THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Britskou partu BRING ME THE HORIZON nelze označit jinak, než slovem kontroverzní. Na jednu stranu divoké historky, provokativní image a na druhou stranu osobitá hudba výrazně vyčnívající z metalcorové scény. Rozporuplné reakce, které tuto kapelu provází, jsou však pro šíření věhlasu BRING ME THE HORIZON to pravé a ať už Oli Sykes a spol. sklízí nenávist nebo uznání, situace je taková, že „There Is a Hell, Believe Me I´ve Seen It. There Is a Heaven, Let´s Keep It a Secret“ je jedním z nejočekávanějších alb letošního roku.
Kapela na tomto albu pokračuje v cestě započaté na předchozím „Suicide Season“, snaží se však obsáhnout o něco širší hudební prostor a dostat do svého projevu více poloh. Zůstal hutný, tvrdý zvuk a extrémní vokál, ale album je více expresivní, více pocitové, více zažitým pravidlům tvrdé hudby se vzdalující a do nějaké stylové škatulky hůře zařaditelné. Většina kusů jsou rychlé vypalovačky kombinované s uřvanými „screamo“ vsuvkami, občas dojde i na výrazné riffy ve středním tempu nebo na nějaké ty razantní „breakdowny“ a celé album provází úsilí dostat do drážek CD v první řadě pořádnou razanci. To se daří a nahrávka je natlakovaná energií. Kytaristé většinou kašlou na skládání složitých riffů nebo sól a spíše než zaujmout hráčskou technikou si kladou za cíl navodit údernou „psycho“ atmosféru. Což o to, vložená energie je z nahrávky opravdu cítit, ale některé pasáže jsou možná až moc velká divočina a nemají daleko k chaosu. Nejvíce mě baví trojice skladeb „Anthem“, „Alligator Blood“, a „Blacklist“, která vládne působivou razancí a mete ze stolu jakékoliv pochybnosti týkající se poctivosti těchto vystajlovaných frajírků. Přestože BRING ME THE HORIZON hrají vcelku jednoduše a nic moc složitého, daří se jim být v rámci možností rozmanití. Chvíli uhání vysokou rychlostí, chvíli jim to razantně kope, někdy roztomile bzučí anebo naopak jen tak plyne nebo dojímavě pláče, jako v naléhavé a drásající baladě „Don´t Go“. Balady jsou kupodivu silná stránka této party, a přestože se jim věnují pouze okrajově, vždy se při tom dokážou vyhnout klišé a zachovat svoji osobitost.
Album táhne opět především výborný zpěv, hlavní to stavební kámen, bez kterého by kapela jistě nebyla, tam kde je. Novinkou jsou sborové vokály, které hlavní zpěv vydatně podporují a podíl na úspěchu nelze upřít ani osobě producenta. Podladěné hutné kytary a výrazné razantní bicí jsou zaznamenány výborně a konec konců i osvěžující blbiny, jako jsou hrátky s vokodérem, samplované smyčce nebo ženský melodický zpěv, nahrávku vylepšují a základní nářez dělají zajímavější. Na desce si odbyl premiéru kytarista Jona Weinhofen, který dříve působil ve formaci BLEEDING THROUGH a nové směřování BRING ME THE HORIZON je tak zřejmě i jeho zásluha.
Výsledný produkt je zvláštní a osobitá směs emo-punku, post-hardcoru a metalu, která možná neleze do hlavy tak snadno a rychle jako z minulé desky, ale zklamání nebo ústup z vydobytých pozic se nekoná. Laťka nastavená přelomovým „Suicide Season“ se sice zaklepala, ale zůstala na svém místě a BRING ME THE HORIZON nadále zůstávají jedním z nejoriginálnějších spolků pohybujících se v hudebním odvětví pojmenovaném všeobecně „metalcore“.
Osobitá směs emo-punku, post-hardcoru a metalu zahraná s obrovským nasazením.
8 / 10
Oli Sykes
- zpěv
Lee Malia
- kytara
Jona Weinhofen
- kytara
Matt Kean
- basa
Matt Nicholls
- bicí
Hosté:
Josh Scogin (THE CHARIOT)
- zpěv
Lights
- zpěv
1. Crucify Me
2. Anthem
3. It Never Ends
4. Fuck
5. Don’t Go
6. Home Sweet Hole
7. Alligator Blood
8. Visions
9. Blacklist
10. Memorial
11. Blessed With A Curse
12. The Fox And The Wolf
That's The Spirit (2015)
Sempiternal (2013)
The Chill Out Sessions (2012)
There Is A Hell, Believe Me I've Seen It. There Is A Heaven, Let's Keep It A Secret (2010)
Suicide Season Cut Up (remixy) (2009)
Suicide Season (2008)
Count Your Blessings (2006)
This Is What the Edge Of Your Seat Was Made For (EP) (2004)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Visible Noise
Stopáž: 52:57
Produkce: Fredrik Nordström
Studio: Fredman in Frölunda/ Sweden; Sunset Lodge Studios/ Los Angeles
Nebolo by nič jednoduchšie, než si do BRING ME THE HORIZON kopnúť. Nový album je oveľa mainstreamovejší než ten predošlý, texty sú stále mladícky naivné a milo nasraté, do aranží a produkcie preniklo podozrivo veľa náznakov, ktoré by sa dali trúfalo označiť za popové. Ale! Napriem vysokému potenciálu opočúvania sa je album "There Is A Hell, Believe Me I've Seen It. There Is A Heaven, Let's Keep It A Secret" veľkým prekvapením. Nie je zbytočný, nie je tuctový, naopak, jeho kreativita čnie ďaleko ponad to, na čo sme od podobných prihypovaných kapiel zvyknutí - stačí sa nechať presvedčiť úvodnou "Crucify Me". BMTH sú pre extrémny metal čosi ako MY CHEMICAL ROMANCE pre emo punk. Našťastie pre BMTH však na rozdiel od svojich amerických kolegov neznejú vyprázdnene. Za takýto metalový mainstream a kinder metal ďakujem pekne, pokiaľ sú BRING ME THE HORIZON čelní predstavitelia menovaného, je náš žáner veľmi zdravý!
"Povedal som to raz, povedal som to dvakrát,
povedal som to skurvených tisíc krát,
že som okej, že mi nič nie je,
že je to všetko len v mojej hlave.
Ale toto som prestal zvládať,
už viac nedokážem ani spať.
Nie je to preto, že nie si pri mne,
Je to preto, že nedokážeš zmiznúť.
Vravíš, že je to samovražda?
Ja vravím, že je to vojna.
A túto bitku prehrávam.
Vojak padol."
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.