OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
vydarene dielko....mam rad tvorbu Gamma Ray
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Prvých 6 piesní za 9 ale zvyšok
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
slabota
Nič moc, ale dá sa to počúvať narozdiel od väčšiny hps konkurencie.
-bez slovního hodnocení-
Toto album Gamma Ray je také zhrnutie všetkých predošlých, takže určite nikoho ničím neprekvapí. A to je možno jediné mínus inak skvele našlapaného diela. Albumy Gamma Ray sa vždy počúvali dosť zložito, človek to miestami nestihne hneď všetko zachytiť, ale toto album sa počúva mimoriadne zložito hlavne vďaka tomu, že chvílami pôsobí dosť chaotickým dojmom. Celé sa to hrnie v jednom duchu a to môže po čase začať vadiť. Ale inak sú tu ako vždy strhujúce riffy, chytlavé melódie a fantastické sóla. Za najlepšie skladby považujem My Temple (veľmi dobre štruktúrovaná a jedna z najhitovejších), Fight! (výborne odsýpa, má skvelý refrén a veselú atmosféru), Blood Religion (táto je najlepšia s vynikajúcou rytmikou, zvláštnou atmosférou a dá sa ľahko zapamätať), Spiritual Dictator (ďalšia hitová záležitosť zo závažným textom), How Long (tá pripomenie staršie albumy, je trochu jak z 80. rokov a má chytlavý refrén) a Revelation (dosť rozťahaná, ale pritom strhujúca so skvelými zbormi, famóznymi sólami a riffmi a typickou Gamma Ray atmosférou, ktorá sa snaží všetko pohltiť). Za zmienku stojí aj fantastický obal. Nič nové pod slnkom, ale Gamma Ray z toho stále dokážu vyťažiť ohromne vela a strhnúť pozornosť na seba. U ďalšieho albumu by som však uvítal nejaké spestrenie.
tvrdý, rázný,dobrý, ale postrádá to ducha těch předešlích alb
Hansen je prostě heavy bůh (teda satan). Další podařená placka.
fight a blood religion je fajn ale chvilema už nuda :)
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.