Na sněhem zavátém obzoru se tyčí hrdý oř s krásnou bílou nevěstou, která sedí na jeho hřbetě. Zlatý seladon mezitím hlasivkami maluje tklivý příběh o ztraceném opeřenci, jehož sílu dobarvuje mocný orchestr kočírovaný taktovkou Ládi Štaidla. Bílé nevěstě přijíždí v ústrety princ s úsměvem na tváři, který značí žhavý příslib budoucí noci. Vesničané stojící na nádvoří nadšeně tleskají. Konečně je ruka v rukávu. Zlá macecha pravděpodobně umrzla v ledovém sevření špinavého rybníka, jaro se pomalu probouzí a čistá láska může vzkvétat. Kouzelná story končí. Maminka přepne program na další štědrovečerní pohádku, děcka si jdou hrát s novými lapači prachu a taťka neomylně míří k lednici, aby ztrestal další porci smaženého kapra s poctivou náloží bramborového salátu.

Rodinné stříbro

Klasický příběh o tom, jak Pavel Trávníček s Libuškou Šafránkovou ke štěstí přišli. A také o jedné zlé maceše s morálkou nacistické dozorkyně, bizarním tanečku uvnitř zámku a rovněž šerosleposti renesančních jinochů, neboť stačilo, když si tehdy žena nasadila mysliveckou hučku a hned budila dojem dokonalého kosiče vysoké zvěře. Dělám si samozřejmě trochu srandu, ale legendární filmovou pohádku Tři oříšky pro Popelku (1973) bere prakticky každý Čech jako absolutní součást naší popkultury a novodobé historie. Pokud něco berete tolik osobně, pomalu jako kus vlastního majetku, můžete si z toho dělat i láskyplnou srandu. Filmový počin převážně komediálního režiséra Václava Vorlíčka je dokonalým synonymem pro slovo tradice. Právě tradice, návyky a rituály jsou fascinující tím, že se v průběhu časů staly natolik nezávislé, až je těžké odhadnout, kde je vlastně zakořeněn jejich počátek. Vůbec přitom nezáleží na tom, zdali se bavíme o tradicích společenských, náboženských, nebo těch filmových.

Existuje celá řádka filmů, které si neodmyslitelně spojujeme s vánočními svátky či oslavami konce roku, aniž bychom vlastně tušili proč. Často nám stačí motiv zimního období a kultovní status daného díla. I když tedy taková Smrtonosná past (1988) překypuje vulgárním výrazivem, prostřelenými koleny a opulentními explozemi, má tento snímek spousta z nás pevně spjatý s Vánocemi. Namísto rozbalování dárků s dětmi likviduje John McClane jednoho teroristu za druhým a u této kratochvíle nezapomíná odpalovat cigára jako na běžícím pásu. Ale co má být? Stačí cinkavé zvuky rolniček, zimní čas, jedna santovská čapka na hlavě mrtvého teroristy a ideální vánoční biják je na světě. I Tři oříšky pro Popelku platí za stálici televizních obrazovek, kam se na sklonku roku vracejí s železnou pravidelností.

Kontextem je Popelka sice také trochu jinde, neboť vánoční motivy ustupují magii obsažené v příběhu, ale sněhem přikryté lesy a pláně (což je věc, kterou jsem v reálném životě neviděl dobrých dvacet let) jsou dostačujícím důvodem, abychom si nejslavnější film Václava Vorlíčka každoročně připomínali. To může být pro nejednoho diváka zároveň i největší slabinou filmu, jelikož neustálé reprízování sebralo Popelce přeci jen část kouzla. I rodinné stříbro po babičce, které ze šuplíku vytáhnete jen při zvláštní příležitosti, ztratí jednoho dne auru nevšedního zážitku. Tohle konstatování však vůbec nesouvisí s kvalitami filmu. Ty jsou naštěstí neměnné. Faktem je, že moderní verze klasických pohádek dopadají zpravidla katastrofálně. Tři oříšky pro Popelku ale toto prokletí bez problémů porážejí, jelikož k dané látce přistupují s citem, mají nádherné exteriéry a slušný zástup funkčních postav. Věhlas filmu navíc překročil hranice naší vlasti a třeba v Norsku platí za stejnou klasiku jako u nás. Pojďme si tedy v tomto vánočním speciálu připomenout film, který zná stejně každý zpaměti.

Spolehlivý fachman

Václav Vorlíček v tom uměl chodit. Jakmile cenzory potrápil „provokativním“ filmem typu Kdo chce zabít Jessii? (1966), elegantně přehodil výhybku a přišel třeba s komedií Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967). Parodování bondovek bylo přeci jen přijatelnější než umělecky poťouchlé adorování komiksových sešitů. Následující díla jako černohumorná sci-fi komedie „Pane, vy jste vdova“ (1970) a hravá Dívka na koštěti (1971) byly důkazem o nesmírné šikovnosti režiséra, který navíc z rukávu sypal nekonečné množství svěžích nápadů. Nejistá doba hrála do karet komediím, neboť Češi i Slováci se rádi smějí a humor dodnes používají jako štít před kontroverzní politikou, různými druhy krizí či vzdálenými bouřemi jiných zemí. Státní aparát však tehdy koukal především na čísla, a protože Vorlíčkovy filmy lákaly do kin davy lidí, měl tu režisér relativně volnou tvůrčí svobodu.

Možná proto byl vybrán jako hlavní adept na natočení nové verze Popelky, která se dle původního zadání scénáře měla odehrávat během léta. Můžeme říci, že Vorlíček se dostal k hotovému, což mu hned přišlo poněkud zvláštní. Brzy se dozvěděl, že připravovanou Popelku měl původně točit jeho kolega Jiří Menzel, kterému ovšem velmi smrděla plánovaná koprodukce s Německou demokratickou republikou prostřednictvím znárodněné filmové společnosti DEFA (Deutsche Film AG). Menzel navíc platil za poněkud zlobivého soudruha, čili stopka z nejvyšších pater nebyla nijak překvapivá. Nově dosazený režisér začal zkoumat scénář a v myšlenkách se mu pomalu začínaly rodit konkrétní obrazy. V okamžiku, kdy se k Vorlíčkovi dostaly fámy o tom, že vedení filmového Studia Barrandov začíná od koprodukce dávat ruce pryč, vzdorovitě se postavil na zadní, jelikož si dobře uvědomoval, že bez peněz z Německa nebude nikdy schopen vytvořit vizi, jakou nosil v hlavě. Vedení tedy ustoupilo a 9. 6. 1972 byl uměleckou radou definitivně schválen scénář i režijní post.

S citem k předloze

František Pavlíček byl bezesporu legendou české scenáristiky. Ostatně společně s režisérem Františkem Vláčilem napsal nesmírně ambiciózní scénář k snímku Marketa Lazarová (1967), což hovoří za vše. Někdejší sociální demokrat vstoupil do KSČ krátce poté, co byli sociální demokraté a komunisté v roce 1948 sloučeni. Postupně se dokonce propracoval do čelní pozice ÚV KSČ, kde však vydržel pouhý rok. Pavlíček byl příliš hlasitý a na poměry ostatních soudruhů až nezdravě progresivní. Po okupaci Československé republiky vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 došlo v našem filmovém průmyslu k několika radikálním změnám. Studio Barrandov přestalo podporovat umělecky náročné filmy a za Československou novou vlnou definitivně zatáhlo oponu. Cílem se nově měly stát neškodné komedie a filmy pro děti a mládež, jimiž se alespoň částečně dalo vyhnout stínům otravné ideologie. Změny čekaly i na Pavlíčka, který byl za své odvážné názory zbaven funkce ředitele Divadla na Vinohradech a se psaním měl utrum.

Jako zakázaný autor se ke svým scénářům a divadelním hrám buď nesměl hlásit, případně je psal v utajení. Nejinak tomu bylo i v případě Popelky. Základní formu tomuto celosvětově proslulému příběhu dali bratři Grimmové. Jejich verzi upravila Božena Němcová a zakomponovala ji do dvousvazkové kolekce Národní báchorky a pověsti (1845 – 1848), kde se vyskytují jak domácí, tak evropské verze pohádkových příběhů. František Pavlíček z knihy převzal dvě povídky (O Popelce a O třech sestrách), sloučil je dohromady a přepracoval děj, aniž by nějak hrubě poškodil základní osu obou příběhů. I když je pod scénářem v titulcích uvedená Bohumila Zelenková, skutečným autorem byl František Pavlíček. Šlo o nezbytné krytí, o němž vědělo jen pár zasvěcených a především důvěryhodných lidí, mezi něž později patřil i Václav Vorlíček. Dle slov Pavlíčka byl vstup do KSČ největší chybou jeho života: „Mé členství se dá vysvětlit buď sníženou inteligencí, nebo pokřiveným charakterem. A jelikož se domnívám, že charakter zase tak moc vadný nemám, nezbývá mi než si připustit, že byl vstup výsledkem jisté omezenosti a povážlivě nedostatečných znalostí.“ Inu, pozdě bycha honit.

Popelka a princ

Technický scénář, plný režisérových poznámek, doprovodných obrázků i škrtů, byl schválen 14. 11. 1972. Německá DEFA do projektu nalila milión marek, což s ohledem na tehdejší kurz činilo cirka čtyři miliony korun. Československá strana přispěla částkou čítající necelé tři miliony. Původní záměr o letním natáčení padl dávno před oficiálním schválením scénáře. Berlínské ateliéry jely přes letní měsíce na plné obrátky, čili výhodnější bylo natáčet v zimním období. Šlo o výhodný logistický krok, jelikož v zimě získal režisér více než osm set německých komparzistů a studiových pracovníků včetně maskérů, osvětlovačů a vůbec lidí, kteří jsou při natáčení nezbytní. Práce se v rámci koprodukčních smluv většinou dělila padesát na padesát. Například podobu kulis měli na starost dva lidé. Český scénograf Oldřich Bosák a jeho polský kolega žijící v Německu Alfred Thomalla. Střih si vzal na starost zkušený profík Miroslav Hájek a za německou stranu mu sekundovala začínající Barbara Leuschner.

Samozřejmě, že koprodukce zahrnovala i smíšenou účast československých a německých herců. Pokud jde o ústřední dvojici hlavních postav, pak režisér jakožto odpůrce sáhodlouhých castingů sázel hlavně na instinkt. Popelku měla ztvárnit dvacetiletá Libuše Šafránková. Režisér Vorlíček si jednoduše vzpomněl, že ji viděl v dvoudílném televizním snímku Babička (1971) od Antonína Moskalyka. Herečka si ve filmu zahrála babiččinu vnučku Barunku, a protože Vorlíčkovi přišla roztomilá, nabídl jí Popelku. Žádná větší alchymie v tom opravdu není. Ve hře údajně byla i Jana Preissová, ale ta se role musela vzdát kvůli pokročilému těhotenství. Prince ukořistil třiadvacetiletý rodák z Konice u Prostějova, Pavel Trávníček, jelikož měl dle představ režiséra ty správné fyzické parametry. Přijetím role odstartoval Trávníček dlouholetý, byť poněkud jednotvárný herecký maraton. Prototypy sexy princů herec ztvárňoval až do dob, kdy jeho tmavou kštici začaly zdobit šediny. Je přinejmenším paradoxní, že pozdější legendu českého dabingu musel kvůli moravskému přízvuku často namlouvat herec Petr Svojtka.

Jisté konvence se musejí plnit i ve filmovém průmyslu. I když si byl režisér výběrem hlavní dvojice jistý, stejně museli oba herci podstoupit formální výběrové řízení a kamerové zkoušky, ze kterých měl menší obavy právě čerstvý absolvent pražské konzervatoře Pavel Trávníček. O tři roky mladší Libuše Šafránková byla oproti kolegovi opravdu v mnoha ohledech napřed. Díky televizní Babičce měla na kontě první výraznou roli, hrála v Činoherním klubu, ovládala střelbu z kuše a od dětství ráda jezdila na koni, čímž se obratně vyhnula povinnému jezdeckému výcviku.

Bílá zima

Studiové podmínky a poměrně vysoký rozpočet nesly obecně celou řadu výhod včetně účasti živých zvířat a tím pádem i zkušených chovatelů. Bohatá výprava umožnila odít výslednou formu do renesanční stylizace, kde si na své přišel hlavně kostýmní návrhář a pozdější držitel Oscara Theodor Pištěk ml. Legendární Pištěk navrhl kostýmy pro Popelku, prince, královského šaška, královský pár, macechu a její dceru Doru. Přidružený pomocník František Zapletal navrhl zbytek kostýmů, ale musel již vycházet z vize Pištěka, jinak by vznikl nesourodý mišmaš. Prakticky žádný z kostýmů není původní. Pištěk a Zapletal prohrabali německé sklady, ateliéry Studia Barrandov a nalezené artefakty nechali přešít, upravit a obohatit o nové prvky. Magická aura příběhu vycházela pouze z kouzelných oříšků a zvířecích parťáků, kteří Popelku tahali z bryndy. I proto Vorlíček trval na tom, aby film působil spíše realisticky, než vyloženě pohádkově. K tomuto záměru mu dopomohl výborný kameraman Josef Illík, jež své nesporné kvality předvedl ve snímku Kladivo na čarodějnice (1969) či depresivním dramatu Ucho (1970).

Mrazivé natáčení započalo 11. 12. 1972. Štáb se pohyboval na území Československa i Německa, což sebou neslo jisté logistické obtíže. Především českoslovenští herci trávili na letišti značnou porci času, aby stíhali plnit divadelní závazky, exteriérové natáčení v okolí Berlína a natáčení v kulisách, které vyrostly v komplexu filmových ateliérů studia Babelsberg. Velkou část venkovních exteriérů natáčel štáb poblíž barokního zámku Moritzburg, nacházejícího se v Sasku. Divák si má myslet, že uvnitř zámku probíhal i ikonický ples, ale vnitřní prostory jsou údajně příliš tmavé. Hotová noční můra pro každého osvětlovače. Bohatě zdobený taneční sál je tedy dílem architektů studia Babelsberg (jednoznačně nejdražší položka filmu). Mimochodem, v zámku Moritzburg probíhá i každoroční tematická výstava věnovaná filmu Tři oříšky pro Popelku. Jako na potvoru byl tehdejší studený leden chudý na sněhové nadílky. Německou část natáčení tak doprovázel zápach umělého sněhu, který se vyráběl z rybích zbytků, pocházejících z německé konzervárny. Fuj.

Druhá část natáčecího plánu byla realizována na našem území. Konkrétně lovecké scény, exteriéry hlubokých lesů a scény ze statku. Samotný statek je ve skutečnosti pouze nepatrnou částí gotického vodního hradu Švihov, který můžete navštívit v okrese Klatovy. V zásadě jen vstupní brána, nádvoří a několik kamenných stodol. Pro lepší iluzi nechal Oldřich Bosák vyrobit bytelnou dřevěnou balustrádu, která se „přilepila“ na boční stěnu hradu, aby imitovala vstup do panského sídla zlé macechy. Šikovné úhly kamery, trocha řemeslné zručnosti a dokonalé kouzlo bylo na světě.

Kromě přeskočení padlého stromu absolvovala Libuše Šafránková všechny jezdecké scény bez účasti dubléra. Pavel Trávníček měl naopak z koní hrůzu. Impozantní zvířata ze všech koutů Čech měl na starost mistr kovář a zkušený chovatel koní Václav Vladař. Právě on v několika scénách zaskakuje za Pavla Trávníčka. Okolo tohoto tématu pluje i jedna legendární historka. Možná se nezakládá na pravdě, ale je rozhodně zábavná. Vladimír Menšík si Trávníčka neustále dobíral kvůli přehnanému respektu, jaký choval ke koním. Čím více rumu za den zkonzumoval, tím více si z mladého herce střílel. Úsměv mu spadl v okamžiku, kdy se dozvěděl, že má v několika scénách řídit koňský povoz. Vymlouval se na svou postavu čeledína, která má na starosti jen úklid stájí, ale Vorlíček mu oponoval a zdůrazňoval, že správný čeledín musí umět ovládat i koně. Situace se rázem obrátila. Trávníček si teď dobíral zkušeného herce, jelikož on alespoň zvládá jízdu na koňském hřbetě, kdežto Menšík měl strach usednout na obyčejné sáně. Hádám, že na place bylo srandy více než dost. Natáčení pohádkového filmu Tři oříšky pro Popelku skončilo 29. 3. 1973.

Goťák!

Titulní song „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš“ nemohl nazpívat nikdo jiný než zlatý hlas z Prahy. Karel Gott už tehdy platil za prvotřídní vývozní artikl. Vystupoval v různých částech Evropy a měl obrovskou, až neuvěřitelně oddanou fanouškovskou základnu. Jistě, byl to účelový marketingový tah, ale bez účasti zlatého slavíka si dnes film Václava Vorlíčka nedokáži představit. Ústřední píseň složil Ladislav Štaidl se svým orchestrem a slova napsal jeho bratr Jiří Štaidl. Veškeré instrumentální partitury složil Karel Svoboda za účasti Filmového symfonického orchestru pod vedením dirigenta Štěpána Koníčka. Je mi jasné, že už vám ty stokrát slyšené melodie lezou ušima, ale i tak je skvělé vidět a především slyšet tu různorodou škálu nálad. Motiv pro Popelku, královský průvod, pro akčněji laděné pasáže i zlověstné vsuvky. Gottův dvorní skladatel opravdu nezahálel. Jde přesně o ten druh hudby, která překročila hranice filmového média a dodnes si žije vlastním životem. A teď už konečně nastal čas na pohádku.

Pohádka se šťastným koncem

Od doby, kdy zemřel otec, prožívá Popelka (Libuše Šafránková) hotové peklo na zemi. Hlavním pekelníkem v sukních je její zlá macecha (Carola Braunbock), které do klína spadl veškerý majetek včetně přilehlých pozemků. Svou vlastní dceru Doru (Dana Hlaváčová) sice od rána do večera rozmazluje, ale Popelku bere v rovině řadové služky, nechtěného kusu živého dědictví, které neustále ponižuje. Jednoho dne dorazí do prostor rozlehlého statku královský pár (Rolf Hoppe, Karin Lesch) s průvodem. Macecha si doslova vyškemrá pozvánku na královský ples a divák podvědomě tuší, že Popelka na něm určitě nebude chybět. Má sice zůstat doma a plnit obsedantní příkazy své macechy, ale protože se může spolehnout na výkonnou pomoc od holubů, obléká si různé šaty ukryté ve třech kouzelných oříšcích a společně se svým koněm Juráškem (vlastním jménem Ibrahim) vyráží na tajné výpravy. V přestrojení za lovce potká v hlubokých lesích požitkářského prince (Pavel Trávníček). Toho více než mladé slečny zajímají lov, zábava a mírná šikana preceptora (Jan Libíček). Jelikož se však král musí poslouchat, přijímá princ jen velmi neochotně účast na plese, kde si má vybrat budoucí nevěstu. Můžete hádat, na koho se štěstěna nakonec usměje.

Na první pohled se obrovská popularita snímku Tři oříšky pro Popelku může zdát až nevysvětlitelná. Obzvláště pro dnešní generaci diváků odkojenou disneyovskou inkarnací Popelka (2015), kde dominují opulentní CGI efekty, kouzelná víla a speciální kočár vyrobený z dýně. Co s hrdinkou, jejíž jediná magická vychytávka pramení z vysněných šatů ukrytých v oříšcích? To nezní zrovna jako nějaká užitečná super schopnost. I letitá adaptace pohádkového příběhu z pera Boženy Němcové degraduje hlavní hrdinku na úroveň ševcovské figuríny, kterou definují výhradně šaty, které si obleče. Tajemství úspěchu slavné filmové verze z roku 1973 je ukryto jednak ve výborné režii Václava Vorlíčka, hercích a především v progresivním scénáři. Právě ten nám umožňuje vidět klasický příběh v docela odlišných barvách a odstínech.

Svěží scénář Františka Pavlíčka a dravé herectví mladé Libuše Šafránkové dodávají snímku nadčasovost, která zůstává konzistentní i více než padesát let od premiéry. Na rozdíl od jiných adaptací je Pavlíčkova hrdinka akční, inteligentní a kontinuálně posouvá děj kupředu. Popelka chodí ven mezi lidi, hází po chlapech sněhové koule, ovládá střelbu z kuše, jízdu na koni a proti autoritě v podobě chladné macechy dokáže zastat vzdorovitý názor a postavit se jí na odpor. Popelka zde není křehkou obětí, jež naivně sní o lepším životě a lásce. Nečeká shrbená v koutě na záchranu od prince podobně jako Baby v Hříšném tanci (1987), ale je aktivní postavou, která naopak princi pomůže dospět a otevřít oči. Originální je v mnoha ohledech také samotný princ. Kdepak vznešené povinnosti, studium dvorní etikety, diplomacie a hledání nevěsty. Jízda na koních, příroda a zábava s přáteli. Zábavou opravdu nemyslím soutěž ve vyprazdňování korbelů pod svitem smolné louče, ale lov divoké zvěře.

Málokdo si to uvědomuje, ale Tři oříšky pro Popelku jsou jednou z prvních filmových pohádek, které odvážně sešly z vyšlapané pěšiny a začaly zkoumat neprobádané cesty. A to dávno předtím, než Hollywood začal vypouštět filmy typu Princezna Nevěsta (1987), Aladin (1992), případně Shrek (2001), který dekonstrukci pohádkového žánru dovedl humorným způsobem k absolutní dokonalosti. Právě dobrácký zelený zlobr rozpoutal postmoderní posedlost filmových tvůrců, kteří se do dnešních dnů snaží vnést do ustálených příběhů aktuálnost a novodobý drive. Asi nemusím zdůrazňovat, jak absurdně dnes tato snaha v důsledku často vypadá. Je zatracený rozdíl mezi vkládáním nových prvků do archaických předobrazů a násilným roubováním trendů, přehnané korektnosti a rasové vyváženosti, které základ nevylepšují, ale pouze jej dehonestují na úroveň laciné politické agitky. Kouzlo je rázem pryč a na jazyku ulpívá nepříjemná pachuť. Hravý Shrek byl obrovským hitem a paradoxně i varovným signálem, oznamujícím, že koncept seriózní pohádky je nenávratně ztracen.

Oproti staré filmové škole Václava Vorlíčka působí téměř všechny současné pokusy směšně, což se bohužel netýká jen Hollywoodu. Každoroční snaha ČT o vytvoření novodobé vánoční klasiky je už vyloženě otravná. Tři oříšky pro Popelku se sice berou vážně, ale pořád tu zbývá dostatek prostoru pro škodolibý humor a nadsázku. Snad to nebude příliš kacířské tvrzení, ale díky citlivému rozptýlení magického oparu a zasazení příběhu do úžasné zimní říše připomíná atmosféra filmu vlídný protipól k divoké středověké přírodě, jakou prezentovala Marketa Lazarová. Za tímto konstatováním stojí hlavně režie, která značnou část síly těží z kamerové práce Josefa Illíka. Dlouhé objektivy, plynulé překrývání jednotlivých scén, kompozice záběrů či nápadité zapojení transfokátorů s měnitelnou ohniskovou vzdáleností (zoom). Vorlíček se spoléhá na osvědčené techniky a poctivou práci, aby své vánoční kouzlo utkal s náležitou péčí. Díky absenci CGI efektů (přirozeně) vypadá Popelka na první pohled trochu „plešatě“, ale jakmile jí současný divák dá šanci, musí dříve či později ocenit krásnou živou filmařinu, praktické triky a časem prověřené partitury Karla Svobody.

Musím určitě vyzdvihnout i kostýmní nápaditost dosud žijícího Theodora Pištěka, který sice vždy ctil historické základy, ale zároveň se při vytváření návrhů nebál popustit uzdu fantazii. Vtipný kostým královského šaška, večerní róba macechy s „netopýřím“ kloboukem nebo zlatavě blyštivý outfit prince, s nímž by z fleku mohl vyrazit na tematicky uzpůsobenou diskotéku. Zkrátka krásné, lehce šílené kostýmní lahůdky. Ještě lepší však je, že kostýmy si na sebe oblékají osvědčené i méně známé herecké talenty. Zazáří zde opravdu každý, a to i na relativně malém prostoru. Královský preceptor v podání Jana Libíčka, dobromyslný čeledín Vincek s tváří Vladimíra Menšíka, Helena Růžičková se svým komickým tanečním číslem, případně Carola Braunbock, jejíž zlá macecha není jen pouhou karikaturou, ale opravdu silnou zápornou postavou. Veškeré uvedené přednosti otevírají hřiště pro Libuši Šafránkovou a zlomovou roli její kariéry.

Je vyloženě příjemné sledovat, jak obratně herečka zachází s Popelkou, která s naprostou jistotou překračuje předěl mezi moderními verzemi naivních princezen. Ano, je pravda, že svá tři přání tak trochu promrhá na krásných šatech, což ovšem neznamená, že se princi bezhlavě vrhne k nohám bez toho, aby mu nejdříve pořádně zatopila. Svého krásného prince musí trochu zahanbit, než mu následně povolí vstup do svého srdce. Všimněme si, že při nasazování ztraceného střevíčku hledí Popelka na svého vyvoleného shora. Jasný důkaz o tom, kdo bude mít v domácnosti hlavní slovo. Právě vtipné způsoby, jakými zdejší emancipovaná hrdinka kope do mužských eg, jsou tím důvodem, proč Tři oříšky pro Popelku do určité míry vnímám jako film Libuše Šafránkové. Do určité míry, neboť bez přispění ostatních talentovaných lidí by závěrečný zvonec nikdy nebil tak krásným klenutým zvukem.

Mezinárodní vánoční dárek

Česká republika, Slovenská republika, Rakousko, Německo, Švýcarsko, Norsko, ale třeba i Katalánsko, Ukrajina a Rusko. Tři oříšky pro Popelku si postupně vydobyly reputaci prakticky v celé Evropě. Podstatné ovšem je, že nejde o důsledek propracovaného marketingu, ale kvalitní filmařské DNA proudící řečištěm této nestárnoucí klasiky. V naší kotlině měl snímek premiéru 1. 11. 1973 a s odstupem několika měsíců vstoupil i do Východního a posléze Západního Německa. Ostatně, naši sousedé měli na výsledné podobě filmu lví podíl, čili je logické, že snímek figuroval i na tamějších stříbrných plátnech. Kromě předabování do různých jazyků došlo i na anglický převod, byť v podobě simultánního dabingu. Asi nejzvláštnější verze pochází ze spolupráce mezi BBC a CBS. Pro účely televizního programu CBS Children’s Film Festival, který dlouhé roky přejímal zahraniční dětské filmy, se Popelka ve druhé polovině sedmdesátých let podívala kromě Británie i do USA. Film byl sestříhán do několikadílné minisérie, aby dodržel časový formát pořadu a dokonce přibyl i hlas vypravěče. S trochou snahy si výsledek můžete dohledat na YouTube.

Tři oříšky pro Popelku mají na kontě i jedno prvenství, jelikož jde o první film určený dětskému publiku, který byl v rámci premiéry na území severovýchodního Španělska přeložen do katalánštiny. Pozdější spolupráce s Norskem a Českou republikou také umožnila nákladné restaurování filmu do digitalizované podoby (Norové Popelku opravdu zbožňují). V rámci vstupu do Evropské unie mohou Češi od roku 2004 čerpat dotace z fondů Evropského hospodářského prostoru (EHP) a Norska. Díky tomu mohla Popelka vyjít na DVD a v roce 2016 i na Blu-Ray nosičích. V původní norské verzi film nadaboval herec Národního divadla Knut Risan. Novou verzi na DVD ale kromě opětovného dosazení scény s liškou, která přišla norským cenzorům v sedmdesátých letech až moc brutální, zdobí hlas herce Nilse Vogta, který převzal roli vypravěče, což řada Norů nesla dosti nelibě. Norský remake Tři přání pro Popelku (2021) jsem však doposud neviděl a upřímně po tom ani nijak zvlášť netoužím.

Zazvonil zvonec…

Do pastelových barev zahalená, krásně natočená a mírně feministická. Taková je pohádka Tři oříšky pro Popelku, která se u nás stala nedílnou součástí Vánoc ihned po svém uvedení. Můžu na to koukat z nejrůznějších úhlů, ale pokaždé dojdu k závěru, že Václav Vorlíček natočil patrně nejlepší tuzemskou filmovou pohádku. A pokud ne nejlepší, tak jednoznačně nejslavnější. Na mém soukromém žebříčku ji mám hned vedle pohádky S čerty nejsou žerty (1984) od Hynka Bočana. Libuše Šafránková se svým dětským obličejem, odvahou a dovednostmi nadaného atleta stvořila natolik ikonickou postavu, že se z jejího stínu nedokázala vymanit do konce svých dnů, byť má na kontě celou řadu dalších skvělých výkonů. Tři oříšky pro Popelku, to je krásně nadýchaná peřina, do které se zachumláte a se šálkem oblíbeného nápoje si po dvacáté vychutnáte notoricky známý příběh se šťastným koncem. Jen hrstka filmů vám dopřeje hřejivý pocit i po opakované projekci. Naše Popelka tohle zvládá již několik dekád. Je jedno, kolik křížku nosíte na zádech. Popelka rozdává radost mladým i starým, protože její kouzlo se s naprostou lehkostí a samozřejmostí předává z generace na generaci. Opravdová stálice televizních obrazovek a nesmrtelná klasika pohádkového žánru.