Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ale dobrý to bylo
Mě se teda show líbila, nevěděl jsem nic o tom jak budou Manowar dlouho hrát, a proto mě délka mile překvapila. Holyhell hráli slušně, hudba která neurazí ani nenadchne (akorát mě rozesmál klávesák a jeho kousek). Musím ale souhlasit, že Rhapsody byly fakt super. I rozjezd lídra hlavního večera byl opravdu skvělý, jedna pecka za druhou a Joeyho řečičky.. no já nevím, ale bez toho bych si prostě Manowar nedokázal představit, jednoduše sranda ! I když ohledně piva si mohl vybrat alespoň pořádný Pislner Urquell :) Také hlasový výkon Erica byl více než dobrý, jsem rád že zůstává ve formě chlapec (zpěvačka Holyhell a hlavně Fabio za ním ale vůbec nezaostávali). Písně z nového alba byly naživo taky dobře zahrané a jediné mínus jsou ty intra, to se jim přece jenom moc nepovedlo. Ale nemastné neslané, ani náhodou.
no
já už na ně ani nešel, byl jsem před rokem, nebo dvěma na Vástavišti v Plzni,a tak to docela šlo,ale poslední album, ufff........takže good bye Manowar...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek