OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
Pořád jim to šlape zatraceně sympaticky!
Jojo, pořád to má grády a úžasné melodie...
V podstatě bez výhrad souhlasím s Reaperem, zejména pak s jeho větou "I nadále budu dávat přednost staré klasice "Burning Bridges" a hlavně nepřekonatelnému milníku "Stigmata" (konec citace)...která mi mluví z duše :-)
Kvalitni deska + vyborna kytarova prace, ale uz by se mohli pokusit neco udelat s tim "zpevem".
Arch Enemy předhodili syrovou flákotu, kterou není zrovna lehké se prokousat. Jednotlivé skladby jsou méně přístupnější než dříve, zvuk je živelnější a po strojové chladnosti Wages Of Sin není ani památky. Angela místo obávaného zjemnění svého výrazu naopak ještě přitvrdila a ručička brutalizéru v hrdle z červené do ekonomických otáček v podstatě nesleze. A jako vždy, samostatnou kapitolou jsou kytary - rifování a kytarové orgie jedou tak, jak je pro Arch Enemy dobrým zvykem: výtečně! Hned v úvodní Taking Back My Soul (po intru) se dokonce představí hostující kytarista Gus G. a to co předvádí, je ohromné! Takhle nějak bych si představil Painkiller, kdyby Judas Priest hráli deathmetal.
Nic extra
Velmo pekne, aj ked trosku slabsie ako predchadzajuce 2 pociny
Amott-ovci zase nesklamali.
Hodně povedený kousek.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.