Co se týče novějších alb Mercyful Fate, myslím, že je to podobné jako u většiny comebacků. Člověk si to párkrát poslechne, uznale pokývá hlavou (v lepším případě), ale příště si stejně radši pustí časem prověřenou klasiku, kterou slyšel nejmíň stokrát. Přitom ty nové desky jsou po hudební stránce často pořád ještě hodně kvalitní, ale už tomu prostě "něco" chybí. Nenapadá mě teď ani jedna kapela, která by v rámci comebacku překonala alba ze svého klasického období.

Jedna "retro" otázka: Byli jste tehdy někdo v Malé sportovní hale na MF a KD? Já ano - PECKA! a taky dárek pro fans, že se nemuseli tahat na dva koncerty, ale měli to obojí najednou pod střechou. Jestli si dobře pamatuju, MF to tehdy vyhráli, i když tvorbu mám radši od KD - asi tím, že MF jsou víc písničkový a na koncertě to funguje líp.

Přesně jste to tady vyjádřili - i já jsem se k MF dostal až s In The Shadows a dvě starý desky uznávám, ale nikdy se mi nedostaly pod kůži. V rozsahu Kingovy diskografie mě to "bere" právě až od Fatal Portrait. A končí někde s Graveyard nebo ještě tou "Devítkou", i když to už taky není ono. Novější věci už neznám, třeba napravit.

Samozřejmě. Pokud se jedná o první Mercyful alba, jsou legendární. Jen jsem je poznal až po Shadows a už mě moc nebraly. Víte jaký mám pocit? Diamond už nemá tak pekelnou a uzemňující kapelu. Jistě, Andy je základ, ale takový Dee už tam chybí řádně dlouho. King pořád obhajuje poslední bubeníky, ale žádná sláva to není. Ještě Snowy byl hodně originální a pro mě poslední sedící ke Kingovi.

To vcelku ano (ta tři alba). Fatal Portrait je taky krásné album. Počátky MF jsou ve své době neskutečně převratné a je v nich ohromná síla, ale i černota a vztek. In The Shadows je takové dospělé album MF, počínaje Dead Again k tomu mam takovej vztah jako "ale jo, se to dá".

david.ch : Souhlas! Them + Conspiracy + In the Shadows + Time, to je pro mě to nejlepší z dílny páně Dajmonda. Tož tak :)

Souhlasím. Them považuju za jedno z nejlepších alb všech dob. Prvních 5 desek nemá chybu. Novější tvorba je taková normální. Ta atmosféra už v tom zvuku není. To zvláštní tajemno mají jen 80tkové produkce. A Mercyful? In The Shadows miluju. Pak ještě Time a zbytek? Trochu nuda, stejně jako poslední Kingové. Textově možná, ale muzika už je o poznání slabší.

Nevím o tom, že bych ve svém příspěvku napsal, že jsou na Abigail nějaké slabé nebo špatné skladby. Uvedl jsem pouze, že mě na něm výrazněji zaujaly tři skladby a zbytek považuji za mírný nadprůměr v rámci Kingovy tvorby (což je můj čistě subjektivní názor). To jsem možná trochu přehnal, ale i kdyby to tak bylo, tak nadprůměrný materiál v rámci tvorby KD i MF pořád ještě patří k tomu nejlepšímu, co v osmdesátých letech v tomhle žánru vzniklo. Abigail každopádně považuji za výborné album, jeho dva následovníci mě ovšem oslovili o něco víc. Pro pořádek ještě uvádím žebříček svých nejoblíbenějších sólovek Kinga Diamonda:
1. Conspiracy
2. Them
3. Abigail
4. The Eye
5. The Graveyard

Prvých 5 albumov je bezpochyby legendárnych, ale aj na tých novších si KD vždy dokázali udržať svoj vysoký štandard.

Natias: Bez pochyb. Ty tři alba = King Diamond. Žádná jiná nejsou víc KD.

Také souhlasím, na Abigail není slabší skladby. Ale to na Them a Conspiracy taky ne.

Úplný súhlas :-)

Co pořád máte s tím, že na Abigail jsou jen tři dobré skladby:) Každá skladba je naprostý unikát, každá má specifickou atmosféru, perfektně propojenou s dějovou linkou, o výborných riffech a sólech nemluvě. Deska neuvěřitelně graduje ve skladbě Abigail, závěrečný monument Black Horsemen je kapitola sama pro sebe, která disponuje finále, jež nemá v dějinách hevíku obdoby - dechberoucí Dennerovo sólové vystoupení, tomu říkám důstojná rozlučka s KD. I po letech pro mě představuje ideální hevíkové zhudebnění End of Story:).

Zajímavý je, že od MF nejčastěji poslouchám asi Time, i když je to nejmíň kingovský album, co asi pomalovanec natočil. Je to asi z toho důvodu, že právě Time jsem od MF zachytil jako první. Jinak ke Kingovi mě přivedla asi ve své době kultovní historie na pokračování, která vycházela ve fanzinu Metaliště. A speciál Metaliště s Kingovýma textama. To samý udělali na téma Slayer. Kreativní a poznávací časy. I v tom, že ty nahrávky pak člověk sháněl třeba několik let.

Myslím, že objektivně určit Kingovo nejlepší album nejde. Každý to asi vidí trochu jinak. Mě nejvíc oslovily desky Them a Conspiracy. Většina lidí považuje za nejlepší Abigail, ale mě na tomhle albu výrazněji zaujaly pouze tři skladby, které určitě patří k tomu nejlepšímu, co kdy King natočil, zbytek považuji za mírný nadprůměr (v rámci jeho sólovek). The Eye mě v době vydání trochu zklamalo a plně jsem ho docenil až s odstupem času. Z novějších alb mě nejvíc zaujal Graveyard, naopak za nejslabší považuji Voodoo.
Od Mercyful Fate preferuji debutní minialbum a první dvě řadovky, všechny desky vydané po comebacku jsou relativně povedené (snad s výjimkou Dead Again), ale pochybuji, že si je ještě někdy pustím.

In The Shadows je velice hezké album. Je už to takové konvenčnější a neopakuje se to "fíha!", ale je to rozmanité, členité, bohaté, hodně se tam toho děje, je to plné fajn melodií a je tam Upírův návrat, což maj rády moje děti.

Vike: Tak sláva, aspoň chvílema si člověk nepovídá sám pro sebe:)

MF a KD

Shodou okolností jsem staré MF sjížděl v minulých dnech. A dnes Abigail a Them. Paráda!
Mě King nejdříve upoutal nahrávkami The Eye a In The Shadows. Díky nim jsem se seznámil i s ostatní tvorbou tohoto fenoména.

Samozřejmě v kontextu doby všechno. Don't Break the Oath - no ovšem, fascinující, revoluční věc. Po reunionu In the Shadows. Pak to šlo každým albem mírně dolů, Devítka myslim nic moc (teda laťka se nepodlezla, to zas ne!).
Mám staré MF strašně rád, kdo nezažil tenkrát, asi to těžko docení. Když si to po těch letech pustíte, je to prachem přikrytý a pavučinou potáhlý, čas to zaprášil, ale: je to tam pořád!!! Furt je to neuvěřitelná věc.

Máloktorá kapela sa môže pochváliť tak vyrovnanou diskografiou ako King Diamond. Veľmi si želám, aby čo najskôr prišiel s novinkou.