Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
je fakt, ze Araya zpiva na deskach dost casto celkem falesne a Hanemann s Kingem by se za sva sola meli stydet a vzajemne si nafackovat, ale i tak mam Slayer rad.
nehadejte se!
(© 2005)
TOP 5:
1. Seasons In The Abyss
2. Reign In Blood
3. Arise
4. Chaos A.D.
5. Divine Intervention
btw, len máloktorý thrashový vokalista má v hlase zároveň toľko agresivity a citu pre melódiu ako práve Tom. Neserte ma zbytočne, chlapi! :o)
mne Slayer prisli jako thrashovy kolovratek, vubec mne ta jejich hudba nechytila ... a treba i Maxuv vokal mam radeji nez Arrayu ...
SEPULTURA x SLAYER tops by Stray:
1.Beneath The Remains
2.South Of Heaven
3.Reign In Blood
4.Seasons In The Abyss
5.Arise
6.Schizophrenia
7.Chaos AD
8.Hell Awaits
9.Show No Mercy
10.Roots
11.Divine Intervention
12.Morbid Vision
13. a níž - ten odpad co obě kapely produkují posledních 10 let.
"Arise" je môj najobľúbenejší kus od SEPU, ale SLAYER je proste SLAYER, na nich sa Brazílci nikdy nechytali.
Stray > imho Arise i Roots jsou naslapanejsi nez Beneath, ktery navic trpi produkci ...
Ale SEPULTURA zároveň nikdy neprekonala to, čo SLAYER predvádzali na "Reign In Blood" alebo "Seasons In The Abyss".
Rudi > mne se treba Arise a Beneath libi vice nez cokoli od Slayer ...
Rudi: Ano je. Beneath The Remains SEPULTURA už nepřekonala a zřejmě nepřekoná.
trinix, ty si regulérny Yossarian thrash metalu!:o) "Beneath The Remains" je lepší album ako "Seasons... "? Hmm...
hehe me ty i/y nejak nejdou
tebe doma jako malyho hodne bily vid?
Tento opus jsem poprvé slyšel v mimořádně parném létě roku 1991.Z úvodní smrště War Ensemble mě ještě doteď. kdykoliv si jí pustím, mrazí v zádech. Musím se však přiznat, že po prvních několika posleších se mi, krom výše jmenované skladby, ostatní písně zrovna dvakrát nelíbily. Časem jsem tomu však přišel hodně na chuť, ta zoufale apokalyptická atmosféra blížícího se Posledního soudu, která se z kažého songu line do téměř zhmotnělé podoby, mění prvotní pochmurnost v až téměř masochistický požitek. Nejlepší song - Spirit in black.
Pokud jde však o Slayer samotné, trochu mě nedávno zarazila jejich fotografie v Metalové encyklopedii. Hanneman tam pózuje s kytarou, oblepenou nápisy jako Totenkopf,Prinz Eugen,Wiking a co mě tedy dost konsternovalo- R. Heydrich. Vím, že se tématikou Třetí říše rádi ve svých textech zaobírali, toto mi však přijde již za hranicí určité únosnosti. Ale to je jenom můj názor...
Solo v Seasons...
Ta pisnicka by byla naprosto uchvatna nebyt toho stupidniho sola. A muzete sei o me myslet co chcete, ale je to proste jen kytarova onanie a ke zbytku skladby se maximaln nehodi :(
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Vložit diskusní příspěvek