Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
mohl by to někdo zrecenzovat
The Truth Cums Out!
http://tinyurl.com/pdgpl
otazka do eteru?:)
parodie nebo pokracovani?
Četli jste daVinci Load?
bylo to fajn, ale kdo si zkusi precist treba Ecovo Foucaultovo kyvadlo, vi ze je to jako natuneny trabant a mercedes.
Hm, knižku som prečítal za nejaké dva dni a o ďalšie dva dni som skoro zabudol, že som ju čítal... Úprimne povedané tešil som sa na tento romám celkom dosť, vzhľadom na reakcie a povesť, ktorá ho sprevádzala, ale čakal som oveľa viac.
cte se to hezky, dokonce bych rek jednim dechem, ale nic po tom nezustane a fakta u tyhle veci vubec nema cenu resit, staci se podovat na wikipedii, kde jsou nejmin ctyri strany popsany faktickejma chybama. zkuste radsi mnohem lepsi the rule of four(v češzině ???záhada čtyř???, nevim jiste, myslim od dvojky ian caldwell, dustin thomason), stredni cesta mezi timhle a jmenem ruze, bavilo me dost
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek