Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Měla to fenomenální deska “Judgement” od ANATHEMY i “Blackstar” od DAVIDA BOWIEHO. Co? Tu zvláštní neopakovatelnou esenci alb, prostřednictvím nichž se interpreti vyrovnávají s lidskou smrtelností nebo silně prožívanou ztrátou někoho blízkého. S DEPECHE MODE je to stejné. Byť k té tematice měla kapela blízko i v minulosti. Ano, mluvím o roce 1996, kdy Dave Gahan zkolaboval poté, co to lehce přehnal s fetem. Roku 1997 pak vyšlo skvělé album “Ultra”. Má to souvislost?
Memento Mori samozřejmě poznamenala smrt Andyho Fletchera. Spolu s Gahanem a Gorem byli zakládající členové kapely a Andy fungoval jako klidná síla lepící kapelu v krizových okamžicích. Do “Memento Mori” se díky tomu podařilo vnést něco unikátního. Něco, co cítíte například z klipu “Ghost Again”, kde dva zbývající členové kráčejí s kapucí a hůlkou ulicí, aby si zahráli šachy na střeše dobu s fenomenálním výhledem na okolní mrakodrapy. Právě ten klip v mých očích odráží jejich dřívější egoistické soupeření v rámci kapely, jež smrt Fletchera do značené míry usmířila. Alespoň podle rozhovorů, které jsem měl možnost číst.
Velmi dobře si vybavuji chvíli, kdy jsem album slyšel poprvé. Vím, že jsem se dvakrát díval, jestli jsem si pustil správnou hudbu. Skladba “My Cosmos Is Mine” začíná industriální smyčkou, která mě poměrně hodně znejistila. Nepustil jsem si náhodou nějakou průmyslovou harsh noisovou špínu? Teprve když se přidá pulzující basová linka a zpěv, je jasné, že tohle jsou “depešáci”. Po zvukové stránce je to ale libovka. Veškeré doznívání zpěvu, který se nese jako zvukový opar, každý neonový zvuk nebo kytara. Všechno to dotváří atmosféru, která je v rámci diskografie kapely unikátní. A pak přichází “Ghost Again.” Stavbou i zvukovým rejstříkem mnohem klasičtější skladba, která tematizuje právě vztah dvou zbývajících zakládajících členů kapely.
Těch poloh, které DEPECHE MODE představují, je ale mnohem více. “Don't Say You Love Me” nabírají téměř parametry “bond songu”. Jednoduchý text, skvěle použité smyčce, osudovost v hlasu. Jednoduchá hra s pulzujícím basem otevírá jednu z nejsilnějších skladeb celého alba, “People Are Good”, která je založená na velmi triviálním principu a je v něm neuvěřitelně funkční. Do cigaretového dýmu zabalená barová odrhovačka “Caroline monkey” zní skoro jako feat Nickem Cavem.
Silných skladeb, které si pamatujete a těšíte se na ně, je až příliš mnoho. Bude velmi těžké vytvořit set pro tour (a vyhodit nějaké osvědčené chtěné hity z předchozích čtyř dekád), protože až na dva-tři kusy bych rád z „Memento Mori“ živě slyšel pokud možno všechny skladby. A to včetně rozlučkové ambientně mlhavé a lehce strnulé “Speak to Me”. Její rozjezd je pomalý a nepříliš hybný a konec je pulzující chaos, který se transformuje ve zvuk, jenž má podobné atributy jako začátek. Člověk se zase musí ujistit, že to jsou depešáci a nikoliv nějaký rytmizující noise.
“Memento Mori” je zásadní ambum. Je intimní, ale současně i intenzivní. Je jasné, že před ním proběhly debaty, zdali DEPECHE MODE bez Andyho Fletchera mají smysl. Je také jasné, že Gahan i Gore k sobě museli najít cestu, kterou předtím nepotřebovali, protože Fletcher dokázal přemostit jejich vzdálené charaktery. Album o ztrátě i nejistotě se zcela novou zvukovou polohou DEPECHE MODE. Jsou tu zvuková zákoutí, která jsem si dříve u DEPECHE MODE nějak nedokázakl představit. Jsem rád, že rozhodnutí členů bylo jít dál, protože ochudit se o tak silnou desku by byla škoda.
Intimní ale intenzivní album o nejistotě, smrti a hledání cest.
8,5 / 10
Skladby
1. My Cosmos Is Mine
2. Wagging Tongue
3. Ghosts Again
4. Don't Say You Love Me
5. My Favourite Stranger
6. Soul with Me
7. Caroline's Monkey
8. Before We Drown
9. People Are Good
10. Always You
11. Never Let Me Go
12. Speak to Me"
Datum vydání: Pátek, 24. března 2023 Vydavatel: Columbia Records, Mute Records Stopáž: 50:24
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
fathertime
6,5 / 10
prvy album DM, co som si kedy niekolkokrat vypocul (takze moj nazor je maximalne nerelevantny)... stale mi tam hlavne vadi ten ultra slabunky vokal, zvukove kolaze a sem-tam svieze napady to moc nezachranuju...
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.