nahrávkám RAGE a jejich hodnocení.
Podstatné na tom všem je, že Peavy, potažmo RAGE přes tu obrovskou hromadu skladeb vlastně nikdy skladatelsky ani jinak nedopadli úplně dolů. Jednou jsi nahoře, ano, jednou jsi dole, ale to není případ téhle skupiny, která si vždy dokázala udržet jistou úroveň. A co by za to dali fanoušci třeba takových RUNNING WILD, kdyby si „jejich šéf“ pohlídal podobným způsobem linii a stále dál vydával alba, která se tu více a tu méně blíží ideálu jejich produkce, nahrávaná s živými hudebníky a bez pachuti nuceného výpotku k ničemu.
Upřímně, dnes už se vlastně člověk snad ani nedokáže orientovat v tom, jestli ta či ona skladba z „Wings Of Rage“ nevykrádá (a jak případně moc) tu či onu skladbu z nějakého jiného alba zbytku diskografie RAGE (pokud ano, pak je to jistě srdcař hodný metalového doktorátu!). To ale nebrání tomu si s každou takovouhle novinkou užít iniciační rituál, poslechnout jí poctivě několikrát od začátku až do konce, vybrat si nejoblíbenější kusy a rozhodnout se, zda album půjde rovnou do zmiňovaného archivu nebo si z něj člověk bude chtít něco pamatovat (tady jsem si, nevím vlastně proč, vzpomněl na „Hunter And Prey“ z alba „Strings To A Web“).
A ze všech těch důvodů si pětadvacáté řadové album RAGE já osobně nejspíš moc pamatovat nebudu. Na to mají ten svůj melodický rybníček až příliš vylovený, při samotném výlovu se jim nejspíš rovněž moc nepoštěstilo a nejoblíbenější kus v pravém slova smyslu zde nenalézám (i když možná se mu blíží „Shine A Light“). Po fantastickém „Seasons Of The Black“ a příslibu, který na něm Peavy se svými novými spoluhráči vyvolal, je to jistě zklamání, ale zklamání, a to prosím dvakrát podtrhuji, zklamání hodné RAGE. A tím budiž řečeno vše pro tento okamžik podstatné.
1. True
2. Let Them Rest in Peace
3. Chasing the Twilight Zone
4. Tomorrow
5. Wings of Rage
6. Shadow over Deadland (The Twilight Transition)
7. A Nameless Grave
8. Don't Let Me Down
9. Shine a Light
10. HTTS 2.0
11. Blame It on the Truth
12. For Those Who Wish to Die
85 proc si tahle hezká sbírka zaslouží. Jak říkal Peavy, hezky to kombinuje všechna období kapely - od nářezů až po symfonické pompy. A řeže to - song za songem. HTTS 2.0 spíše zbytečné. Na koncert do Prahy se moc těším
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.