S rodinným klanem bratří Cavanaghů to v posledních letech vypadalo všelijak. Koncerty, kompilační CD a hledání vydavatele. Když pak začátkem roku došlo k definitivnímu ohlášení termínu vydání nového alba, napjaté očekávání mohlo začít kulminovat. Popravdě řečeno já osobně jsem od liverpoolských žádné drastické změny, a to včetně kvalitativních, neočekával. Nekonečné, téměř sedmileté přípravy a odkládání však mohly vyšponovat míru nároků na novou nahrávku do přehnaných výšin a nepochybně se tak v případě stálých posluchačů ANATHEMy i stalo.

„We’re Here Because We’re Here“ myslím vcelku zdařile popisuje současné dění uvnitř kapely i její prezentaci směrem k posluchačům. Ambice deklarované drastickým stylovými změnami z druhé poloviny devadesátých let jsou pryč a místo toho tu máme hudební těleso snažící se nastartovat novou etapu své existence. Pomoct mu k tomu může i recyklace vlastních nápadů z minulosti, na které více než výrazně upomíná rytmický motiv z úvodní „Thin Air“. Vzpomínáte si na výtečnou přímočarou hitovku „Closer“ z předchozího alba? Nutno však okamžitě dodat, že ANATHEMA se od hranice sebevykrádání stále drží v dostatečně bezpečné vzdálenosti.

Z posluchačského hlediska až nebývale přívětivý rozjezd desky symbolizuje dvojice rychlejších skladeb „Thin Air“ a „Summernight Horizon“, chrlící chytlavé motivy a silné melodie. Na poměry liverpoolských poměrně netradičně optimistické písně však časem zcela v duchu tradice přenechávají pole působnosti pro nostalgické a zasněné nálady, přičemž se dokonce najde prostor i pro nefalšovaný a velmi vkusný cajdáček („Dreaming Light“). Osobně jsem si nahrávku krátce po prvním poslechu rozdělil na dvě poměrně kontrastní poloviny. Zatímco tu první, symbolizovanou kromě již vzpomenutých úvodních tří písní, doslova zdobí velmi zdařilý a lehce rozverný pěvecký duet Vincenta Cavanagha a Lee Douglas, jíž se nyní dostává dostatek zaslouženého prostoru. Její party bezpochyby pomohly výrazně oživit nejednu skladbu a navíc v těch pravých okamžicích poskytují první pomoc občas trochu nejistému vokálu Vincenta. Emocionálně vyhrocenou „Angels Walk Among Us“ , která po nenápadném startu exploduje ve své druhé části, považuji za dělící čáru oněch dvou polovin a zároveň i za pomyslný vrchol alba, po němž sice nepřichází žádný strmý kvalitativní sešup, nicméně se v následujících chvílích ANATHEMA začínají trochu utápět v pseudozasněných kompozicích a občas až přehnaně unylém písničkářství („A Simple Mistake“, „Universal“).

Pro mnohé bude nepochybně lákadlem, či pozitivem, že finální mix měl na starosti Steve Wilson, nicméně já se u jeho prací z poslední doby nemůžu zbavit pocitu uniformity a to, že taková „Get Off, Get Out“, byť jinak poměrně vydařená, by klidně mohla být na kterémkoliv albu PORCUPINE TREE z posledních let, je už poměrně rušivým elementem. Tohle však patří mezi čistě subjektivní záležitosti, která zřejmě pro mnohé nebude mít v otázce hodnocení novinky ANATHEMy zásadní vliv.

Album, které možná po těch letech působí až příliš „obyčejně“ a předvídavě, je zároveň albem, které vrací liverpoolské zpátky do hry a které s největším pravděpodobností bude mít pro skupinu hlavně návratovou úlohu, jinými slovy v duchu jeho názvu dát vědět, že „jsme ještě pořád zde“. Album, které i přes některé momenty skladatelského tápání svojí kvalitu má a dokonce se může pochlubit i nejedním vynikajícím momentem. Angličané zjevně ještě neřekli poslední slovo a díky jejich příjemné novince tak opět vzniká prostor pro očekávání těch dalších. Jen věřme, že to zase nepotrvá 7 let.