Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Třináct let se čekalo na pátou desku TOOL a není tedy ostudou stejným způsobem nechat dozrát i prožitek. Popravdě se mi poprvé s jednou z nejoriginálnějších kapel posledního půlstoletí stalo to, že jsem před rokem po prvních posleších desku odložil. Třináct let jsem čekal a dostanu tohle? Jako vážně? První tři desky jsou pro mě stále signifikantní v tom, jak vnímám hudbu. Čekal jsem podobné pocity jako před více jak dvaceti lety, kdy byla tato kapela určujícím pólem pro můj hudební kompas. Po třinácti letech čekání a doufání v novou desku jsem nějak samozřejmě převzal za své, že budu cítit podobné emoce jako „poprvé“. Nestalo se. Nedalo mi to. O pár měsíců dál jsem se k albu vrátil. TOOL už nejsou tím vzrušujícím místem, kde objevujete nepoznané. Není tu už to mladistvé jiskření. Hudba je klidnější, ale svým způsobem mnohem hlubší. Deska uzrála. Vyžádala si svůj čas. A vyplatilo se. Za těch pár měsíců „Fear Inoculum“ v mých uších rozkvetlo a nechalo mě intoxikovat se jeho opojnou vůní.
Trochu to připomíná setkání po letech s někým, s kým jste sdíleli něco silně vnitřního a intimního v mládí. Teď se shledáváte po dlouhé době a zjišťujete, že si stále máte co říci. Jste již ošlehaní životem. Je to další úroveň vztahu. Sdíleli jste něco, co pro vás v tom věku bylo to nejhlubší, čeho jste byli schopni. Staly se věci, které si nesete celý život. Které vás formovaly. Jde to mnohem dál než zamilování. TOOL vždy budou má láska na celý život. A ta deska je skvělá. „Fear Inoculum“ je rozlehlá. Epická. Poznáváte kontury tváře, kterou jen zbrázdily vrásky. Stále tu slyšíte stejné prostředky, které používali v minulosti. Flanger na baskytaře. Košaté kompozice. Plné, hutné, ale svým způsobem i úsporné a hypnotické bicí. Plochy, ze kterých budete mít zimomriavky. Teď už vím, že první poslechy „Frear Inoculum“ byly jen rozpaky, že se opět potkávám s něčím tak zásadním z mého mládí. Stejné, jako zažíval Loosers club, když se po sedmadvaceti letech vrací do Derry.
Některé skladby jako by nasály esenci třiceti let fungování TOOL a vypustily ji do jediné. Mluvím teď o téměř třináctiminutové „Invincible“. Banální rockovou brnkačku začínají rytmizovat podivné zvuky, přidává se Maynard, aby vše vybouchlo v první explozi, po které nastupuje basa s delayem s měkkým hutným zvukem a téměř robotickým riffem, který vás vede pozvolna do náruče hypnotické nirvány. Kytara se přidává s táhlou melodií, jež vám otevírá dveře do dalších dimenzí bytí. Tak bych mohl pokračovat další stránkou. Ačkoliv je to jedna skladba, děje se v ní více, než jiné kapely nacpou do celé diskografie.
TOOL vydali svých pět desek za třicet let existence. Stali se kultem, který neohlodal zub času. Pouštím si právě první desku „Undertow“ a uvědomuji si, jak nadčasovou se jejich hudba stala. Kolem prošly uragány trendů, ale s nimi to nehnulo. TOOL jsou značka. Identifikovatelná ve všech ohledech. Hlas, baskytara, kytara i bicí, všichni používají své nástroje poměrně specifickým způsobem už sami o sobě. Dohromady ale tvoří originální brand, který je rozpoznatelný v jakékoliv době. Nikomu se nepodařilo ani na hony se přiblížit. 5 desek, 4 ceny Grammy, 5 neproměněných nominací – no řekněte, kdo z vás to má?
S odstupem musím uznat, že TOOL bezezbytku naplnili mé očekávání. Musím jedním dechem dodat, že ne hned. Za poslední tři měsíce je tato deska zaparkovaná v mých uších nejčastěji. Stále v ní objevuji nové věci. Stále se dostávám hloub a zdaleka nemám pocit, že jsem kdy zřel dno. Čím dál tím častěji mám pocit, že se při poslechu dotýkám něčeho, co mě přesahuje. TOOL nejsou jen kapela. TOOL jsou víra mého mládí a toto není recenze, ale vyznání. Liturgie. Poslech je pro mě čím dál tím více transcendentální zážitek. Je to holotropní dýchání prostřednictvím hudby. Čirá krása a ryzí zkáza v jednom. Spadl jsem do toho zas. Droga mého mládí. TOOL.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.