Za mlhavých rán posledních dní byla „The Meyrinkian Slumber“ hymna, u které jsem pil ranní kávu. Hymna, k níž jsem se vrátil z doby letních měsíců, kdy vyšla, a čas opětovně prověřil její kvality. SOMNIATE v té době byli jako blesk z čistého nebe. Z ničeho nic se přede mnou zjevila vyzrálá blackmetalová kapela s debutovou nahrávkou, která nesnesla srovnání s drtivou většinou ostatní domácí produkce. Byl to po všech směrech nenadálý a výjimečný jev. V mnohém mi to připomnělo razanci, se kterou na scénu loni vtrhli NÁV. Současně mi připomněli jak široká a košatá ta černokovová scéna je. NÁV a SOMNIATE přicházejí do blackmetalové arény ze zcela protichůdných rohů. První kapela vyrůstá z dřevní polohy žánru s téměř punkovými kořeny a na druhé je znát, že mnozí její členové v minulosti na metalovém poli pěstovali královskou disciplínu.

Sestavu tvoří veteráni z BRUTALLY DECEASED, FEEBLE MINDED, MELLEPHYR, HEAVING EARTH, ET MORIEMUR a dalších kapel, jež tvoří silnou black-deathovou linku ve směru Plzeň-Praha. To zmiňuji hlavně proto, že zkušenost a značná míra sebejistoty obepíná každou z pěti skladeb, dohromady tvořících více jak půlhodinovou dávku poctivé rubanice s velmi specifickým zvukem i nápady. Krom sebejistoty je tu další signifikantní prvek, a tím je poměrně moderní aranžérská práce, která v sobě nezapře technicky perfektně vybavené instrumentalisty. Ti jsou nejen nadaní ve věci ovládání svých nástrojů, ale svůj řemeslný um dokáží i nasměrovat správným směrem. „The Meyrinkian Slumber“ je díky tomu jedno nejútočnějších a nejúdernějších tuzemských alb poslední doby. Je to pekelný Kerberos, který dokáže štěkat, kousat a trhat najednou rovnou třemi čelistmi.

Všech pět kompozic je po instrumentální stránce vzácně vyrovnanou kolekcí, není tu slabých míst. SOMNIATE vám do cesty neustále staví nové riffy, disonantní hříčky i sóla a ačkoliv má každá skladba svoji specifikou atmosféru, jako celek působí sevřeně. Společnou linkou jim je i příběh Golema. S vrcholným dílem Gustava Meyrinka se Marek Štembera, jedna z ústředních figur kapely, seznámila zhruba před patnácti lety a už v té době ho uhranulo mysticismem a metaforičností.

Zastavit bych se chtěl u zvuku. Hodně se mi líbí čitelnost nástrojů, to, jak je nezkreslená a tučná basa natlačena mezi kopáky a málokdy zasahuje do kytar. Funguje tu jako táhnoucí se med v nižším frekvenčním spektru. Basová hmota je nalita do šablon, jež ostře odsekává baterie bicích, kterým dodává mohutnost. Cílem je přibít uši posluchače ke stěně nemilosrdnou kanonádou kopáků. Kytary pak vyčnívají krásně čitelně a odděleně. Výsledkem je monumentálně silný sound s bicí soupravou vytaženou do první linie. Tady se kapele vyplatilo vsadit na dvě celkem odlišné persóny, které za celkovým zvukem stojí. Dvojice Sébastien Tuvi – Honza Kapák měla při nahrávání jasně definované úkoly a výsledkem je zvuk, jaký nemá žádní jiná blackmetalová nahrávka u nás.

Lavadoma Production jdou v tomto na jistotu. Svou visačkou opentlili materiál vysoké jakosti, který se vymyká obvyklé tuzemské produkci daného ranku. Pokud bych měl nad něčím zahořekovat, bude to zpěv, ale nic to neudělá s tím, že v poněkud minimalistickém obalu, možná působícím téměř až stroze, se nachází jeden z nejzářivějších pokladů domácí černé scény pro rok 2020.