Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.
Slovenskočeský SUMAC po dietě. Zdaleka ne tak zatěžkaný a hlomozný, ale podobný ve svém zrodu i žánrových mantinelech. Bažinatý projekt nahrávaný v Soulkostele, jdoucí naproti znervózňujícím noise-ambientním plochám i zajímavé riffařině.
Zajímavá záležitost z Řecka, jež pro svou melodičnost má blíže k extrémní gotice než k black metalu, ke kterému se hlásí. Jasně, je tam jen mužský vokál s projevem vyvrhnutého pajšlu, ale ty temné melodie mají ponurou podmanivost.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.
Album, které jde ve šlépějích dva roky starého „God's Country”, ale ve všech ohledech se mnou více rezonuje. Je o něco rychlejší, průraznější a kousavější. Přímá srážka stylu kapel jako DAUGHTERS, HARVEY MILK a třeba i ACID BATH.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.