Roman
7 / 10
Manowar jsou podle mě šašci. Jenže takových šašků je na scéně mraky - například kompletní blackmetalová scéna s jejich bububu image, s jejich směšným a trapným vystupováním. Ale to se netýká jen blackmetalu. Názory mnohých interpretů napříč žánry jsou tak hloupé, že kdybych se měl v hodnocení hudby (či jakéhokoli uměleckého díla) nechat ovlivnit osobou autora, musel bych vyhodit polovinu sbírky mých CD či knih a spálit reprodukce některých skvělých obrazů, protože autoři těchto děl jsou naprostí idioti, násilníci či zvrhlíci.
Jenže dějiny umění a logika tvrdí, že mezi kvalitou díla a osobností autora neexistuje žádný obecný vzorec.
Nesvezu se tedy se zdejším trendem (podporovaným nepřehlédnutelně zaujatou redakcí) posuzování hudby na základě image kapely, takže jsem si nepřišel "kopnout" jako mnozí zde (kteří v mnoha případech ani album neslyšeli, popřípadě si poslechli pár ukázek - jak sami přiznávají). Nezajímá mě ani image kapely, ani sexuální (či jakákoli jiná) orientace jejích členů (která se na Metalopolis velmi často probírá), nezajímá mě, co dělají ve svém volném čase, nezajímají mě promomateriály... Zajímá mě pouze HUDBA. A ne v tom smyslu, že jí budu konfrontovat s tím, co se dočtu v materiálech vydávající firmy. Prostě HUDBA sama o sobě.
Tolik k úvodu, který na Metalopolisu bohužel považuji za nutný a teď mé hodnocení:
Manowar hrají již od samých počátků svůj vlastní styl a tomu zůstávají celé čtvrtstoletí věrní bez ohledu na to, zda zrovna je heavy metal nebo není "in" (narozdíl od tuny trendových kapel). Novinka se tudíž nese v duchu všech předešlých desek. Textově se soustředili k severské mytologii, hudebně nevybočili ze stylu, který stvořili. Tentokrát pouze přimíchali nějaký syntetický "orchestr" a ke klasickým skladbám přihodili intra. Také vypravěč měl více práce (škoda že když už opět angažovali svého nejslavnějšího vypravěče, nechali ho pouze oprášit válečnickou modlitbu a nenechali ho namluvit i to ostatní, protože by to celé mohlo být hnedle záživnější). Pokud někdo neskousne hudbu, kde není elektrická kytara a bubny, což je případ právě těch inter, pořád mu zbývá cca 40 minut klasického heavymetalu. A jelikož stopáž alb Manowar se pohybovala vždy od 30 do 50 minut (s jednou 70i minutovou výjimkou) a i tak v tom nějaká ta intra byla, není důvod vřískat jestli kvůli těm mezihrám vůbec něco zbude pro ortodoxního metalistu. Škoda jen, že Manowar tentokrát nesložili více vyklepávaček, které jim vždy šly. Zvuk "orchestrálních" pasáží je bohužel tradičně špatný, což zamrzí, ale to je problém i mnoha a mnoha jiných kapel.
Slovník hlavního mozku kapely je sice omezený, takže uslyšíme pořád ta samá a osvědčená slovní spojení, tentokrát ale oslavující opravdové bohy a ne ty metalové. Takže to nepůsobí trapně jako když oslavují metal - potažmo sebe. Vrcholným sebeoslavujícím dílem i nadále zůstává Kings Of Metal, což je paradoxně v očích těch, kteří odsuzují současný Manowar z velkohubosti, album, které zastupuje ty "staré dobré časy", kdy Manowar ještě nebyli tak zkažení (oni samozřejmě byli vždy takoví, akorát až díky obrovskému rozmachu médií můžeme vědět o každém jejich pšouknutí - a jak je vidět, mnozí to sledují více než bedlivě). Jedinou metal oslavující výjimkou na novince je bonusová skladba, jako dělaná na koncerty.
Manowar prostě mají svůj HUDEBNÍ standard a nijak z něj ani tentokrát výrazně nevybočili. Jsou zde jak slabší skladby, tak i pár heavymetalových hitů. Jako pokaždé.