Čas od času si kladu otázku, jaké by to asi bylo, kdyby takový recenzent měl při svém pojímání se nad tím kterým hudebním opusem možnost jakési zpětné vazby. Neboli kdyby mohl nahlédnout do budoucnosti, aby zjistil, jak je tam dejme tomu po dalším čtvrtstoletí nazíráno na dané album v situaci, kdy jeho interpret bude (třeba) brán za legendárního klasiku stylu a na stránkách webových magazínů, podobných tomu z Metalopole, bude v rámci rubriky typu „Vykopávky“ probírána celá jeho diskografie. Kdyby věděl, že právě poslouchá věc, která se sice momentálně tváří jako pouhopouhý další příspěvek do seznamu řadových alb, ale z níž kladivo času vytepe v průběhu následujících desetiletí monument, k němuž se později bude vzhlížet s obrovskou pokorou a nejvýše ze všech.

Změnilo by to něco? Myslím, respektive doufám, že ne. Vždyť výjimečnost, ať už ve smyslu zodpovědné hudební progrese či naopak špičkového provedení rutiny, by měla být vždy rozpoznatelná na první poslech a ne až když se vícero posluchačů shodne nad tím, že tady opravdu o něco jde. I když, samozřejmě, vzájemnou souvislost ani tady nemůžeme popírat.

Ale proč o tom mluvím právě u „Omen“ alias sedmé studiové nahrávky páně Cavalerových SOULFLY? Pominu-li právě zmíněné nenápadné náznaky jisté výjimečnosti (vysloveně osudový název alba či jeho pořadové číslo), musím především uvést, že mne tahle starých pořádků milovná deska natolik oslovila, že jsem zkrátka při přemýšlení o ní dospěl až k výše uvedeným řádkům. Je skutečně možné, že právě „Omen“ bude někdy později jedním z vyvolených, na jejichž adresu se budou pět ódy z nejhlasitějších?

Pokud vezmeme v úvahu jistá vývojová stádia produkce SOULFLY jako takové (tedy nejprve gradace sepulturovské „ex-roots“ moderny až ke známé „world music“ a naproti ní návrat k syrovým thrashovým kořenům na posledních dvou albech, podobně jako v rámci projektu CAVALERA CONSPIRACY) a jejich nezpochybnitelnou svébytnost, pak si dovolím tvrdit, že určitě. Max Cavalera zde v tomto duchu ohlodal své dávné metalové dovednosti až na úplnou kost, naordinoval jim regenerační balzámové koupele a pak, když se úplně zocelily (v tom nejširším slova smyslu), nasekal s nimi takový thrashmetalový koktejl, až z toho na jednoho jdou mrákoty. A všechno to do sebe zapadá jako ozubená kola kdesi v útrobách obrovského hodinového stroje, bijícího každou celou s neotřesitelně drzou razancí, s jakou nedávno vtrhli maskovaní policisté – demonstranti do své Alma Mater. Primitivní (někdy až doslova) riffy, poskládané a užité tak, že si řeknete, sakra, jaktože to ještě nikoho nenapadlo, třeštivé refrény na úrovni mimosmyslových vnuknutí a všudypřítomná temná špinavost, beroucí si své i v punku, hardcoreu a deathmetalu. Chvílemi je to až dětinsky čitelné, ale funguje to, namouduši, funguje jako už dlouho ne. A to prosím pěkně nechci říkat na adresu mnohých minulých alb SOULFLY nic špatného.

A kdeže je zmínka o tradičních hostech, producentovi či nejlepší skladbě alba, ptáte se? K čertu s nimi!