Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
:)
Aj napriek výhradám je Falling Home kvalitnejšie ako 90% produkcie recenzovanej na tejto stránke za posledné obdobie.
Ale vždyť to venkoncem není špatné. Čas ještě ukáže.
i 7.5/10 bude
rad citam recenzie na metalopolise, ale mozno by bolo fajn recenzovat najma albumy z 2014 s hodnotenim nad 7/10.
mna uz tiez daniel stve a to tak pred 10 rokmi som na nich nedal dopustit.
vidím, že s identifikací pohlaví vokálu v Chainsling neměl jenom Marigold, viz. last.fm :))
DavidLamarcq
Who is the female singer? She's so superb on chain sling.
omfgmx
DavidLamarcq, her name is Ragnar.
Přitom koncert v říjnu ve Wroclavi byl dokonalej! Zdaleka nejlepší, co jsem viděl (na PS jsem byl cca 7krat)... škoda tyhle zbytecny desky
Trefně to marigold zesměšňuje. Jak křehká je hranice mezi osobní vizí svébytného umělce a iritujícího samožerbucha :(
1979 mě potěšilo nostalgií (zřejmě ten klip), album letělo po jednom procvakání do koše. Nač ztrácet čas s falešným spasitelem.
Proč ? Ptám se proč ? Remedy Lane, ty to vidíš, teda slyšíš.
I když jsem velký skalní fanoušek Pain of Salvation, tak s touto recenzí naprosto souhlasim. Na celém albu mě baví maximálně 3 písničky. A Danielovo kňourání mě tady silně otravuje. O hlasu nového kytaristy ani nemluvim. Na akustickém turné měli jiného kytaristu (Roger Öjersson), který hlasově dost připomínal Johana Hallgrena. Takhle vypadá Chain Sling v jeho podání https://www.youtube.com/watch?v=ts2jNXR6OeE
Nechápu, proč si místo něj do stále sestavy vybrali právě tu buzničku...
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Vložit diskusní příspěvek