Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Povedzte mi, ako vnímate novú tvorbu KREATOR a ja vám poviem, aký ste typ metalového poslucháča. Pri hodnotení albumov, ktoré nemeckí thrashmetaloví matadori vydali v priebehu posledných dvoch dekád sa veľmi pekne ukáže, do akej miery ste progresívny či naopak konzervatívny druh konzumenta tvrdej gitarovej hudby. A tiež to, kedy a za akých okolností ste s hudbou Milleho a jeho kohorty začínali. Ak ste progresívec, nič od „Violent Revolution“ z roku 2001 vám zrejme veľmi nedáva zmysel.
Je totiž úplne jasné, že odvtedy KREATOR vsadili na istotu a úspešne opakujú šablónu, v ktorej sa vo svojom hudobnom výraze vracajú až niekam na koniec 80. rokov minulého storočia. Oscilujú tam s presnosťou najostrejšej žiletky na pomedzí albumových klenotov „Extreme Aggresion“ a „Coma Of Souls“ – raz je to agresívnejšie, zbesilejšie, inokedy melodickejšie a košatejšie. V každom prípade však zostávajú verní výrazovým prostriedkom, ktoré ich najviac preslávili a ktoré z nich urobili ten KREATOR, ktorí väčšina fanúšikov pozná a zbožňuje.
Istoty sú v metale dôležité. Od KREATOR dostanete intro a vždy aj titulnú pesničku. Majestátna predohra nechýba na žiadnom z posledných štyroch albumov a titulná flákota je ozdobou každého albumu v diskografii KREATOR s výnimkou podivuhodného zlovestného diela „Cause For Conflict“ z roku 1995. Na predchádzajúcom štúdiovom záreze a tiež na novinke nájdete navyše nový žáner – nostalgický thrash metal. Na „Gods Of Violence“ to bol skvelý kúsok „Fallen Brother“ o zosnulých metalových hrdinoch, na nenávistnom najnovšom počine zase „Become Immortal“ o začiatkoch kapely a zlatých časoch nemeckého thrash metalu v 80. rokoch. Slzy v očiach a ostré thrashové riffy!
V roku 2022 sme sa s KREATOR opäť raz posunuli do módu extrémnej agresivity – na rozdiel od albumu „Gods Of Violence“, ktorý sa pýšil melodickými motívmi a silnými, priam heavymetalovými pesničkami. Temné post-koronové časy si vypýtali svoju daň, opäť sa reže, opäť sa vraždí fantastickým nadupaným zvukom. Toto je na KREATOR pozoruhodné – dávajú si pozor na detaily, každé nové hudobné dielo dozrieva v priebehu štyroch-piatich rokov a vždy je ošetrované a hýčkané vyberanými štúdiovými znalcami. Radosť počúvať ten výsledok.
Priznám sa, že keď prišla informácia o tom, že na novinke bude hosťovať speváčka, očakával som čudesný návrat niekam do experimentálnych čias albumov „Outcast“ a „Endorama“. Čo by nutne nemuselo byť zlé, len mi to nijako nesedelo so súčasnou tvárou a prístupom KREATOR. Výsledok s krásnym hlasom Sofie Portanet je napokon niekde úplne inde. Paradoxne mi jej vokálny prejav zasadený do thrashovej húštiny pripomenul albumový klenot „Into The Pandemonium“ od CELTIC FROST a časy, keď spolu so švajčiarskou legendou čarovala skvelá Claudia-Maria Mokri. „Midnight Sun“ je vskutku podarený singel.
A takých je tam samozrejme viac. Kapele veru nespadne reťaz od výborného morriconeovského intra (spolupracovali na ňom talianski symfonickí maniaci FLESHGOD APOCALYPSE), cez silné slogany „Strongest Of The Strong“ či „Conquer And Destroy“, až po ekologickú ťažobu „Dying Planet“. Je to celé dramaturgicky vyladené, veľmi dobre vystavané a album nenudí ani na sekundu. Naopak, máte chuť točiť tú thrashovú trhavinu stále dokola.
Keďže som svoju poslucháčsku dráhu s KREATOR začínal v roku 1992 so šokujúcim experimentom „Renewal“ a vychutnával som si tvorbu kapely v 90. rokoch, návrat ku koreňom som v roku 2001 nijako neocenil. Dnes je všetko inak. Toto je KREATOR, aký mám rád. A hoci mám vo svojej obľúbenej hudbe rád vývoj a nové kapely s novým zvukom, pri starých bardoch je úplne v poriadku, keď sa držia svojho remesla. Som proste konzervatívec.
1. Sergio Corbucci Is Dead
2. Hate Über Alles
3. Killer of Jesus
4. Crush the Tyrants
5. Strongest of the Strong
6. Become Immortal
7. Conquer and Destroy
8. Midnight Sun
9. Demonic Future
10. Pride Comes Before the Fall
11. Dying Planet
"Hate Über Alles" jsem se málem uposlouchal k smrti, abych v něm našel něco víc, než jen standardní výlisek KREATOR, který nemá žádné vyšší cíle krom spokojenosti konzumní většiny jeho fanoušků. A nic takového tam skutečně není, třebaže většina skladeb alba vypadá po formální stránce naprosto v pořádku. Výjimečnou schopnost probudit ty správně temné thrashové pudy přisuzuji pouze kouskům "Midnight Sun" a "Dying Planet", jinak je to skutečně jen kreatorovský prefabrikát, jehož jsou plná předchozí alba a většinou pochopitelně v zajímavějších verzích.
18. srpna 2022
Shnoff
6,5 / 10
Ja ti poviem, Rudi, ako to vnímam. Rozvrkočeně. Jestli je z desky cítit příklon k odlehčenému stadionovému thrashi s opakovanými silnými slogany a tklivými sólíčky, je celkem jedno, pokud to šlape. Tady něco šlape (titulní, "Midnight Sun", třeba i ta vlezlá "Strongest of the Strong" se dá odkývat), něco nešlape (velmi zlá "Become Immortal" by neuspěla snad ani ve Vizovicích, i když..., "Crush...", "Pride..." a pár dalších) a něco jen tak prosviští ("Killer of Jesus"). Proto se se vším respektem k Essenu připojuji k Louisovi vzpomínaje na nejlepší desku diskografie, kterou je samozřejmě..."Terrible Certainty"!!!
2. srpna 2022
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
cadaver
2,5 / 10
Kreator u Nuclear Blast skončili na úrovni otravne vlezlého kolotočarskeho Agro metalu typu Helloween, Running Wild, Masterplan...
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.