Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Absolútny súhlas s hodnoteniami,akurát Turbo ma až tak nebaví. Screaming For Vengeance je album snáď najviac vystihujúci podstatu heavy metalu a zo skladieb je to snáď Riding On The Wind.Totálny Heavík! British sa mi zdá kapečku lepší ako Defenders. Tam mi zrovna nešmakuje Some Heads Are Gonna Roll a nie výborná hitovica Love Bites s perfektnou druhou časťou. Ale to sú v podstate zanedbateľné veci.
British steel - 5,5, úspěšné album, to ano, sposty "hitovek", to taky, nicméně ukruuutné odrhovačky, a to fakt nemusím
Point of entry - 6,6, to album mám docela rád, žádný zázrak, ale pohodový poslech, ale ten obal se povedl, na muziku tohoto typu až neuvěřitelně vkusně minimalistický
Screaming for vengeance - 8,5, moc povedené album
Defenders of fight - 8, taky dobré, ale kapítek horší
Turbo - 9,5, Halfordovina, ke které se vracím asi nejvíce, baví mě od začátku do konce, Out in the cold osobně beru asi za tu nejlepší JP skladbu vůbec
Ram it down - 5,5, nic moc, ale Blood red sky je opravdu vynikající skladba i po letech
Pejnkyler
Už se těším na tu recku Painkillera, neboť je to, jak už jsem někde psal, jediná Judasovská deska (krom British Steel), kterou mám řádně naposlouchanou...
british steel - 9
point of entry - 5 (jedina outstanding vec - Desert plains)
screaming for vengeance - 9.5
defenders of the faith - 9 (Love bites naopak povazujem za jednu z najsilnejsich skladieb)
turbo - 8.5
priest ...live! - 7
ram it down - 7 (blood red skies je supa)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek