Noční obloha nad ulicemi New York City je opět plná těžkých mraků a plastičtí synové velkého a řádně prohnilého jablka jsou znovu připraveni zásobit naše smysly svojí vznešenou depresí. Jedna z opravdu nejinspirativnějších kapel současné retro mánie tedy přichází se svým třetím albem „Our Love To Admire“ (2007), které by mělo navázat na úspěchy předchozích dvou kolekcí – „Turn On The Bright Lights“ (2002) a „Antics“ (2004), kterými si INTERPOL vydobyli téměř kultovní postavení v rámci kytarového žánru, čerpajícího zejména z odkazu britských existencionalistů JOY DIVISION i filozofujících průkopníků new yorské punkové vlny TELEVISION.

INTERPOL jsou kapelou, která si jen tak kuchtí svoje potemnělé písně, dostatečně vzdálenou od povrchně masového zájmu svých současníků (THE KILLERS, THE STROKES, FRANZ FERDINAND), budujíce si cílevědomě svůj nezaměnitelný strnulý výraz, ale na rozdíl od výše zmíněných hvězd jsou všechny jejich dosavadní výtvory s nadšením oslavovány i u odborné poroty. Asi nejsvětlejší počin v krátké historii INTERPOL je zároveň debutem u majoritního vydavatelství Capitol Records a kapela na něm znovu nabízí mnoho silných momentů, atmosférických ploch i přímých hitů, které plynule navazují na minimalistické kytarové laufy a rovné rytmy předchozího díla „Antics“ (2004). Nažehlený elegán Paul Banks znovu operuje se svým sytým hlasem nebývalého charismatu a představuje tak trochu Davida Bowieho současnosti, stříknutého depresivním rozervancem Ianem Curtisem v době, kdy ten měl ještě trochu vůle a chuti vzdorovat rozpínajícím se chapadlům předměstských labyrintů. Jeho nezaměnitelný, strnulý a velmi jistý projev si zkrátka nespletete s žádným jiným z jeho současníků. A přestože INTERPOL znějí o něco okázaleji a plněji než druhdy hrobaři z JOY DIVISION, mají momentálně slušně zaděláno na jednu z nejvlivnějších kapel této dekády. Dokázali totiž bez zbytečného patosu, upřednostňování formy a lpění na nepodstatném přenést autentický zvuk, který před čtvrtstoletím tolik učaroval průmyslové Británii, do dnešní doby plné všeobecné závislosti na nadbytku, počítačových technologiích i nemožných metrosexuálních kapelách a navíc to celé stihli obohatit o nemalou duševní investici.

Přestože je mezi současnými retro kapelami jen málo podobně chladných monolitů, můžu tuto partičku jen stěží nařknout z trendařství, povrchnosti a nejapného vykrádání svých velkých vzorů. Jejich skladby se vám totiž dostávají pod kůži velmi pozvolna a postupně odkrývají nemalé niterné bohatství osamělého mladého muže – bělocha, jehož pocity jsou surově vrženy do mrazu jednadvacátého století, světa odlidštěnosti a nesourodého zmatku nikde nekončícího velkoměsta. Nové album, přestože se nejvíce ze všech dosavadních blíží popovému výrazu, jen stvrzuje skutečnost, že syndrom vyhoření se INTERPOL znovu vyhnul. Ať už tedy nahrávka nabídne typické přímočaré písně jako je chytlavý singl „Heinrich Maneuver“, čarokrásné zvukomalby „Mammoth“ a „Pace Is The Trick“, rozepjaté zádumčivé plačky „Pioneer To The Falls“ a „No I In Theesome“ nebo poklidný atmosférický závěr „The Lighthouse“ – vždy jde o silný originál s nezanedbatelnou výpovědní hodnotou, schopný dohnat k slzám i nejednoho tvrďáka, co zápasí každý večer s činkami v místní posilovně. I když vlastně v tomhle případě si nejsem zas tak jistý. Každopádně je čas na cigáro, vyjít po mokrém chodníku do centra a znovu se povrtat během další nekonečné noci ve svých myšlenkách.