Zlomový rok 2003 byl pro současné KILLING JOKE klíčový. Forma, do jaké se tato britská legenda dostala, je prostě obdivuhodná. Od tohoto okamžiku tady máme už třetí nahrávku, na které skupina působí jako pokropena živou vodou. Energie, živelnost, tvrdost a nesmlouvavost. Atributy, které většinou zdobí mladé dravé štiky řádící v hudebním rybníku a nikoliv matadory, kteří by to svoje divoké období už měli mít za sebou. Leč v tomto případě jsou veškeré předpoklady stavěny na hlavu.

Názory na předchozí počin „Hosannas From The Basements Of Hell“ byly poměrně různorodé. Pro mnohé byla deska zklamáním a pro jiné se zase zařadila mezi to nejlepší, co kdy Jaz Coleman a spol. vytvořili. Faktem je, že i přes mnohé výhrady se pevně držela linie započaté na bezejmenném albu právě z roku 2003. To znamená důraz na tvrdost, razanci a inklinaci k metalovému zvuku. Zvuk však byl asi nejvíce diskutabilní záležitostí (dle mého názoru) jinak zdařilé kolekce. To letošní novinka myslím v tomto směru už moc kontroverzí nevzbudí. Po předchozí sázce na obhroublost se letos KILLING JOKE navracejí ke krystalické produkci, které zdobila 7 let starou bezejmennou desku.

Burácející refrén titulní písně, která celou letošní záležitost i otevírá, jasně signalizuje, že Angličané nehodlají vyklízet nedávno dobyté pozice. Masivní kytarové riffy Geordieho Walkera a stejně hutný Colemanův vokál činí společně další vyhlazující útok, kterému nechybí ani zlomek intenzity výpadů z předchozích tažení. Dávkování strhujících motivů a řazení jednotlivých skladeb se opět nachází v kategorii smrtících. Už to tak vypadá, že ony jednoduché, avšak počertech funkční ústřední linky svých písní dokáže skupina sypat z rukávu s naprostou lehkostí a hlavně donekonečna. „Absolute Dissent“, „The Great Cull“, „Fresh Fever From The Skies“ a „In Excelsis“. Toť neuvěřitelně silná úvodní čtveřice skladeb, která nedává nejmenší prostor k vydechnutí. KILLING JOKE přitom nepředvádí nic nového, ale pouze jen pádí vpřed ve svém typickém stylu, kombinující post punkové ozvěny s hřmícím metalovým zvukem. Síla jejich počínání tkví především v již zmiňovaných silných nosných motivech písní, které by však bez mocného Colemanova vokálu byly pouze poloviční. Momenty, kdy se vší silou opírá do svých hlasivek, jsou přesně tím hnacím motorem, dodávajícím již tak dosti robustnému zvuku kapely další grády a v kombinaci s Walkerovou kytarou vytváří jeho vokál neprostupný zvukový val.

Odpověď na otázku, zdali KILLING JOKE připravili i něco (na svoje poměry) netradičního by mohla být v zásadě negativní. Ano, máme tady sice taneční rytmus v „European Super State“ anebo závěrečné reggae „Ghosts Of Ladbroke Grove“, ale celkové provedení alba je čistě v duchu minulých nahrávek skupiny. Pronášet však jakékoliv teze o stagnaci Angličanů je v jejich současném tvůrčím rozpoložení asi stejně marné, jako kritizovat herní projev fotbalového týmu, který své soupeře suverénně válcuje. Zkrátka a jasně. Jaz Coleman a spol. se už sotva někdy vychýlí ze své linie, ve které si jednou už více než třicet let a i když se v jejich kariéře vyskytlo pár rozcestí, vždy se dokázali navrátit do bezpečí svého útočiště. Znatelné přitvrzení zvuku v posledních letech by se dalo považovat za dříve neslyšené novum, avšak pupeční šňůru vedoucí k období post punkového rozmachu se nepodařilo nikdy zpřetrhat. Takže jejich současná tvář je tak jen logickým a tím nejlepším možným řešením problému, před kterým dříve či později stojí každá rocková kapela (prakticky nepřetržitě) působící takovou úctyhodnou dobu. Jak zůstat svěží, zajímaví a stále stejně energičtí, jako v dobách svého mládí. Myslím, že jedním z receptů, jak toho docílit, je i fungování KILLING JOKE v novém miléniu. „Absolute Dissent“ je toho pak už jen dostatečně pádným důkazem.

PS: Recenze je věnována památce bývalého kytaristy KILLING JOKE Paula Ravena, který zemřel v roce 2007 na infarkt.