Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
tak GOJIRA a CILICE to jsou dvě naprosto různý kapely. To je skoro jako bych řek:
"MESHUGGAH sem nikdy moc nemusel to si raděj pustim JUDAS PRIEST."
a tak nikoho som sa nexcel dotknut tiez je to dobra kapela ale nikdy som ich obzvlast nemusel....to uz si radsej pustim gojiru.
s těma textures je to ale moc přísný soud
excelentní
co víc říct? Drone je asi nejvíc. a v God of lies se mi nejvic libi sekacka na konci, musim si je hned pustit :)
no deadmann: deranged headtrip je zatial najoriginalnejsia fosna aku som za rok 2009 pocul a mam s nou presne opacny problem....za ten polrok co ju tlacim do usi sa mi este neopocuvala...a to som tu kapelu videl 5 krat u nas na zivo.....TEXTURES sa mozu ist zahrabat...
Xerath
jsem dělal u nás, ale je to zatím takový nedodělaný. 6/10.
souhlas
Krebs, Brutusáček, mne ten refrén hučí v hlave už asi tri týždne. :)) Celkovo je to výborný a ja si myslím, že aj pomerne dosť originálny debut, niet veľmi čo vytýkať. Naviac ma dostáva to meshnuté nepravidelné riffovanie, ktoré dokáže byť maximálne ostré a zároveň veľmi chytľavé.
pro me jsou CiLiCe jendim z alb roku, posloucham to prubezne uz od koncertu v dubnu, kterej drtil, drtil, DRTIL!
přésně...jednička válí......... jinak mohu vřele doporučit novou anglickou věc Xerath symfonický math metal...
nenormalne sa mi paci refren v prvej skladbe...ta melodia plus ten riff pod nou...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek