Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako vloni jsem s odstupem rekapituloval domácí desky roku 2020 a narazil na skvosty, u kterých tu chybí recenze. Takže, pojďme si to shrnout ve stručném seriálu, který nás provede deskami, co si stojí za to připomenout. Začínáme u těch nejostřejších tužek v penálu. Váže je k sobě tvrdost, ráznost a nesmlouvavost.
Vyvážený poměr brutality a zábavy. Skvěle plyne, četné žánrové úkroky nejsou šroubovány silou, decentní elektronika nevykazuje nemoci dlouhého zástupu jiných, jež se o spojení kytar a samplů u nás pokusili v minulosti. Ačkoliv tu rytmika má snahu kapelu popohánět grindovým bičem, kytary často přesvědčují, že jim není cizí rock’n’rollový přístup. Nijak to ale netupí ostrost a průraznost desky, spíše jí to dodává i jiné odstíny. Na otázku, zdali minulý rok na domácí extrémní scéně vznikla nahrávka, která by lépe vybalancovala nadhled, extrém, přístupnost a skvěle se poslouchající hudební nápady, odpovídám: Ne!
Štvou mě tyhle jihočeský Lenory. EP „Hra stínů“ vyšlo jen na vinylu, který tedy zdobí mou polici pod gramcem, ale jak to mám proboha poslouchat v autě? Na zastávce? V přírodě? Prostě si to nějak převeď. Však DIY! Žádný bandcampy. Žádný downloady. Jih je konzervativní. Překousnout a jít dál, protože i když z tohodle skřípete zubama, ta hudba je božská. „Hra stínů“ je potvrzení pozice vládců domácího thrashe. Riffové závody, nosný melodie v kytarách, funkční rytmika, štěkané vokály. V textech o píď slabší než předchozí kousky, ale to se dá přičíst tomu, že o dekádu starší hitovky prostě nastavily laťku až příliš vysoko. Na obhájení trůnu to s přehledem stačí. Chcete slyšet nejpřísnější domácí thrash? Tady je.
https://laharthrash.bandcamp.com/
Dva nejlepší vokální kanály obklopené krutou partou, která nebere zajatce. Precizní a čistý řez do historie brutal death metalu a death-grindu. Žádná umolousanost nebo nečistota. Kobercové nálety kopáků a kytary dělící se o tlak s vokálem. Hity tu nejsou, ale kdo je potřebuje? Tady se o vtíravé melodice nesmlouvá. Řemeslně skvěle opracovaný drtikol, který staví na stylové ryzosti a textech, které jsou trochu přestřelené formou, ale významem míří přímo na solar. Projíždím si seznam všech domácích desek za rok 2020 a zjišťuji že lepší death metal tam není. Ale Žlába mě možná opraví, protože jsem možná neslyšel úplně všechno.
https://bandzone.cz/shampoonkiller
Většinou, když má kapela pojmenované skladby po hororech, tak mě míjí obloukem a je to tak naprosto v pořádku. Existují ale i výjimky jako je KANDAR. Není to tím, že by na rozdíl od jiných hororgrindů skladby pojmenované „The Shining“ nebo „Slugs“ reprezentovaly moji oblíbenou kinematografii. Je to jednoduše tak, že tuto omšelou a zoufale neoriginální žánrovou tématiku zadupává do země kulenakopávající grindcorové kladivo, které má potřebnou průraznost. Zvuk z Davosu dává desce srozumitelnost, výběr hostujících řvounů zase různorodost ve vokálních kreacích. Stopáž do dvaceti minut padne jak ulitá.
Koncerty ve vybydlených, rozpadajících se ruinách podnikatelského baroka, které majitelé opustili už v polovině devadesátek. Smrad vajgů, topících se v kelímku piva. Nekompromisní syrovost v projevu a neučesanost nápadů v textech i hudbě. Crust tu narazil do punku, který vyrostl na pokraji zahrady mezi plevelem. Žádná skladba nad dvě minuty. Záchvěvy ve stylu domácí FESTA DESPERATO. EP, které chřestí, má tu správnou rawpunkovou zastřenost ve zvuku a z melodií byly odříznuté všechny hezké části. Nejpichlavější, nejolezlejší a nejhrubší punk roku 2020.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
