Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
DG: moc pekny, diky
http://music.aol.com/videos/sessions/sessions_flash.adp?defaultCovers=563,502,508&defaultID=563
Už to doposlouchávám...no je to docela super i jako celek t oalbum..prostě příjemná, teda hodně příjemná poslechovka, v hlavě mi utkvěla titulní píseň, ta mi přijde hodně floydovská...
když vemu floydy...nejlepší song jinak pro mě high hopes, comfortably numb, a jako album se mi strašně líbí krom divosionu i wish you were here a A momentary lapse of reason, to mám dokoce na vinylu...ale je pravda že zas tak důvěrně neznám jejich starší věci...
„opustil“
Roger Waters opustil Pink Floyd nedobrovolne? To si kde vyhrabal?
zoufala nuda
Marigold: Mě to zase právě naopak hodně sedlo. Dokonce si říkám, 8,5 co jsem dal je docela málo... :-)
A Gilmourův epitaf to snad nebude, nestraš! Ale i kdyby byl, tak by to bylo důstojné rozloučení s karierou.
Ne, ne, ne a ne. Nelíbí se mi to. Strašná škoda, vlastně je to celé naprosto v pořádku a má to jedinou chybu: zoufale mě to nudí. Závidím všem, kteří si to vychutnají, když si pomyslím, že to může být Gilmourův epitaf...
za ten seriál bych se taky přimluvil...PF mám hrozně rád, hlavně starší věci...jinak počínaje The Wall podle mě přichází úpadek kapely - i když se mi ta alba líbí a čas od času si je pouštím, přeci jen jim něco chybí (asi už přeci jen brali míň drog, tak se to projevilo na jejich hudbě :)
No, mne skôr Gilmour pripadá ľudskejší. O:) Hlavne potom, ako sa Waters začal správať po Dark Side...
Alan's Psychedelic Breakfast je fajn :-)
A myslim, ze Waters je "ludskejsi" skladatel ako akaremik Gilmour. Watersa a "crazy diamond" Barretta mam radsej, ale On An Island sa mi napriek tomu zatial paci.
Ja som predsa nepovedal, že sa mi na ostrove nepáči. Pozri sa do hodnotenia užívateľov a tiež sa ti mnohé vysvetlí.
aha. ked sa niekomu paci final cut tak tym sa vela vysvetluje. ked sa vam nepaci na ostrove tak si radsej pustite alan´s psychadelic breakfast to vam asi viac bude pasovat.
To je ten album kde je Arnold Lane, See Emily Play, Careful with that Axe Eugene atď. ? Už si presne nespomínam, lebo som to počul lem pár krát a dosť dávno, ale myslím, že sa mi to vtedy celkom páčilo. O:) A počul som to aj z nejakého živáku.
Bohužel co je to všechno platný. Situace je taková, že i staří (40+) ostřílení floydeři navzdory recenzentům přistupují k albu s despektem s tím že je to rozahaný a nudný. Tedy přesně takový jak říkal Marigold. To si ostatně myslím i já.
Piper vznikol v takej zvláštnej dobe. O:)
Final cut je taky dost dobrá pecká, jen je na můj vkus až příliš dynamická. Jak když poslucháš klasiku. Prostě se ryze soustředit a nic jiného nedělat. Jinak třeba jejich debut The Piper.. samozřejmě znám, ale nerozumín tomu :-(
No, u mňa je na najvyššom stupienku od Floydov asi The Final Cut. Ale dosť záleží na momentálnej náôlade. O:)
Kdo zná pink floyd, jejich směřování apod., nemůže být vyzněním nové gilmourovy sólovky překvapen. David Gilmour je starý vyrovnaný pán, který by už nemusel klidně nic nahrát, a ohromnou legendou zůstane. Je nesrovnatelně lepší instrumentalista i zpěvák než Roger Waters, nicméně jakožto dvojice přece jen působili lépe. Co se týče Divison Bell - někteří lidé ji berou jako vrchol, jiní jako podprůměr. já to mám někde na půli cesty. Každopádně High Hopes beru jako nejlepší floydovskou píseň. Vrcholem Floyd pro mě určitě The Wall. Jinak recenze starých klasik jsou zcela namístě, resp. už tu měly dávno být.
Seriál s největší pravděpodobností bude.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Vložit diskusní příspěvek