Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Postupem času a hlavně teď v době padajícího listí poslední album ULVER přímo rozkvetlo. S vydáním „Flowers of Evil“ měla kapela počkat minimálně o dva měsíce, protože na počátku srpna jsem ho vnímal do značné míry jen jako zamlženou kulisu bez dynamiky. Musím říci, že za poslední týdny jsem se k albu vrátil a poslouchám ho zdaleka nejvíce. Tam, kde na mě texty v srpnu působily naprosto jalově a ploše, nacházím další rozměry, tam, kde mi hudba splývala, si všímám detailů, které z každé skladby vysekávají unikát. V mnohém na mě novinka působila jako by byla sešita z motivů, které nebyly dost dobré na to, aby se dostaly na minulé album. Odpovídal tomu zvuk, aranžmá a příklon k synthpopu jako žánru. Tento můj postoj k novince začal roztávat ke konci září a nyní je z něj jen kaluž, které se vyhýbám.
Kristoffer Rygg nedávno řekl, že rozhodnutí, aby „Flowers of Evil“ zůstalo v podobných žánrových mantinelech jako předchozí album, bylo produkční. Prostě se necítil na to se někam dál posouvat a zdá se mi, že měl pocit, že ještě zdaleka nevyjádřil všechno, co bylo možné prostřednictvím mechanismů, jenž si osvojilo album „The Assassination of Julius Caesar“.
Sám tato dvě alba přirovnal k dvouhlavému trollovi z norské mytologie. Mají opravdu mnoho společného a stejné kořeny. Každé z nich má ale vlastní duši, která se liší. Současně se dal také slyšet, že tímto albem uzavírá určitou žánrovou kapitolu ULVER. Příslib na další stylový kotrmelec? Možná.
Album si uchovává depešáckou a někdy až gotickou atmosféru, ale pracuje s ní jinak. Rytmika je trochu mdlá, ale ve výsledku skvěle koresponduje s ležérním vrstvením ploch a podivných zvuků, které album obrůstají. V každé skladbě najdete nějaké netradiční zvuky nebo harmonie. Dynamiku skladby získávají v detailech a ty nejsou slyšet na první poslech. Čím déle to poslouchám, tím více si všímám drobností, které jsem v minulosti přeslechl.
Ultimátní zbraní je pak náladovost celého alba, která vám zježí chlupy na krku, když projíždíte pár minut před svítáním ospalým městem, které halí mlžný opar. Najedou všechno zaklapne na to správné místo a vy víte, že je to hudba přesně pro tuhle situaci, že nic tu atmosféru neonů, rezonujících v cárech mlhy, nedokáže popsat lépe. ULVER pro mě natočili hymnu letošního podzimu.
1. One Last Dance
2. Russian Doll
3. Machine Guns and Peacock Feathers
4. Hour of the Wolf
5. Apocalypse 1993
6. Little Boy
7. Nostalgia
8. A Thousand Cuts
Svůj původní odsudek musím trošku mírnit. Většina skladeb nabízí něco zajímavého, i když jde o pouhý refrén, ke kterému je třeba se proklestit trochou vaty v podobě velmi decentních a často ospalých aranží. Jenže nad vším pevně ční Garm, na kterém deska stojí (a nepadá) a ten by se poslouchal zatraceně dobře, i kdyby zpíval zadnicí.
Vrcholem desky je dvojzápřah "Apocalypse 1993" a zejména "Little Boy". Mají drive a napětí (v rámci žánru samozřejmě) a tím z desky vybočují. Pak to s navazující "Nostalgia" bohužel zase sklouzne do té vzpomínané ležérnosti, která však nemusí mít jen pejorativní nádech.
"Julius Ceasar" byl výraznější a asi vyrovnanější, "Flowers" je deska subtilní, tajemná a méně čitelná. ULVER už si vyzkoušeli leccos od opulentních záležitostí až po minimalismus a neodvažuji se tipovat, kam zamíří příště.
14. října 2020
ZE SHOUTBOX-u
RIP
Depešárna plná klidné atmosféry posazená do nenápadných synthpopových melodií. Minimalističtější a méně hybná než její předchůdce. Bez hitů, ale návyková.
Středa, 30. září 2020
Shnoff
Synthpopová podoba by ULVER nadále svědčila, pokud by nabídli více tenze. Je to jako celek moc hodné, uhlazené, uspávající. Nejde se do toho ponořit jak Brutův nůž do Caesara. Garm je bůh, melodie jímavé, aranže jalové. Spíše zklamání. I pop má mít koule.
Pondělí, 14. září 2020
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
fathertime
7 / 10
je vcelku usmevne, ako metalisti stale poslusne hladaju umenie v neskodnom popiku len preto, ze kapela pred sto rokmi hrala black metal... suhlas, ze zaner je nepodstatny, ale tu ziadne zazraky nenajdete... prijemna vytahova muzika na ukludnenie po tych vsetkych death metaloch, co do seba furt sypeme...
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.