OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Povedené album, které zahájilo další éru Helloween s velmi silnou sestavou - s nově příchozími Andi Derisem, jehož zpěv i skladatelský rukopis se od jeho předchůdce velmi liší, jakož i s novým bicmenem Uli Kuschem, který se na tomto albu ještě skladatelsky neprojevil, ale již je zde slyšet jeho styl. Co se jednotlivých songů týče, intro překvapilo návratem ke keeperovským názvům. Sole Survivor - vynikající otevírák a řekl bych, že i největší nářez na albu (bravo!). Dodnes si vzpomínám, že po prvních skřecích na úvod této písně jsem se bál, že takhle utopený bude zpěvák na celém albu. Where The Rain Grows - vynikající weikathovka, která byla údajně připravena již pro Pink Bubbles Go Ape. Why? a Perfect Gentleman - vynikající hard rockové (pink creamovské) věci zpěváka - album zpestřují a Andi je v nich pěvecky nejjistější (jakož i v baladě Ine The Middle ...). Mr. Ego - zvláštní netypická skladba, která je na můj vkus příliš dlouhá a i sólo mohlo být výživnější, zároveň je to ale Grapowova, který dle mého názoruna albu skladatelsky vybouchl, nejlepší věc na albu. The Game Is On - typická weikathovka (tehdy ještě v tom dobrém smyslu). Secret Alibi - ta se mi tenkrát moc líbila a i dnes si ji rád poslechnu. Take Me On - průser! In The Middle Of A Heartbeat - moc pěkná balada. Still We Go - patří k těm tvrdším skladbám, ale dle mého názoru je to spíše vata. Album je jako celek poslepováno ze skladeb za šuplíku a je z toho cítit, že se teprve dávali dohromady a že bylo po Chameleonu rychle něco vydat a uklidnit tak fanoušky. Kapele i tak chyběl typicky metalový žralok typu Kaie Hansena.
Já z toho tak unešený nejsem:) Sole survivor, why, where the rain grows a secret alibi jsou parádní šlehy, pan ego, perfrect gentleman a take me home ujdou, ale naproti tomu still we go + balada jsou dosti nevkusné, navíc Game is on bych se neváhal označit jako vyloženě odpudivou /předchůdkyně hrůzné laudate domine/. Vypíchnul bych zde hlavně zpěv -> styl, jakým se Andi na MotRu projevuje se už nikdy neopakoval, což je vcelku škoda. Příjemné album, ale na orgáč to není.
-bez slovního hodnocení-
Dobrá fošna.
Příjemná deska. Na kazetě jsem jí sjížděl hodně často. Na cédéčku zatím nedokoupil, což jsem se vlastně teď překvapil. Zřejmě to brzy změním.
Opat lahodka. Debut ako hrom pre Derisa a Kusha
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.