Girg
3,5 / 10
Moc se mi chce nadržovat, prostě ze sentimentu a kvůli vzpomínkám na dávno ztracené mládí. A pro ten široký lynč, jehož jsme tu svědky, a jenž je přinejmenším neefektivní: vždyť my přeci všichni víme, jak na tom s těmi Manowar jsme, že.
Taky vůbec není pravda, že to vždy stálo za starou belu. Elpíčka jako Znamení kladiva nebo Hail To England jsou dodnes bohatá a nápaditá, přičemž Battle Hymns, Blood Of MyEnemies, Guyana a další hity z té éry mají nepopiratelnou vnitřní krásu.
Tak jsem si usmyslel, že budu shovívavý, i když se dalo čekat, co do ruky dostanu. A řeknu rovnou: po vyslechnutí desky to tedy se shovívavostí člověk zrovna nemá snadné. Vyčítat patos je zbytečné, ten k Manowar patří, ale zůstalo tam ještě něco navíc? Snad. Tedy – vážně SNAD. S tím, že mi servírují hity na dva akordy, jsem tak nějak srovnaný, a dokonce mě občas i překvapí, že některé ty jednoduchoučké šlapačky v jistém smyslu i fungují! Jenom s tím hodnocením muziky je to ošidné; neboť i když se na to koukám takhle, ona tam skoro žádná muzika není!!! Když uřežu nesmyslné orchestrální „otvíračky“ a vypustím hafo keců, když pominu pasáže s poletujícími Valkýrami (ty mají tentokrát šichtu, předpokládám, že musejí mít vrtulník), jakož i odkaz na Motlitbu válečníků (už ve své době debilní, naštěstí tentokrát vypadl dědeček – ne že by to věci nějak pomohlo), kolik mi té muziky zbyde? Patnáct minut? Dvacet? Z hodiny a čtvrt?!!!
A nakonec bunus track: o tom, jak umřít pro metal na dva akordy; já je nepočítal, rejpalové možná jeden přihodí.
Uffffffffffffffffffffffffff!!!!!!!!!!!!!!
Nejlbližší je mi to, co k recenzi napsali Louža a V-dur. Ale, kristepane, čtyři body? Ve střízlivém stavu?!!