Herní průmysl v současnosti generuje celosvětově víc peněz než film a hudba dohromady. To se konečně začíná týkat i domácí scény. V roce 2020 se ve hrách u nás protočilo 4.5 miliardy korun. To je růst o celou jednu pětinu a zatím to nevypadá, že by se vzestup zastavil. Znám poměrně dost lidí v mém věku, kteří by řekli, že je to stále nesouměřitelné, protože hudba a film nám dávají hlubší hodnoty, než je hraní her. Hraní her je dle nich prostě ta povrchní laciná zábava a neskýtá nic navíc. Právě při hraní ORI AND THE WILL OF THE WISPS mi tato myšlenka v mozku hlodala více než jindy.

Vídeňské Moon Studios přišlo se sérií, kterou dokázali povýšit obyčejnou 2D plošinovku na umělecké dílo. Prvním důvodem k tomuto tvrzení je naprosto dechberoucí vizuál. Téměř z každé části by šlo vytvořit nádhernou a možná i trochu znepokojivou plachtu do dětského pokojíku nebo pozadí do počítače. Grafika balancující mezi roztomilostí, temnotou a pohádkovostí je prostě fenomenální. Ve hře se sice opakují některé prvky, ale většina koridorů jako celků je naprosto unikátních.

Dalším prvkem je příběh. Ten není nikterak složitý, ale nese několik hlubších myšlenek a zaměřuje se na vyprávění nejen hlavních kladných hrdinů, ale zprostředkuje vám i motivace vašeho hlavního protivníka. Temné bytosti, kterou ostatní nazývají Jekota. Začátek je prostý až banální. Z vejce, které zbylo po sově Kuro z minulého dílu, se vyklubala sovička Ku. Dušička Ori spolu se dvěma přáteli s ní žijí v lese a pomáhají jí nabýt sebevědomí, aby mohla létat. To se jí moc nedaří, protože nemá jedno křídlo plně vyvinuté. Poté, co jí kamarádi vytvoří protézu, však první let nedopadne úplně dobře. Ori a Ku skončí v bouřce, která je zanese do vzdáleného lesa. V bouři nakonec ztratí jeden druhého a tak je prvním Oriho úkolem najít svého kamaráda. Příběh se dál vyvíjí, setkáváme se tu s dalšími obyvateli lesa a řešíme jejich problémy. Postupem času vás hra dokáže stále více a více připoutat tím, co se v ní děje, a jakým způsobem vypráví příběhy všech postav. Ve hře vlastně nikdo nemluví. Vypravěč, který zprostředkovává dialogy, používá smyšlený hrdelní pseudojazyk a vše ostatní řekne pár titulkových scén a vizuál. Bohatě to přitom stačí.

Velkou oporou pro vyprávění je hudba. Britský skladatel Gareth Coker tu předvádí jeden z nejlepších výkonů na poli herních soundtracků. Melancholické pozvolné smyčce dokáží vytvořit atmosféru, která se dokonale snoubí s pochmurným vizuálem. Jeho práce je někde na pomezí nejvýpravnějších kompozic Howarda Shora, Vangelise a místy možná i instrumentální verze irské divy pojmenované svým dědečkem Enya. Oproti Shorovým a Vangelisovým rozmáchle košatým kompozicím si Coker drží úspornost v celkové instrumentaci a orchestrace není tak nafouklá a přebujelá. Možná by se dalo říci, že je ambientnější. Velké dramatické žesťové aranže vytahuje jen ojediněle, ale přesto dokáže skvěle podmáznout podmanivou grafiku tou správnou hudební atmosférou.

A pak je tu hratelnost. Ačkoliv má hra pohádkovou grafiku, rozhodně není lehká. Nebo já už stárnu a horší se mi reakce. Viděl jsem i o generaci mladší hráče, kteří u hry třískali ovladačem o stůl, sprostě nadávali, ječeli nebo demonstrativně vypínali počítač s tím, že je to naposledy, co k této prokleté hře sedli. Tahle hra rozhodně umí cedit emoce. A to hned dvěma směry. První je gameplay jako takový, kde se ve vás snoubí erupce vzteku, agresivity a beznaděje. Na druhé straně pak ta radost, když vyřešíte nějakou hádanku nebo se vám povede vyskákat nějakou tuhou část. Pak jsou tu emoce, které prýští přímo z příběhu. Viděl jsem pár letsplayů, ve kterých hráči brečeli jak želvy a já celkem dokážu pochopit proč. Hra dokáže místy zabrnkat na velmi citlivou notu.

Vývojářům se tu povedlo navázat na fenomenální první díl ORI AND THE BLIND FOREST. Návrat do pohádkového světa Niven staví na tom, co se osvědčilo v prvním díle, vylepšuje soubojový systém, přidává bossfighty, bojové arény, závodní výzvy i typy zbraní. Zhruba v první třetině hry dojdete k místu, kde je možné i v rámci žánru plošinovek nelineární průchod a vy tu máte možnost vybrat si, kam půjdete dříve a kam později. Zůstává přitom velmi pohodlné ovládání, originální styl a spousta drobných výborných nápadů, které vám potrápí mozek i prsty. Díky tomu všemu mohu s klidem oznámit, že ORI AND THE WILL OF THE WISPS je nejlepší hra typu "metroidvania" v posledních dvou dekádách.