Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po troch rokoch a mesiaci čelíme ďalšiemu masívnemu úniku radiácie z černobyľského sarkofágu. CYTOTOXIN pomocou uránu, plutónia a podobných materiálov namaľovali ďalších desať obrazov sveta počas jadrovej katastrofy aj po nej, apokalyptické a dystopické vízie, ktoré na rozdiel od rôznych desivých fantázií nemajú zase až tak ďaleko k tomu, aby sa stali realitou. Nemusí dôjsť k vojnovému konfliktu či teroristickej sabotáži, svetlo dňa nemusí „poladiť“ ani nedbalosť pri prevádzke. Stačí postaviť jadrové zariadenie v tektonicky nestabilnej oblasti a ocitneme sa v „zaujímavých časoch“, kedy si s mrnčaním „už toho máme po krk!“ budeme môcť viete čo.
Človek bude človeku vlkom, blížneho svojho bude milovať až tak, že si z neho niekde v podzemí uvarí obed a keď po možno rokoch z krytu vylezie, zistí, že príroda si opäť berie to, čo je jej a on je už ako druh nadbytočný. Podobný náčrt možnej budúcnosti je zabalený do vynikajúceho technického brutálneho death metalu, ktorý je pre toto kvinteto typický. CYTOTOXIN z nemeckého Chemnitzu sa na špičke žánru držia veľmi stabilne a navyše sa hudobne stále vyvíjajú. Skladby sú mimoriadne starostlivo vypracované, pracujú s variabilnými momentmi od „originovských“ náklepov, ktorých uctievaním sa skupina kedysi predrala na scénu, cez hutné nasekané alebo agresívne rýchle pasáže s bohato navrstvenými i kvíliacimi a pískajúcimi gitarami, až po vyslovene atmosférické momenty.
Tie tu nie sú novinkou, už predošlý album na ne bol bohatý, ale „Nuklearth“ bez zaváhania znesie označenie „technický brutálny atmosférický death metal“. Niekto, kto hľadá „zlo“ a „smrť“ u zahuhlaných spolkov stavajúcich skôr na obskúrnosti a lovení riffov vo vodách starých aj vyše tridsať rokov, tu bude lamentovať nad tým, že je tu „priveľa“ melódií, ja ale tlieskam, ak to niekto s melodikou vie, je to pridaná hodnota. Vyhrávky a bohatstvo sól je to, čo ma tu v kombinácii s extrémnosťou zabalenou do veľmi konkrétneho, súčasného, nie však plastového zvuku baví, na barbarskú brutalitu mám iné bandy.
CYTOTOXIN v zámere urobiť kompaktný, ale hudobne zdravo variabilný a prekvapujúci tech/BDM materiál zašli až tak ďaleko, že titulná skladba sa zaobíde bez frenetických temp. V jej náladovom, melodickom závere sa ozve staré dobré škrípanie dozimetra, prechádzajúce aj do inštrumentálky „Mors Temporis“, postavenej na klavíri a nasamplovaných zvukoch, ktorá nahrávku uzatvára. K CYTOTOXIN takisto patria dialógy v ruštine a angličtine a samozrejme brilantné Grimove vokály. Vždy brutálne, ale možno nie som sám, kto si všimol, že tam, kde ladí hĺbky klasického death metalu, znie trochu ako Jan-Chris de Koeijer. Aj toto robí z „Nuklearth“ album na jedenej strane správne súčasný a na strane druhej hlásiaci sa k odkazu géniov.
Košice zas nenechaly prostor k dalšímu komentáři. Já dodám snad jen to, že té melodice a početným funkčním vyhrávkám, ve kterých si tu a tam zalibuje i basman, dává vyniknout krásně čistý a zároveň důrazný zvuk, který neskrývá ani jediné cinknutí na činel. Kreativně ničivý výbuch dlouho zadržovaný víkem reaktoru. Jako když si Stray zapomene ráno zobnout lexaurinu.
28. září 2020
Marigold
8,5 / 10
Tak tohle je válec, drtička kostí, ničitel dozimetrů. Parádní toxický death metal, který míchá ve smrtícím poměru agresi a techniku. No a nukleární hlavonožec Stephan „Stocki“ Stockburger za bicími mě naprosto uhranul. Zuřivý datel, který tluče do barelů s jaderným odpadem. Nádherná chemoterapie z Chemnitz!
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.