Také jste si všimli vývoje, kterým se tvorba IRON MAIDEN počala ubírat nejpozději od návratu Bruce Dickinsona za mikrofon? Pokud byla před čtvrtstoletím skladba „Rime Of The Ancient Mariner“ chápána jako jakýsi epický úlet, pak již dávno není tajemstvím, že se podobné kousky staly v právě uplynulé dekádě pro slavné Brity normou. Jejich současné skladby dorůstají desetiminutových délek, jsou vrstevnaté, začínají převážně akustickou kytarou, rozjíždějí se pomaleji než tomu bylo kdysi a stejně tak pomaleji gradují. Nicméně jsou stále velmi zdařilé – dalo by se o nich říci i to, že působí jako by byly tvořené pro náročnější posluchače. Nicméně singlová politika kapely je neoblomná, a tak je nutné rozsáhlé suity proložit nějakou tou chytlavou přímočarou halekačkou. Ruku na srdce, zde to dnes většinou hapruje. V současnosti se Maidenům prostě nedaří úderné věci, které by byly konkurencí klasice typu „Aces High“, „Run To The Hills“ nebo „Be Quick Or Be Dead“. I letošní první vlaštovka „El Dorado“ spíše zklamala než nadchla, a tak jsem byl zvědav, co se bude dít dál. Nakonec se veškeré obavy ukázaly jako velmi liché, protože „El Dorado“ je jasně nejslabším článkem novinky a Harrisovci jsou již tak zkušenou kapelou a miliardovou institucí, která si prostě nedovolí vydat nějakou podřadnou šmíru. Škoda jenom toho hloupého obalu, který nikterak nesouvisí s mytologicky vyznívající nahrávkou.

Je zvláštní, že právě Bruce Dickinson se na tvorbě nového alba po skladatelské stránce příliš nepodílel, protože některé ze zdejších skladeb spíše upomenou na jeho sólovou dráhu než na tvorbu IRON MAIDEN. Ano, novinka je zřejmě nejrůznorodějším z novodobých alb těchto Britů, stejně tak jako je albem zjevně nejméně typickým. Tento fakt berte jako pochvalu a nikoliv jako výtku. Ačkoliv pilotní singl „El Dorado“ vyloženě nenadchl a žádný zázrak nepředstavovala ani titulní kompozice „The Final Frontier“, kterou předznamenává pochmurný industriálně laděný úvod „Satellite“, vše se od songu „Mother Of Mercy“ natrvalo obrací k lepšímu. Zmíněná „Mother Of Mercy“ spolu s následující „Coming Home“ totiž zní jako nějaké rozmáchle gradující číslo Bruceovy sólové tvorby z devadesátých let. Kapela se zde dokonale vyhnula svému typickému klišé a působí i ve fázích, kdy se songy v polovině vzedmou z akustických částí k údernějším, velmi odlehčeně až vzdušně. Zvláštní je to hlavně z toho důvodu, že se Dickinson skladatelsky podílel jen na druhé jmenované a to ještě ne jako její hlavní autor. Před Stevem Harrisem nutno smeknout a to máme nejlepší momenty stále ještě před sebou. Na „The Alchemist“ jsem sice s předstihem slyšel kritiku, ale pro mne tahle věc představuje právě tu povedenou verzi silné rychlé úderky. Jde o song jedoucí divoce vpřed, obsahující typické „maidenovské“ kytarové breaky, song gradující v strhujícím refrénu – zkrátka song mnohem vhodnější pro výkop nového alba IRON MAIDEN než byly „The Final Frontier“ a  „El Dorado“.

Druhá polovina alba je doslova po okraj naplněna progresí. Je jako dlouhá cesta neznámými krajinami plná dobrodružství. Všech pět skladeb je přesně tím vzorem tvorby současných IRON MAIDEN, o kterém jsem mluvil hned na začátku recenze. Songy se pomalu rozjíždějí v akustických úvodech, třeba hned jako mystikou obestřená „Isle Of Avalon“ a jejich party jsou plynule vrstveny podle toho jak v nich přibývá napětí a gradace – katalyzátorem tohoto je samozřejmě „božský Bruce“. Každá ze skladeb prochází mnoha fázemi a krajinami, nabízejícími nepřeberné množství zajímavých momentů, takže pokud u téhle pouti vytrváte až do konce, odmění se vám kvalitním zážitkem. Největší klenoty alba totiž představují „Starblind“ a „The Talisman“, stejně jako „The Man Who Would Be King“, které doslova posouvají tvorbu IRON MAIDEN až do teritoria historicky střiženého heavy metalového artu. Celkově to vidím tedy takto: obal nosiče + dvě úvodní skladby = nic moc, počínaje „Mother Of Mercy“ začíná spanilá jízda vítězství, o kterém se brzy budou psát legendy.