Joanne K. Rowlingová - HARRY POTTER A PRINC DVOJÍ KRVE
Harry Potter. Tímto suchým konstatováním končím uvádění do obrazu, a jestli se snad nalezl někdo, komu to nestačí, nechť se prosím odebéře zpět do své ulity...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jakoby ani neuběhl skoro žádný čas. A přitom je to už dlouhých sedmnáct let, co si pro nás němečtí melodičtí heavy metalisté AXXIS přichystali svou celkem sympatickou debutní kolekci kovových odlitků zvanou „Kingdom Of The Night“.
Nejvíce budou následující řádky nejspíše říkat znalcům plzeňské rockové scény, i když samozřejmě nelze vyloučit, že o některých jménech slyšeli i mnozí další.
Některé recenze jsou opravdu ošemetné. Obzvlášť když už po prvním poslechu dopředu vytušíte, že dotyční (v našem případě králové dřevního švédského death metalu DISMEMBER) nehodlají řešit problematiku stylových poskoků a šťourání v ultramoderně...
Vážně si téměř neumím představit, co by musela v současných poměrech předvést a dokázat taková speed metalová partička, aby se o ní oprávněně (to podtrhuji) mohlo mluvit jako o čerstvé krvi v žilách zmíněného stylu.
Věru nevyzpytatelné jsou osudy lidské a neprostupné je předivo jejich směřování. Vsadím se o co chcete, že drtivá většina příznivců DEATH při zprávě o personálních rošádách uvnitř skupiny...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.