OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
Naprosto úchvatné album. Tvrdé a melodické. Skvělá je hlavně sestava hudebníků. Skladby drží skvěle pohromadě a vytváří krásnou provázanost desky. Přesto mi vyčnívá hlavně šlapavý otvírák Stargazers a geniálně ujetá Death Is Just A Feeling s mistrem Jonem Olivou. Pro mě prozatím nejlepší Avantasia.
-bez slovního hodnocení-
Lepšie ako wicked symphony, aj keď na staré opery to nemá.
-bez slovního hodnocení-
hudba sa síce odklonila smerom k rokovejšiemu smeru a tak je to už iná avantatasia ako je to v prípade prvých dvoch častiach opery ale aj tak podla mňa jej to stále fičí i keď je to viac klidnejšieho tempa.
večerníčkový metal
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Pro mě osobně nejlepší na desce je Jon Olivia!!!!!
-bez slovního hodnocení-
Průměr a šeď-standart Avantasie.
Vkusná a kvalitne odspievaná muzička, ale z aktuálnej trilógie Scarecrow - The Wicked Symphony - Angel Of Babylon jednoznačne najmenej podnetná a strhujúca. Jediná trefa do čierneho je fenomenálny Jon Oliva v skvelej Death Is Just A Feeling, zvyšok je priemer až podpriemer. Čo preboha má byť Symphony Of Life?! Ako niekto môže takú hrôzu nahrať a ešte aj vypustiť medzi nič netušiacich poslucháčov?!?! Stred albumu je nevýrazný, záver príliš nevylepšuje ani už opočúvaná (i keď výborná) Promised Land, ktorej ale oproti prvej verzie z Lost In Space EP chýba kontrast šarmantného Kiskeho hlasu a Landeho cirkulárky. U mňa teda za slušných 7...
Z dvojice alb, jež nám Tobias Sammet nabídl v roce 2010 pod hlavičkou Avantasia (srovnání se člověk nevyhne), mi toto příjde jako výrazně slabší a přemítám, zda se v porovnání s The Scarecrow nejedná dokonce o nejslabší album Avantasie. V tomto ohledu asi přeci jen o prsa vítězí The Scarecrow. Album (nebýt zde hosté) připomíná kvalitu tvorby posledních alb Edguy s důrazem na více rockovější pojetí než metalovější. Bez songů jako např. Alone I Remember se skutečně dokážu obejít. Na druhou stranu nemám vůbec nic proti Symphony Of Life, ač je tento druh hudby pro Avantasii netypický (připomíná hudnu typu Evanescence či Within Temptation) - proč ne. Za skladby, které skutečně vyčnívají v pozitivním slova smyslu jsou ta první a poslední - Stargazers (hlavně její závěr je bomba!) a Journey To Arcadia (velmi příjemný a optimistická zavírák). Nelze rovněž nevzpomenout teatrální výbornou Death Is Just A Feeling s Jonem Olivou, kterého jsem v Savatage jako zpěváka moc nemusel (to spíše Zaka Stevense).
PLUSY - skladatelský um (to znamená, že Sammet tentokrát složil i několik opravdu dobrých písniček - Death Is Just A Feeling a Journey to Arcadia) - zpěváci: Kiske, Oliva, Catley MÍNUSY - pořád dost vaty - zpěvák: Sammet Kdyby se vyházela půlka skladeb, tak by se obě alba vešla na jedno CD a bylo by mnohem lépe.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.