Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nerad to přiznávám, ale překvapivý (paradigmatický) obrat, který jsem ve vztahu k TRIVIUM naznačil v recenzi na předchozí počin „The Sin And the Sentence“, byl jen prvním dějstvím nové kapitoly, kterou já a TRIVIUM píšeme. V dalších měsících po odevzdání recenze do nelítostné deadlinové mašinérie našeho metalového masokombinátu tahle deska neopustila můj playlist a kdykoli, kdy jsem potřeboval dotankovat energii, se do něj Matt Heafy a spol. vraceli. Přinejmenším první polovinu Hříchu a rozsudku bych dnes klidně ohodnotil devítkou, tak parádní melodický projektil to je.
Ani jsem se nenadál a novinka TRIVIUM se dostala na samé čelo mého žebříčku nejočekávanějších desek. Oba singly napověděly, že ústup ze slávy tahle americká banda, která se pružně pohybuje mezi metalcorovou hitovostí a progresivně-agresivními extrémy, rozhodně nechystá. S jistotou vedená hitovka „Catastrophist“ potvrdila Heafyho talent na tutový refrén a eponymní „What The Dead Man Say“ zase deklarovala, že TRIVIUM i nadále chutnají rozmáchlejší, členité kompozice, ve kterých si zvučné riffy podávají kliku s parádně vyladěnou rytmickou sekcí.
Uf, podařilo se mi napsat dva odstavce bez toho, abych zmínil Alexe Benta. Již to ale v sobě nemohu déle dusit. O vlivu tohoto inteligentního, přirozeně talentovaného bubeníka, který kapelu posílil před třemi lety, by se daly popsat stohy papíru a stejně by to nevynahradilo požitek z jeho výkonu. Díky Bentově hře dostala kapela úplně nový náboj, který „What The Dead Man Say“ prodává ještě o chlup lépe než předchůdce. Jedno, zda Bent kouzlí v technických pasážích nebo valí přímočaře dopředu. TRIVIUM s ním v zádech zní jako sebevědomý a radostný válec. O to víc, že souhra s basákem Paolem Gregolettem je ještě výraznější a zdá se, že pro rytmickou sekci TRIVIUM v současnosti platí ono okřídlené: sky is the limit.
Což nás dostává k samotnému albu a jeho dramaturgii. Zmíněná první část „The Sin and the Sentence“, která zabíjí kombinací agresivních riffů, parádních melodií a překvapivých zvratů, by materiál z novinky asi o prsa na cílové čáře porazila. Oba singly jsou vynikající, Heafymu navíc sedne i čistá zpívánka „Bleed Into Me“, kterou načechrá rozparáděná Gregolettova basa. Další tutovka v podobě halekavé „Scattering The Ashes“ nicméně vyznívá trochu banálně a do prázdna, takže po stránce hitovek album malinko ztrácí.
Ale to nás dostává k jeho druhé straně mince, tedy k trackům, kde TRIVIUM ukazují zuby ukované z thrash metalových střepin a death metalových drátů. A tady „What The Dead Man Say“ exceluje, když metalcorové voňavky ředí tvrdými koleny do zubů. Nekompromisní oldschoolová seč „Amongst The Shadows And The Stones“, vzteklinou nakažené rekviem „Sickness Unto You“ nebo asi nejtechničtější pochoutka v podobě „Bending The Arc To Fear“ dávají desce hodně ostré grády, takže oproti předchůdci se nikdy nedostaví pocit, že TRIVIUM spadl řetěz.
Excelentní finále v podobě „The Ones We Leave Behind“ vykouzlí spokojený úsměv už jen tím, jak si Bent poradí s poměrně tuctovým punk rockovým vibem. Kytarové výjezdy odbouchá ve speedmetalovém tempu a člověk už na obličeji skoro cítí ty ohně a rachejtle, kterými kapela jeho ridy doprovodí naživo. TRIVIUM model 2020 přinášejí všechno, co by měla současná mainstreamová metalová kapela mít.
Při poslechu většiny metalcorových band mám stejné pocity jako při sledování stopadesátikilových mastodontů, kteří upoceně rvou nahoru metráky na benchi. TRIVIUM jsou pružný, vyrýsovaný frajer, co přijde do sálu, vysekne deset muscle-upů na kruzích a s úsměvem to zakončí saltem vzad. Patnáct let od debutu „The Ascendancy“ jsou Američani prostě na úplném vrcholu tvůrčích sil a já se definitivně hlásím do jejich fanklubu.
1. IX
2. What The Dead Men Say
3. Catastrophist
4. Amongst The Shadows And The Stones
5. Bleed Into Me
6. The Defiant
7. Sickness Unto You
8. Scattering The Ashes
9. Bending The Arc To Fear
10. The Ones We Leave Behind
„Táto kapela nám ešte poriadne nakope zadky!“ - napísal som v máji pred pätnástimi rokmi a teším sa, že som mal pravdu. Posledné dva album TRIVIUM sú veľká jazda a mám radosť, že rovnaký pôžitok ako zo štúdiovej podoby si môžeme vychutnať aj na koncertoch. Za predpokladu, že existuje niečo ako koncerty. Snáď sa na túto vetu budem o pätnásť rokov pozerať už iba s pobavením a nostalgickou spomienkou za jednou šialenou pármesačnou etapou v roku 2020.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.