Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se člověk podívá na prvních deset příček Valhally 1995, řekl by si, že šlo snad o nejlepší metalový rok v historii.
Nostalgické vzpomínání, kterého byly plné úvodníky mých kolegů k předešlým částem Retro Valhally 1995...
Spomenuli to kolegovia Dalas a Louis v úvodníkoch k predošlým dielom tejto Retro Valhally, spomínajú to kolegovia v spomienkach na jednotlivé dosky: prostriedok deväťdesiatych rokov mal z pohľadu hudby mimoriadny (a neopakovateľný) dopad na celú generáciu...
Dospívat v devadesátých létech minulého století a být zároveň příznivcem nejtěžšího z hudebních stylů...
Ze své zkušenosti mohu jednoznačně potvrdit, že spontánní nápady se nám na Metalopolis vždy dařily velmi rychle a s nadšením uvádět do praxe.
Pri cyklickej náture koncoročných rebríčkov možno neprekvapí, že po minuloročnom triumfe nórskych avantgardistov DØDHEIMSGARD a predminuloročnom víťazstve RAMMSTEIN tento rok najširší redakčný konsensus (a miesto na čele) opäť získalo meno z kategórie preverených.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
