Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Třináct let se čekalo na pátou desku TOOL a není tedy ostudou stejným způsobem nechat dozrát i prožitek. Popravdě se mi poprvé s jednou z nejoriginálnějších kapel posledního půlstoletí stalo to, že jsem před rokem po prvních posleších desku odložil. Třináct let jsem čekal a dostanu tohle? Jako vážně? První tři desky jsou pro mě stále signifikantní v tom, jak vnímám hudbu. Čekal jsem podobné pocity jako před více jak dvaceti lety, kdy byla tato kapela určujícím pólem pro můj hudební kompas. Po třinácti letech čekání a doufání v novou desku jsem nějak samozřejmě převzal za své, že budu cítit podobné emoce jako „poprvé“. Nestalo se. Nedalo mi to. O pár měsíců dál jsem se k albu vrátil. TOOL už nejsou tím vzrušujícím místem, kde objevujete nepoznané. Není tu už to mladistvé jiskření. Hudba je klidnější, ale svým způsobem mnohem hlubší. Deska uzrála. Vyžádala si svůj čas. A vyplatilo se. Za těch pár měsíců „Fear Inoculum“ v mých uších rozkvetlo a nechalo mě intoxikovat se jeho opojnou vůní.
Trochu to připomíná setkání po letech s někým, s kým jste sdíleli něco silně vnitřního a intimního v mládí. Teď se shledáváte po dlouhé době a zjišťujete, že si stále máte co říci. Jste již ošlehaní životem. Je to další úroveň vztahu. Sdíleli jste něco, co pro vás v tom věku bylo to nejhlubší, čeho jste byli schopni. Staly se věci, které si nesete celý život. Které vás formovaly. Jde to mnohem dál než zamilování. TOOL vždy budou má láska na celý život. A ta deska je skvělá. „Fear Inoculum“ je rozlehlá. Epická. Poznáváte kontury tváře, kterou jen zbrázdily vrásky. Stále tu slyšíte stejné prostředky, které používali v minulosti. Flanger na baskytaře. Košaté kompozice. Plné, hutné, ale svým způsobem i úsporné a hypnotické bicí. Plochy, ze kterých budete mít zimomriavky. Teď už vím, že první poslechy „Frear Inoculum“ byly jen rozpaky, že se opět potkávám s něčím tak zásadním z mého mládí. Stejné, jako zažíval Loosers club, když se po sedmadvaceti letech vrací do Derry.
Některé skladby jako by nasály esenci třiceti let fungování TOOL a vypustily ji do jediné. Mluvím teď o téměř třináctiminutové „Invincible“. Banální rockovou brnkačku začínají rytmizovat podivné zvuky, přidává se Maynard, aby vše vybouchlo v první explozi, po které nastupuje basa s delayem s měkkým hutným zvukem a téměř robotickým riffem, který vás vede pozvolna do náruče hypnotické nirvány. Kytara se přidává s táhlou melodií, jež vám otevírá dveře do dalších dimenzí bytí. Tak bych mohl pokračovat další stránkou. Ačkoliv je to jedna skladba, děje se v ní více, než jiné kapely nacpou do celé diskografie.
TOOL vydali svých pět desek za třicet let existence. Stali se kultem, který neohlodal zub času. Pouštím si právě první desku „Undertow“ a uvědomuji si, jak nadčasovou se jejich hudba stala. Kolem prošly uragány trendů, ale s nimi to nehnulo. TOOL jsou značka. Identifikovatelná ve všech ohledech. Hlas, baskytara, kytara i bicí, všichni používají své nástroje poměrně specifickým způsobem už sami o sobě. Dohromady ale tvoří originální brand, který je rozpoznatelný v jakékoliv době. Nikomu se nepodařilo ani na hony se přiblížit. 5 desek, 4 ceny Grammy, 5 neproměněných nominací – no řekněte, kdo z vás to má?
S odstupem musím uznat, že TOOL bezezbytku naplnili mé očekávání. Musím jedním dechem dodat, že ne hned. Za poslední tři měsíce je tato deska zaparkovaná v mých uších nejčastěji. Stále v ní objevuji nové věci. Stále se dostávám hloub a zdaleka nemám pocit, že jsem kdy zřel dno. Čím dál tím častěji mám pocit, že se při poslechu dotýkám něčeho, co mě přesahuje. TOOL nejsou jen kapela. TOOL jsou víra mého mládí a toto není recenze, ale vyznání. Liturgie. Poslech je pro mě čím dál tím více transcendentální zážitek. Je to holotropní dýchání prostřednictvím hudby. Čirá krása a ryzí zkáza v jednom. Spadl jsem do toho zas. Droga mého mládí. TOOL.
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.