Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Postupem času a hlavně teď v době padajícího listí poslední album ULVER přímo rozkvetlo. S vydáním „Flowers of Evil“ měla kapela počkat minimálně o dva měsíce, protože na počátku srpna jsem ho vnímal do značné míry jen jako zamlženou kulisu bez dynamiky. Musím říci, že za poslední týdny jsem se k albu vrátil a poslouchám ho zdaleka nejvíce. Tam, kde na mě texty v srpnu působily naprosto jalově a ploše, nacházím další rozměry, tam, kde mi hudba splývala, si všímám detailů, které z každé skladby vysekávají unikát. V mnohém na mě novinka působila jako by byla sešita z motivů, které nebyly dost dobré na to, aby se dostaly na minulé album. Odpovídal tomu zvuk, aranžmá a příklon k synthpopu jako žánru. Tento můj postoj k novince začal roztávat ke konci září a nyní je z něj jen kaluž, které se vyhýbám.
Kristoffer Rygg nedávno řekl, že rozhodnutí, aby „Flowers of Evil“ zůstalo v podobných žánrových mantinelech jako předchozí album, bylo produkční. Prostě se necítil na to se někam dál posouvat a zdá se mi, že měl pocit, že ještě zdaleka nevyjádřil všechno, co bylo možné prostřednictvím mechanismů, jenž si osvojilo album „The Assassination of Julius Caesar“.
Sám tato dvě alba přirovnal k dvouhlavému trollovi z norské mytologie. Mají opravdu mnoho společného a stejné kořeny. Každé z nich má ale vlastní duši, která se liší. Současně se dal také slyšet, že tímto albem uzavírá určitou žánrovou kapitolu ULVER. Příslib na další stylový kotrmelec? Možná.
Album si uchovává depešáckou a někdy až gotickou atmosféru, ale pracuje s ní jinak. Rytmika je trochu mdlá, ale ve výsledku skvěle koresponduje s ležérním vrstvením ploch a podivných zvuků, které album obrůstají. V každé skladbě najdete nějaké netradiční zvuky nebo harmonie. Dynamiku skladby získávají v detailech a ty nejsou slyšet na první poslech. Čím déle to poslouchám, tím více si všímám drobností, které jsem v minulosti přeslechl.
Ultimátní zbraní je pak náladovost celého alba, která vám zježí chlupy na krku, když projíždíte pár minut před svítáním ospalým městem, které halí mlžný opar. Najedou všechno zaklapne na to správné místo a vy víte, že je to hudba přesně pro tuhle situaci, že nic tu atmosféru neonů, rezonujících v cárech mlhy, nedokáže popsat lépe. ULVER pro mě natočili hymnu letošního podzimu.
1. One Last Dance
2. Russian Doll
3. Machine Guns and Peacock Feathers
4. Hour of the Wolf
5. Apocalypse 1993
6. Little Boy
7. Nostalgia
8. A Thousand Cuts
Svůj původní odsudek musím trošku mírnit. Většina skladeb nabízí něco zajímavého, i když jde o pouhý refrén, ke kterému je třeba se proklestit trochou vaty v podobě velmi decentních a často ospalých aranží. Jenže nad vším pevně ční Garm, na kterém deska stojí (a nepadá) a ten by se poslouchal zatraceně dobře, i kdyby zpíval zadnicí.
Vrcholem desky je dvojzápřah "Apocalypse 1993" a zejména "Little Boy". Mají drive a napětí (v rámci žánru samozřejmě) a tím z desky vybočují. Pak to s navazující "Nostalgia" bohužel zase sklouzne do té vzpomínané ležérnosti, která však nemusí mít jen pejorativní nádech.
"Julius Ceasar" byl výraznější a asi vyrovnanější, "Flowers" je deska subtilní, tajemná a méně čitelná. ULVER už si vyzkoušeli leccos od opulentních záležitostí až po minimalismus a neodvažuji se tipovat, kam zamíří příště.
14. října 2020
ZE SHOUTBOX-u
RIP
Depešárna plná klidné atmosféry posazená do nenápadných synthpopových melodií. Minimalističtější a méně hybná než její předchůdce. Bez hitů, ale návyková.
Středa, 30. září 2020
Shnoff
Synthpopová podoba by ULVER nadále svědčila, pokud by nabídli více tenze. Je to jako celek moc hodné, uhlazené, uspávající. Nejde se do toho ponořit jak Brutův nůž do Caesara. Garm je bůh, melodie jímavé, aranže jalové. Spíše zklamání. I pop má mít koule.
Po dlouhých 17 letech vydávají němečtí progresivci nové album. A začátek je vskutku skvostný. Pravda, postupem času se úvodní euforie a nadšení přece jen trochu rozmělní, nic to ovšem nemění na faktu, že tohle bude hodně příjemné a svěží album.
Americký retro hevík, který se svou razantní přímočarostí vrací k prvnímu období Maidnů. Rytmika částečně vychází i z domácí thrashové scény, ale jak začnou kvílet kytary, koukají z toho Harrisovci. Za mě dobrý, přepošlu to Dalasovi k posouzení.
Soutěž o nejlepší metalový obal tohoto roku můžeme uzavřít, už na konci února tu máme jednoznačného vítěze - „Here Be Dragons“. Cenu přebírá Rodney Matthews. Pod obalem najdeme, bohužel dle očekávání, již jen recyklovaný a mnohokrát přežvýkaný obsah.
Zajímavý je tradičně pouze seznam hostí (Tate, Kiske, Atkins, Khan ad.), jejich účast však do země spolehlivě zadupává otravný hlas principála a samozřejmě i bilionkrát slyšené odrhovačky, které složil. Skalní aplaudují,ostatní si jen uplivnou a jdou dál.
Pod novým vydavatelem se Němci END OF GREEN vrací ke kořenům. Reedice debutového alba včetně jeho nově nahrané verze je celkem příjemným připomenutím jejich důrazných gothic doomových začátků. Uvidíme co bude dál.
Ale jo, tenhle pozdní švédský diskotékový metal má něco do sebe, a to i na svém již devátém řadovém albu, kde krom zlata v hrdle Nilse Molina nabízí i pár výrazných melodií, co se dobře posluchají, obzvlášť když pod nimi bublají ty tvrdé kovové spodky.
Takový francouzský stylový bráška Řeků MOTHER OF MILLIONS. Citlivý a náladový prog rock s důrazem na baladičnost a melodiku. A i zde má hodně výraznou roli emotivně zabarvený vokál. Hudebně se najdou vlivy LEPROUS, PORCUPINE TREE, ale i krajanů KLONE.