Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Post-ozzyovská éra v BS
Nič v zlom (Osobne mám rád Mob Rules, Tonyho Martina si cením tiež), ale post-ozzyovská éra v BS už nemá atmosféru pravého BS. Je to skôr pach po Rainbow či Whitesnake. Tu už neide o okultné vedy ako Black Sabbath či Wizard. To už nie je Rapsódia v čiernom, v ktorej odkaze tak úžasne pokračujú Candlemass. Nechcem povedať, že všetko čaro BS je zakliate len a len v Ozzyho nehanebnom gágore - pôvodný štýl BS podľa mňa skončil platňou Sabotage (75), už na Technical Extasy (76) hrali "rainbowovský" štýl - ale práve to prvé obdobie urobilo z BS majstov "dumky" a sudičky toho najtemnejšieho, čo môžme v "hevíku" nájsť. Boli to staré čierne časy. Tie neskoršie časy boli staré dobré časy, ale už nie čierne časy. Nezabúdajme na to.
tak vám konečně pořádně poslouchám Dehumanizera a je to dobrá deska! je vidět, že někde se rozhodně vyplatí dát tomu víc poslechů
S těma recenzema dobrej nápad...
jesná vec, Heaven and Hell bol jednoznačne naj album celej éry BS
Milda : co takhle zkusit orecenzovat / zhodnotit celou poOzzyovskou eru? Nebo jeste lip - zkusit to jako Louza s Výron Najdem ?
Dehumanizer není špatnej, ale proti těmhle deskám je trošku slabší...
a "DEHUMANIZER" ??? na to ste akosi pozabudli... :o)
S recenzí vážně souhlasím!!! Ač je kult Ozzyho sebevědší, tak ty nejlepší desky vznikly po jeho odchodu... Mob RUles, Born Again a hlavně Heaven And Hell mluví za vše... Super recenze!
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Vložit diskusní příspěvek