Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Postupem času a hlavně teď v době padajícího listí poslední album ULVER přímo rozkvetlo. S vydáním „Flowers of Evil“ měla kapela počkat minimálně o dva měsíce, protože na počátku srpna jsem ho vnímal do značné míry jen jako zamlženou kulisu bez dynamiky. Musím říci, že za poslední týdny jsem se k albu vrátil a poslouchám ho zdaleka nejvíce. Tam, kde na mě texty v srpnu působily naprosto jalově a ploše, nacházím další rozměry, tam, kde mi hudba splývala, si všímám detailů, které z každé skladby vysekávají unikát. V mnohém na mě novinka působila jako by byla sešita z motivů, které nebyly dost dobré na to, aby se dostaly na minulé album. Odpovídal tomu zvuk, aranžmá a příklon k synthpopu jako žánru. Tento můj postoj k novince začal roztávat ke konci září a nyní je z něj jen kaluž, které se vyhýbám.
Kristoffer Rygg nedávno řekl, že rozhodnutí, aby „Flowers of Evil“ zůstalo v podobných žánrových mantinelech jako předchozí album, bylo produkční. Prostě se necítil na to se někam dál posouvat a zdá se mi, že měl pocit, že ještě zdaleka nevyjádřil všechno, co bylo možné prostřednictvím mechanismů, jenž si osvojilo album „The Assassination of Julius Caesar“.
Sám tato dvě alba přirovnal k dvouhlavému trollovi z norské mytologie. Mají opravdu mnoho společného a stejné kořeny. Každé z nich má ale vlastní duši, která se liší. Současně se dal také slyšet, že tímto albem uzavírá určitou žánrovou kapitolu ULVER. Příslib na další stylový kotrmelec? Možná.
Album si uchovává depešáckou a někdy až gotickou atmosféru, ale pracuje s ní jinak. Rytmika je trochu mdlá, ale ve výsledku skvěle koresponduje s ležérním vrstvením ploch a podivných zvuků, které album obrůstají. V každé skladbě najdete nějaké netradiční zvuky nebo harmonie. Dynamiku skladby získávají v detailech a ty nejsou slyšet na první poslech. Čím déle to poslouchám, tím více si všímám drobností, které jsem v minulosti přeslechl.
Ultimátní zbraní je pak náladovost celého alba, která vám zježí chlupy na krku, když projíždíte pár minut před svítáním ospalým městem, které halí mlžný opar. Najedou všechno zaklapne na to správné místo a vy víte, že je to hudba přesně pro tuhle situaci, že nic tu atmosféru neonů, rezonujících v cárech mlhy, nedokáže popsat lépe. ULVER pro mě natočili hymnu letošního podzimu.
1. One Last Dance
2. Russian Doll
3. Machine Guns and Peacock Feathers
4. Hour of the Wolf
5. Apocalypse 1993
6. Little Boy
7. Nostalgia
8. A Thousand Cuts
Svůj původní odsudek musím trošku mírnit. Většina skladeb nabízí něco zajímavého, i když jde o pouhý refrén, ke kterému je třeba se proklestit trochou vaty v podobě velmi decentních a často ospalých aranží. Jenže nad vším pevně ční Garm, na kterém deska stojí (a nepadá) a ten by se poslouchal zatraceně dobře, i kdyby zpíval zadnicí.
Vrcholem desky je dvojzápřah "Apocalypse 1993" a zejména "Little Boy". Mají drive a napětí (v rámci žánru samozřejmě) a tím z desky vybočují. Pak to s navazující "Nostalgia" bohužel zase sklouzne do té vzpomínané ležérnosti, která však nemusí mít jen pejorativní nádech.
"Julius Ceasar" byl výraznější a asi vyrovnanější, "Flowers" je deska subtilní, tajemná a méně čitelná. ULVER už si vyzkoušeli leccos od opulentních záležitostí až po minimalismus a neodvažuji se tipovat, kam zamíří příště.
14. října 2020
ZE SHOUTBOX-u
RIP
Depešárna plná klidné atmosféry posazená do nenápadných synthpopových melodií. Minimalističtější a méně hybná než její předchůdce. Bez hitů, ale návyková.
Středa, 30. září 2020
Shnoff
Synthpopová podoba by ULVER nadále svědčila, pokud by nabídli více tenze. Je to jako celek moc hodné, uhlazené, uspávající. Nejde se do toho ponořit jak Brutův nůž do Caesara. Garm je bůh, melodie jímavé, aranže jalové. Spíše zklamání. I pop má mít koule.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.