THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Musel se ho na to zeptat. Byl jeho manažerem od osmdesátých let, prožil s ním zlé i dobré a stále jej považoval za blízkého přítele. Sportovní agent a osobní manažer Mike Gilbert si zasloužil znát pravdu. Cítil, že to potřebuje slyšet. Pod rouškou tmy dostávala ta vyřčená slova se zvídavým otazníkem na konci až strašidelný nádech, ale Gilbert si prostě nemohl pomoci. Letní vánek hladil listy okrasných stromů, které byly nedílnou součástí rodinného sídla na Rockingham Avenue. Podnapilý O.J. si kamaráda změří dlouhým pohledem a pak pronese: „Kdyby se ve dveřích neobjevila s nožem v ruce, mohla ještě žít.”
Dává si svou první ranní kávu a v tichosti přemýšlí o nedávných událostech. Neuvěřitelné. Byl to opravdu on. Ten samý Simpson, který se v roce 1985 odmítal vzdát své baseballové pálky. Byla otázka času, než té ženě doopravdy ublíží. Mark Fuhrman o jeho vině nepochybuje. Vlastně o ní nepochybuje snad nikdo z jeho kolegů a nejbližších přátel. Tolik důkazů pohromadě se hned tak nevidí. Možná jich je v důsledku až příliš. Původně zlomený O.J., který se svým kamarádem předvedl tu nejpomalejší automobilovou honičku v celých dějinách Los Angeles, se prý dal dohromady a chystá velké věci. Mark Fuhrman nechápe, proč se okolo toho musí dělat takový cirkus. Kdyby ten chlap nebyl mediálně známý a neměl sportovní zásluhy, už dávno by čekal v cele na trest smrti. Ale co? Tohle už není jeho starost. Má svou rodinu a manželku, o kterou tentokrát opravdu nechce přijít. Má rozjetou kariéru a spoustu plánů do budoucna. Nečekaný zvuk telefonu rázně přeťal tok myšlenek. Mark Fuhrman přijme hovor a poslouchá. Po několika minutách pokládá sluchátko na své místo. Kopne do sebe zbytek kávy a pomalu mu dochází, k čemu se právě zavázal. Jestli však tohle rozhodnutí dostane Simpsona za mříže, pak si úlohu korunního svědka vychutná až do samotného konce.
Máte-li peníze, automaticky získáváte i jistou moc a kde je moc, tam je možné prakticky všechno. V americkém procesu století, který dodnes budí vášně, se zdánlivě nemožné stalo skutečným. Obžalobu vedl prokurátor Williame Hodgman, zkušená žalobkyně Marcia Clark a právník Christopher Darden. Výsledek měl být jediný možný a žádný jiný. Na základě neprůstřelných důkazů dokázat, že O.J. Simpson je chladnokrevný vrah, který bestiálně zavraždil dva nevinné lidi, čímž svým způsobem po psychické stránce zničil i dvě rodiny. Rodinu Brownových a Goldmanových. Ačkoliv během prvního (velmi zfušovaného) výslechu na policejní stanici svou vinu O.J. nepřímo přiznal, nyní se rozhodl bojovat. Pro tento účel dal dohromady najatý byznysmen a právník Robert Shapiro skupinu mimořádně schopných, talentovaných, neortodoxních a protichůdně založených právníků. Takzvaný „Dream Team” byl skálopevně odhodlán dokázat nevinu svého bohatého klienta a byl ochoten udělat pro výhru cokoliv. Představme si v krátkosti alespoň tři klíčové hráče.
Mozkem týmu se stal černošský právník Johnnie Lee Cochran. Výborný řečník a mimořádně inteligentní Cochran se během sedmdesátých a osmdesátých let dokázal vypracovat mezi absolutní právnickou špičku. Jeho praxe, kterou prý vždy bral v rovině poslání, mu kromě bohatství přinesla i nemalou míru popularity, což u právníků opravdu nebývá běžné. Navzdory pověsti lidového ochránce, jenž v začátcích kariéry pomáhal méně movitým a křivě obviněným klientům, se stal známým především jako ten člověk, co tahá celebrity z problémů. V roce 1993 například zastupoval Michaela Jacksona, když byl vůbec poprvé obviněn z obtěžování dětí.
Trestní obhájce a mistr teatrálnosti v soudní síni Francis Lee Bailey měl už možná nejlepší léta za sebou, ale stále si držel prestiž žijící legendy a průkopníka v oblasti právnických mechanismů a postupů, které se nejen v americkém justičním systému používají dodnes. Měl schopnost opanovat prostor a zničit nežádoucího svědka sadou promyšlených otázek ostrých jako břitva. Znáte takové ty filmy ze soudního prostředí, kde prvotřídní herec typu Al Pacina ohromí porotu závěrečnou řečí a zvrátí předem prohraný případ ve svůj prospěch? To byl F. Lee Bailey v době největší slávy. Tento buldok se spalujícím pohledem si udělal jméno na případu kontroverzního lékaře Sama Shepparda, který měl být podobně jako Simpson odsouzen za vraždu manželky, ale Bailey jej dokázal osvobodit. V šedesátých letech se zase blýsknul obhajováním „bostonského škrtiče” jménem Albert DeSalva.
Nečekaným trumfem se však nakonec stal právní vědec a expert na DNA Barry Scheck. Ten na sebe poprvé strhl pozornost zastupováním Američanky Heddy Nussbaum v roce 1987. Mediálně sledovaný případ vyvolával ve své době obrovské emoce. Hedda měla být obětí příšerného domácího násilí ze strany životního partnera a nebezpečného sadisty Joela Steinberga. Na drogách závislý pár si nezákonně adoptoval šestiletou dívku Elizabeth Launders, kterou zfetovaný Steinberg jednoho dne surově udeřil, následně odešel do baru a nechal jí deset hodin umírat v domě. Jeho partnerka se přitom po celou dobu dívčina trýznivého odchodu na věčnost nacházela na místě činu. Scheck dokázal mimo jiné přesvědčit porotu, že Hedda Nussbaum byla v době napadení dívky natolik paralyzovaná strachem a odtržená od reality, že neposkytnutí první pomoci nemohlo být považováno za úmyslný trestný čin. Vyhrál.
22. červenec roku 1994 byl pro následující události zásadní. Jakmile Simpson změnil rétoriku a během předběžného slyšení sebevědomě prohlásil „absolutně a stoprocentně bez viny”, rozeběhly se půlroční přípravy na dost možná největší soudní proces v celé historii Spojených států. Samotný proces odstartoval 24. ledna roku 1995 a trval až do 3. října. Po celou dobu byl médii ostře sledován a veškerá přelíčení ze soudní síně vysílal do veřejného prostoru uzavřený televizní okruh Court TV. Stalo se tak se svolením soudce japonského původu jménem Lance Ito, který přítomnost kamer považoval za oprávněnou a zcela legitimní. Obžaloba ani obhajoba proti takovému kroku nic nenamítala. O procesu vyšlo několik knih a veškerý průběh je detailně zanalyzovaný. Shrnu jej proto do několika nejdůležitějších bodů a to méně významné buď vypustím úplně, případně zmíním jen okrajově.
Nejprve bylo potřeba vyřešit pár nepříjemných věcí. Svědkyni Jill Shively osudného večera, jen krátce po 22:25, málem smetl bílý Ford Bronco uhánějící vysokou rychlostí z Bundy Drive. Bohužel Shively svůj poznatek stačila říct i v bulvárním televizním pořadu Hard Copy, což v důsledku vedlo k zamítnutí svědectví před soudem. Podobným nezdarem skončila i výpověď vazebního strážce Jeffa Stuarta. Ten Simpsonovu celu hlídal, když byl uvnitř bývalý hráč NFL a rovněž pastor Rosey Grier. Strážce celkem jasně zaslechl, že se O.J. v jednu chvíli rozplakal a opakoval, že vraždu opravdu neměl v úmyslu. Toto svědectví však zavrhl přímo soudce Lance Ito, jelikož takové důkazy jsou v rozporu se zpovědním tajemstvím, které zároveň chrání všechny kajícníky. Díky obrovskému zájmu o soudní přelíčení navíc došel okresní prokurátor Gil Garcetti k závěru, že původní porota mohla být ovlivněna mediálním tlakem. Soud měl původně probíhat ve městě Santa Monica, v jehož jurisdikci ke zločinům došlo, ale tamější soudní budova byla poškozena nedávným zemětřesením. Tyto aspekty vedly ke složení zcela nové poroty, které z osmdesáti procent dominovali Afroameričané z nižších sociálních vrstev, a přesunu procesu přímo do srdce Los Angeles. Konkrétně do budovy Clara Shortridge Foltz Criminal Justice Center. Té samé, kde byl odsouzen mimořádně brutální sériový vrah Richard Ramirez.
Žalobci Marcia Clark, Williame Hodgman a ambiciózní právník Christopher Darden měli plné právo k obavám, jelikož po všech těch demonstracích a případech policejního násilí nikdo nepochyboval o tom, jaké má černošské etnikum o LAPD mínění. Tuhle obavu velmi zřetelně nadnesl Darden (sám černoch) během kolotoče úvodních řečí, čehož okamžitě využila obhajoba. Hlava obhajoby Johnnie Lee Cochran se rozpálil a okamžitě namítl, jak si Darden a jeho tým můžou vůbec dovolit naznačit, že by tak vnímavá porota mohla jednat předpojatě. Zároveň slíbil, že otázka rasismu rozhodně nebude nástrojem, s nímž by obhajoba jakkoliv pracovala. Jeho rázný proslov, podbarvený příjemnou intonací hlasu na porotu zapůsobil, čímž si tým snů připsal první plusové body.
Obžaloba chtěla proces vyhrát s použitím dvou silných stavebních kamenů. Dlouhé historii domácího násilí, které by zodpovědělo onu palčivou otázku „proč?”. Druhou argumentační zbraní se měly stát mimořádně silné důkazy vyplývající z časového snímku a především z obrovského množství krevních stop. Soudní síní se tedy nesly děsuplné telefonní nahrávky, které zaznamenali operátoři na lince 911. Denise Brown, sestra Nicole, svědčila a se slzami v očích popisovala Simpsonovi nevypočitatelné exploze hněvu, časté zálety i nechutná slovní přirovnání, jimiž bez ostychu častoval svou těhotnou ženu. Z dobře uzamčené bezpečnostní schránky byla vyňata série fotografií se zbitým obličejem Nicole a originální závěť, z níž bylo patrné, jaký strach Nicole ze svého agresivního manžela měla. Porota sice chápala, že mezi domácím násilím a vraždou může být zřejmá spojitost, ale jednoduše jí to příliš nezajímalo.
Kamarád O.J. a bývalý policista Ron Shipp se po prohlídce hrůzu nahánějících fotografií z místa činu rozhodl svědčit. Ten samý Ron Shipp, který v osmdesátých letech pomohl hasit Simpsonův útěk, když s příslušníkem LAPD odmítl odjet na stanici sepsat protokol. Shipp dostal od právnického týmu Simpsona automaticky přezdívku „Judas”. Někdejší policista v soudní síni prohlásil, že pouhý den po vraždě se mu Simpson v soukromí svěřil, že měl v noci sen o tom, jak vraždí Nicole. Obhajoba z něj však obratem udělala notorického alkoholika, který na Simpsona vždy žárlil a tajně snil o tom, jak mu přebere ženu. Shipp měl v minulosti skutečně problémy s pitím, ale vše ostatní důrazně popřel. Porotě však argumenty obhajoby stačily. Pokud může žárlit, může si vymyslet i smyšlenou historku o snu a tím poškodit kamaráda. To byla definitivní tečka za dlouholetým přátelstvím.
Stařičký milovník psů Robert Heidstra na lavici svědků zopakoval, jak v inkriminovanou dobu zaslechl krátkou hádku dvou mužů, z nichž jeden hlas musel být výrazně starší a určitě černošský. Johnnie Cochran vznesl krátkou námitku založenou na tom, že jen po hlase není možné rozpoznat Afroameričana. Námitka byla přijata a starý Heidstra si začal připadat jako křivě nařčený rasista. Návrhářka interiérů a důvěrná přítelkyně Simpsonových Faye Resnick byla známá tím, že pro partu vždy sehnala nějaký ten kokain. Nešlo o nic velkého. V L.A. mělo rekreační užívání bílého prášku velkou oblibu mezi bohatšími lidmi a známými osobnostmi, avšak Cochran v tom viděl další šanci pro útok. Faye Resnick označil za drogově závislou ženu, která kolumbijským dealerům dlužila nemalé peníze za kokain. Na toto konto přišel Cochran s naprosto šílenou historkou. Brutalita činu prý odpovídala stylu kolumbijských mafiánů, kteří ve skutečnosti hledali Faye Resnick, ale spletli si jí s Nicole, jelikož měli obě blond vlasy a existoval mezi nimi častý společenský kontakt. Soudce Ito označil tuto teorii za nanejvýše spekulativní a zakázal porotě, aby na ní při rozhodování brala jakýkoliv zřetel. Jenže. Jak chcete z hlavy vymazat právě slyšené?
V semknutém triu žalobců Clark, Hodgman a Darden vyvolával průběh procesu kolektivní žaludeční nevolnost. Obhajoba navíc začala používat promyšlené špinavé triky. Například detektor lži. F. Lee Bailey poznamenal, že žalobci dříve či později přijdou s návrhem, aby O.J. absolvoval test na polygrafu, jehož výsledky sice nemohou být brány v rovině platného důkazu, ale přeci jen mají jistou citovou hodnotu. Právníci Robert Shapiro a Robert Kardashian zbytku týmu navrhli, aby byl O.J. otestován tajně, čistě v soukromí. Tím by získali čas a jistou výhodu. Johnnie Cochran návrh přijal. Samozřejmě, že Simpson testem neprošel. Všechny otázky směřující ke kritické noci jej usvědčily ze lži. Simpson tvrdil, že je nervózní a stále ho v noci pronásledují šílené sny, ve kterých Nicole vraždí. Během dalšího soudního stání Cochran vychytrale navrhl, aby O.J. podstoupil test na polygrafu, protože porota si alespoň bude moci udělat obrázek o čistotě jeho svědomí. Marcia Clark v tom okamžitě vycítila druh nějaké finty. Žaloba tedy test odmítla, čímž však obhajobě nevědomky skočila na lep. Porota z logických důvodů nechápala, proč žaloba test odmítá. Pochybují snad o vině Simpsona a nechtějí, aby pravda vylezla napovrch? O.J. se detektoru vyhnul a tým snů opět skóroval.
Proces se pomalu přehoupl do své druhé poloviny a za tu dobu se z něj stala zvrácená verze jakési reality show. Svědci jako pohledný řidič limuzíny Allan Park a dlouhovlasý hlasatel Kato Kaelin podstoupili vlasový styling, aby na kamerách umístěných v soudní síni vypadali ještě lépe. Kaelin později dokonce poskytl rozhovor časopisu Playboy. Jednotlivé (zpravidla hodinové) soudní vstupy připomínaly léty prověřený seriál se starými známými postavami. Naslouchající Soudce Ito, usmívající se Kaelin, zamračený Darden atd. Jednotlivé právníky poznával takřka každý, kdo je náhodou potkal na ulici či před soudní budovou. Slavný moderátor Larry King si dal soukromé dostaveníčko se soudcem přímo v pracovně a přiznal, že po skončení procesu se Lance Ito stane hostem v jeho televizní show. Novináři začali řešit opravdové banality. Proč si třeba Marcia Clark vzala bílou halenku? Vyjadřuje tím snad nějaký postoj? Johnnie Cochran začal nosit kravatu zhotovenou z materiálu kente (pestrobarevná tkanina původem z Ghany), to přeci musí mít nějaký význam!
V záři reflektorů pochopitelně zůstávala i hlavní hvězda procesu. O.J. Simpson si uchovával pověstnou jiskru v oku i osobitý úsměv a kdykoliv si jej kamera vzala na paškál, prodal světu své charisma skrze několik osvědčených grimas. Nejen, že se aktivně zapojoval do strategie obhajoby (což nebývá běžné), ale nezapomínal ani na byznys, neboť platit tým snů opravdu nebyla levná záležitost. Zkuste si představit situaci, v níž po dobu necelého roku platíte den co den padesát tisíc dolarů skupině právníků. O.J. nelenil. Ve své cele podepisoval upomínkové předměty, trička či nášivky s ikonickou číslovkou 32, která se stala symbolem jeho dávné sportovní kariéry. O správný chod obchodů se staral věrný manažer Mike Gilbert, který klientovi v pravidelných intervalech předával čísla z denních tržeb. Spojené státy žily procesem století a desítky zahraničních zpravodajů ubytovaných ve stanech před soudní budovou nebo v přilehlých hotelech, nezapomínali aktuální novinky tlumočit do zbytku světa. Jako by však značná část lidí začala zapomínat, že na začátku toho všeho přišli o život dva nevinní lidé.
Vzal si bílou košili, na límečku uvázal krvavě rudou kravatu a oblékl si dobře padnoucí tmavý oblek. Mark Fuhrman před soudem působí důvěryhodně. Hovoří srozumitelně, je systematický, stroze, leč logicky vysvětluje každý detail a porota mu naslouchá. Jak agresivního Simpsona poprvé potkal v roce 1985. Jak zasahoval na místě dvojnásobné vraždy, sledoval a zaznamenával trasologické stopy. S ukazovátkem v ruce značí přesnou cestu na pozemku Simpsona, kde za jedním z bungalovů nalezl druhou rukavici. Vše do sebe zapadá a O.J. svému týmu naznačuje, že tohohle parchanta musejí zničit za každou cenu. Díky bravurní mravenčí práci získají sehraní obhájci hotovou zlatou cihlu. Žádost o předčasný důchod, záznamy o psychologickém vyšetření a především audio nahrávky. Ty nahrávky, kde Fuhrman v rámci tvorby budoucího scénáře tak barvitě přehání a používá velmi urážlivé rasistické výrazy. F. Lee Bailey měl jako jediný z týmu bohaté zkušenosti z křížovým výslechem, jehož účelem je mimo jiné svléknout svědka donaha. Starý buldok byl odhodlán urvat si svůj díl slávy a naposledy v kariéře zazářit.
„Detektive Fuhrmane, použil jste v posledních deseti letech výraz negr k označení nějaké konkrétní osoby?” Ta otázka mu hlavou prolétla jako kus ostrého střepu. Co to má k sakru být a jak to souvisí s případem? „Ne. Nic takového si nepamatuji.” F. Lee Bailey se lišácky usměje a pokračuje: „Chcete říct, že kdyby jste nějakého Afroameričana označil slovem negr, zapomněl byste na to?” Mark Fuhrman znejistěl. Samozřejmě si pamatuje, že to slovo v uplynulých deseti letech použil a obhajoba to ví taky, jinak by se ten právník takhle napřímo neptal. Jak se k tomu postavit? Pokud odpoví negativně, bude označen za lháře. V opačném případě z něj bude rasista. Ať odpoví jakkoliv prohraje: „Ne. Není možné, abych na něco takového zapomněl.” Klec sklapla. Výraz starého buldoka ztvrdl.
Další série otázek se stále odvíjela v podobném duchu, aby detektivova lež krásně rostla. F. Lee Bailey pak plynule přešel k nálezu kožené rukavice. Ptal se, jak je možné, že krev na levé rukavici objevené policisty na Bundy Drive byla téměř zaschlá, kdežto pravá rukavice, kterou Fuhrman nalezl za jedním z bungalovů, tedy přímo na pozemku obžalovaného, byla velmi vlhká, ačkoliv tam ležela téměř osm hodin. Bailey věděl, že má Fuhrmana na lopatě a tak zvedl teplotu ze 180°C na rovných 220°C a k tomu zapnul i vrchní grill: „Do té uličky za bungalovem jste šel sám, že detektive?” Opatrný souhlas: „Ta vlhkost vám nepřišla zvláštní?” pokračoval právník. Mark Fuhrman začínal být podrážděný: „Ne. Tehdy jsem nevěděl, jak dlouho tam leží.” Bailey učinil poslední výpad: „Sedm a půl hodiny, detektive. To je dost dlouhá doba na to, aby krev zaschla, nemyslíte? Ledaže by ta rukavice byla po celou dobu uzavřená třeba v plastikovém sáčku, který by výrazným způsobem zpomalil odpařování vlhkosti.” Fuhrman obdařil právníka rezignujícím úsměvem.
Jakmile obhajoba vytáhla na světlo i rasismem nasáklé nahrávky z připravovaného námětu pro možný scénář, byl detektivův osud zpečetěn. Ten pohádkový příběh zněl tak prostě. Zatvrzelý rasista, co s odhodláním tvrdého prince slouží zákonu, narazí jedné noci na černé monstrum, které baseballovou pálkou ohrožuje blonďatou bílou princeznu. Pod návalem strachu se však princezna nechce nechat zachránit a právě to našeho švarného prince trápí. Roky v něm roste jedovatou zlobou infikovaná houba. Pak přijde konečně šance na odplatu! Neznámý hrdlořez princeznu zavraždí a na místě činu nechá dvě rukavice. Pomstychtivý princ uloží jednu rukavici do sáčku, schová jej v náprsní kapse a pak rukavici vypočítavě nastraží na pozemku nenáviděného monstra. Fuhrman se stal v očích poroty nedůvěryhodným svědkem.
„Zfalšoval jste někdy policejní zprávu? Manipuloval jste v tomto případě s důkazy? Podstrčil jste tu rukavici?” Mark Fuhrman nechtěl riskovat budoucí obvinění z křivé přísahy, nechtěl být součástí téhle hry. Dobře si uvědomoval, že v případě použití urážlivého termínu „negr” lhal, neboť na dochovaných nahrávkách jej používá v každé druhé větě. Na radu svého obhájce se tedy přímo v soudní síni odvolal na pátý dodatek Ústavy Spojených států, který kromě jiného chrání vyslýchanou osobu před sebeobviňováním. Tím na žádnou z výše uvedených otázek nemusel odpovědět a postaral se o menší šok. Účelem tohoto dodatku ovšem není vyhnout se svědectví, ale vyhnout se usvědčování sebe sama. Díky té proklaté lži by se jakékoliv další slovo pronesené na lavici svědků mohlo v budoucnu obrátit proti němu. Buď jak buď. Mark Fuhrman se stal nenáviděným mužem číslo jedna. Hnisavým vředem na erbu LAPD. Hromosvodem všeho špatného. Jednoduše řečeno byl zdiskreditován.
Zde je důležité zmínit jeden zásadní fakt. Obhajoba nikdy, ale opravdu nikdy nedokázala vyvrátit byť jeden jediný klíčový důkaz usvědčující Simpsona z dvojnásobné vraždy. Její strategií bylo vnášet pochybnosti do předložených skutečností. Tvořit praskliny tam, kde bylo mramorové obložení až příliš pevné. Mohl Ron Shipp závidět O.J. manželku a cíleně ho poškodit pomluvou? Teoreticky ano. Mohla se stát Nicole terčem drogových dealerů? Je to hodně přitažené za vlasy, ale teoreticky ano. Mohl Mark Fuhrman podstrčit důkaz a svalit tím na Simpsona vinu za dva mrtvé lidi. No, teoreticky je možné asi vše a porota na to slyšela, obzvláště když byl detektiv vykreslen jako bezcitný rasista. Ale zamysleme se teď nad tím, jak absurdní ta představa je, i když se bavíme pouze ve spekulativní rovině.
Fuhrman na místo činu přijel jako jeden z posledních, kdy osamocenou levou rukavici viděli téměř dvě desítky dalších policistů. V tu dobu už byly forenzními techniky dávno pořízené i fotografie. Muselo by tedy jít o hromadné, dlouhé měsíce plánované spiknutí, do něhož by se zapojila minimálně třetina policejního sboru. Mark Fuhrman a jeho kolegové by riskovali své kariéry, dobrou pověst, ale především své vlastní životy, jelikož pokud v Kalifornii z pozice bezpečnostní složky státu cíleně ohýbáte důkazy v případě, kde by podezřelému hrozil trest smrti, automaticky hrozí hrdelní trest vám samotným. Znamená snad to, co říkal F. Lee Bailey, že je Fuhrman rasista a křivý polda, který falšuje důkazy? Jde o fakt? Ovšem, že ne. Tu historku si zkrátka legendami opředený právník vycucal z prstu. Ale jako teorie, jejímž cílem je vnést do případu pochybnosti, fungovaly tyhle podpásovky skvěle. Obzvláště u převážně afroamerické poroty. Když se příslušníci LAPD mohou k menšinám chovat jako agresivní hovada a prochází jim to u soudu, proč by nemohli být zapojeni i do téhle spiklenecké prasárny?
V naprosto totožném duchu se nesla obhajoba z úst experta na DNA Barryho Schecka, který proslul tím, že používá pokrokové vědní objevy k osvobozování svých klientů. Těžko říct, jak to bylo s vnímáním viny či neviny u zbytku týmu. Obhájce zkrátka slouží svému klientovi. Ovšem Scheck byl skálopevně přesvědčený o nevině Simpsona. Byl k té myšlence připoután každou buňkou ve svém těle. Zhruba rok po procesu století několik expertů a odborných publikací vyvrátilo téměř vše, co Scheck ve své neeticky vystavené obhajobě použil, ale tehdy v roce 1995 se stal vědec a právník v jedné osobě doslova beranidlem, jež z policistů Los Angeles učinilo liknavé amatéry a diletanty.
Jestliže v tomto konkrétním případě absentovali očití svědci vraždy, stalo se DNA naprosto zásadním fyzickým důkazem. Barry Scheck si vzal nejprve do parády forenzní techniky, především Dennise Funga. Díky velkému množství kamerových záznamů a fotografií od médií a policie nalezl Scheck přesně to, co potřeboval. Krvavá obálka s otiskem šlápoty, ve které byly schovány brýle maminky Nicole, zlomila Fungovi vaz. Na zapauzovaném záběru se zračila holá skutečnost, a sice že forenzní technik při manipulaci s důkazem nepoužil latexové rukavice. Přísný právník mladého forenzního technika káral jako otec nezbedného syna: „Co vy na to, pane Fungu? Není tohle snad dokonalá ukázka profesního pochybení?” Forenzní technik sklopil oči: „Ano, je.” Scheck chtěl tímto přístupem poukázat na fakt, že policie používala hrozné způsoby sběru fyzických důkazů, čímž dle jeho mínění mohlo dojít k případné kontaminaci genetických vzorků a tudíž zničení důkazního materiálu.
3. července 1994 zajistil Dennis Fung na místě činu nepatrný krevní vzorek ze vstupní branky, jak dokázala přiložená fotografie. Nicméně na fotografii pořízené v noci 13. června téhož roku žádná krev vidět nebyla. Jak je to možné? Detektiv Philip Vannatter nařídil 13. června zajistit krevní stopu z branky, ale Fung to jednoduše neudělal. Krve bylo všude kolem více než dost, co s další miniaturní kapičkou? Vrátil se k tomu až o několik týdnů později. Noční fotografie z 13. června byla poněkud rozmazaná. Až příliš rozmazaná, aby na ní něco bylo zřetelně vidět, ale kdyby Fung uposlechl příkaz nadřízeného hned a odebraný vzorek opatřil příslušným datem, mohl se spekulacím a ponížení před soudem vyhnout. Alespoň částečně. Scheck navíc díky výsledkům z analýzy zjistil, že do všech krevních vzorků odebraných z paže Simpsona byl přidán konzervant EDTE (kyselina ethylendiamintetraoctová), který se při odběrech a následných laboratorních testech používá běžně. Jelikož byla hladina EDTE přítomna i v krevních vzorcích odebraných na místě činu, vznesl právník další ďábelskou domněnku vycházející z předpokladu, že krev na místo činu narafičili příslušnici LAPD. Skutečnost, že nízkou hladinu EDTE má v sobě každý, jaksi nikoho nezajímala.
Dalším pánem na holení byl detektiv Tom Lange, který kvůli dotěrným novinářům přikryl zohavené tělo Nicole Brown prostěradlem nalezeným v domě. Scheck mu tohle fatální pochybení náramně omlátil o hlavu. Proč detektiv před tělo neumístil dva policisty, kteří by prostěradlo drželi v rukách? Proč nepoužil přenosný paravan či pojízdný zahradní vozík? Byla to další voda na mlýnské kolo, jelikož zde opět mohlo dojít ke kontaminaci důkazů.
Barry Scheck začal jednoduše řečeno naznačovat, že s krevními důkazy bylo záměrně manipulováno. Odebraná krev Simpsona na policejní stanici mohla být zneužita, stejně jako krev obětí. Policisté zkrátka venku pobíhali se zkumavkami a kapátkem rozstřikovali krev Simpsona na Bronco i na zahradu jeho pozemku. Odebrali DNA mrtvé Nicole a nakapali ji na ponožky nalezené u Simpsona v ložnici. Když teoreticky mohou nastražit rukavici a nepoužívají předepsané pracovní postupy, mohou přeci manipulovat i s krví. Bylo to absurdní, ale zároveň to splňovalo taktiku právnického týmu. Tedy od samého začátku vnášet pochybnosti do případu. Avšak kromě toho, že Scheck upozornil na liknavost policistů, neměl pro ostatní tvrzení absolutně žádné hmatatelné důkazy. Nic naplat. Předobraz LAPD dostal v očích poroty další trhlinu.
Poslední hřebík do rakve obžaloby. Tak je dnes nahlíženo na nejpohnutější moment celého procesu. Luxusní kožené rukavice značky Aris Leather, velikost XL. Rukavice, v nichž vrah zabíjel. Rukavice, za které kreditní kartou zaplatila Nicole Brown, jak dokázal podpis na stvrzence. A právě podpis na stvrzence měl být v tomto bodě původně jediným důkazem použitým obžalobou. Vlivem opakovaných expertíz, zmrazováním a opětovným rozmrazováním bylo na první pohled zřejmé, že se rukavice srazily. Před porotou si je vyzkoušel Christopher Darden i jeho sok Johnnie Cochran. Ano byly menší, i když na drobných rukách Cochrana stejně působily masivnějším dojmem. Obžaloba cítila, že pokud O.J. nařídí, aby si rukavice vyzkoušel, nesmírně tím bude riskovat, jelikož v případě, že mu budou opravdu malé, sníží se tím v očích poroty váha podepsané stvrzenky. Jenže Darden byl už unavený, nalomený a otrávený ze špinavé hry, jakou obhajoba jela.
Marcia Clark a o několik let mladší Darden se v této otázce pohádali v kanceláři, mimo dosah kamer. Z otevřených nadávek přešla právnička do proseb: „Prosím tě, nenuť ho, aby si ty rukavice zkoušel. Je to obrovský risk.” Nerozhodného Dardena však na chodbě potkal F. Lee Bailey. Starý buldok nedokázal odolat: „Ty dobře víš, že jsou ty rukavice malé, a pokud to porotě neukážeš ty, tak já tedy ano.” Určitě to musí být bouda. Patrně to si Darden pomyslel, když své kolegy šokoval a přímo v soudní síni Simpsona požádal, aby si rukavice nasadil. Simpson, kterému manažer Mike Gilbert před několika dny údajně doporučil vynechávat protizánětlivé léky na artritidu, si na latexové rukavice začal rvát ty kožené a divadlo mohlo začít. Záběry, v nichž se usměvavý a záměrně trochu nemotorný O.J. snaží nasoukat do malých kožených rukavic, obletěly svět. Samozřejmě si při této show neodpustil vzdálit se z lavice obžalovaných a ukázat porotě pěkně zblízka, jak rukavice nepasují. Řinčivý dopad vah, které v tento okamžik bohyně Themis upustila, musel být slyšet na míle daleko.
Marcia Clark závěrečnou řeč postavila na logických argumentech, vycházejících především z fyzických důkazů, kde na prvním místě jednoznačně vládla krev. Snažila se porotu přesvědčit o důležitosti těchto prokazatelných důkazů a stejným způsobem apelovala i na časový snímek vraždy, nedostatečné alibi Simpsona, jeho pokus o útěk a motiv, kterým byla chorobná žárlivost. Zdůraznila, že na rozdíl od vybájených spekulací obhajoby, pracoval její tým pouze s fakty. Darden dodal, že obviňovat LAPD ze spiknutí je nesmyslné a směšné. Proč Simpsona v osmdesátých letech nezatkli hned na začátku kvůli domácímu násilí? Proč nebyl Simpson vsazen do vazební věznice a ještě pět dní po vraždách si mohl svobodně chodit po městě? Jeho účast na pohřbu Nicole Brown pak byla vyslovenou drzostí.
Johnnie Cochran byl však tím mužem, který svým nabubřelým, přestřeleným a neférovým proslovem strhl dav na svou stranu. Ačkoliv na začátku sliboval, že otázka rasismu nebude hrát v procesu úlohu, stala se ve skutečnosti jeho hnacím motorem. Obhajoba v zásadě vždy zkouší, kam až může zajít, a jelikož Lance Ito otázky rasismu připustil, bylo téma závěrečné řeči jasné. Cochran nejprve porotu pochválil za trpělivost a pak začal ve vzletných větách hovořit o policejním systému, který se pomalu vymyká z rukou státního aparátu. O nespravedlnosti směrované vůči menšinám a alarmujícímu růstu policejního násilí. Další obětí LAPD se měl stát právě Simpson a to přeci nelze tolerovat. Nelze mít donekonečna zavřené oči. Začíná to u genocidních rasistů jako je Mark Fuhrman a končí u monstra, jakým byl Adolf Hitler. Na základě všech předložených pochybností korunovaných sraženými rukavicemi, zakončil slavný právník svůj proslov nechvalně známou větou: „Když to nesedí, musíte ho osvobodit!”
Fred Goldman, původem Žid a především otec zavražděného Rona, se krátce po závěrečné řeči rozvášnil před kamerami ve vestibulu soudní budovy. Se slzami v očích a potlačovaným hněvem zdůraznil, že tohle není případ Marka Fuhrmana, ale vraha O.J. Simpsona. To Johnnie Cochran je prý ve skutečnosti tím největším rasistou, odpornou lidskou bytostí bez kousku cti. Nervy opravdu pracovaly na plné obrátky. Vedení L.A. cítilo nezanedbatelné obavy a nechtělo, aby se po vyhlášení verdiktu opakoval scénář z roku 1992. V celém městě došlo k výraznému posílení obrany před případnými nepokoji. Do akce se pro jistotu zapojili těžkooděnci, policisté na koních, helikoptéry a v záloze čekala i vodní děla na rozhánění zdivočelého davu. Závěr procesu s napětím sledoval i první muž USA Bill Clinton, který byl o situaci v ulicích informován v pravidelných časových intervalech. 2. října 1995, přesně v 15:00 došla porota k verdiktu po pouhých čtyřech hodinách jednání za zavřenými dveřmi. Následující den, krátce po desáté dopolední hodině, byl Orenthal James Simpson zproštěn viny v obou bodech obžaloby. Výrok „nevinen” si odhadem poslechlo přes sto milionů Američanů.
Obraz dojatého Johnnie Cochrana s hlavou opřenou na rameni vysmátého O.J. Simpsona ostře kontrastoval se zděšením a nevýslovnou bolestí vrytých do tváří pozůstalých, kteří se v hledišti nekontrolovatelně svíjeli a šeptali tiché kletby. V ulicích zavládlo spontánní nadšení doprovázené divokými emočními výjevy a zběsilým tancem afroamerické populace. O.J. samozřejmě nebyl žádný mesiáš ani bojovník za práva menšin. Naopak. Zvítězil pouze slavný, nesmírně bohatý muž černé pleti. Nic víc. Na tohle však nikdo nehleděl. V danou chvíli to byla otevřená pomsta. Pomsta za staletí znásilňování, kastrování, bičování, za oddělená sedadla v autobuse, oddělené fontánky s pitnou vodou, nesmyslnou policejní brutalitu a slepotu justičního systému. Pohnuté záběry, v nichž černí lidé slaví a bílí pláčou, se navždy zapsaly do smutných dějin Spojených států amerických.
Co s vámi udělá násilná smrt vlastního dítěte? Jak se s něčím takovým z pozice rodiče vyrovnat a jde to vůbec? Dodnes žijící Fred Goldman si po zpackaném soudním procesu vytyčil jasnou vizi. Navzdory bolesti a šrámech na duši se odevzdal vyšším ideálům. Zasvětil svůj život neustálému zlepšování systému trestního soudnictví například tím, že se stal ředitelem americké neziskové organizace Safe Streets. Ze všech účastníků, kterých se tragédie nějakým způsobem dotýkala, platil Fred Goldman za toho nejaktivnějšího, kdo neustále udržoval styk s médii a hovořil o vážných věcech na kameru. Především ale učinil jeden zásadní krok. V USA nemůžete být souzeni dvakrát za stejný čin u trestního soudu. Odhodlaný bojovník Goldman proto celou věc hned následující rok poslal k civilnímu soudu společně se svou ženou Sharon a Lou Brownem, otcem Nicole. Soudní spor měl tentokrát probíhat přímo v Santa Monice. Čert vem odškodné. Fred Goldman si přál jediné. Prst namířený na Simpsonův obličej doprovázený slovy: „Ano. Vy jste zodpovědný za neoprávněnou smrt Nicole Brown a Rona Goldmana.”
Občanskoprávní soudní spor s O.J. Simpsonem, se v mnoha ohledech lišil. Mimořádně přísný japonský soudce Hiroshi Fujisaki zakázal v soudní síni přítomnost kamer a odmítal jakékoliv spekulace, které měly v procesu století váhu berné mince. Otázky rasismu a podezření ze spiknutí LAPD se v režii soudce Fujisakiho staly nepřípustným tabu, což platilo i pro novou porotu, jejíž různorodé složení odpovídalo oblasti, kde soudní spor probíhal. Za tu dobu přibylo ještě více důkazů a to jak fyzických, tak těch, které vypovídaly o domácím násilí ze strany Simpsona. Do hry vstoupil i osobní deník Nicole Brown plný detailních poznámek, aby porota pochopila nejen motiv vraždy, ale také celý příběh tohoto třaskavého vztahu. Žádost o rozvod, odepírání přístupu k dětem, chování se k O.J. jako k cizinci. Tyto tři body v zásadě rozhodly o smrti Nicole. Soudce požadoval i test na polygrafu, jemuž se Simpson před rokem tak elegantně vyhnul. Test pro něj dle očekávání dopadl katastrofálně.
Simpson, který zde neměl své komando právníků a který se musel sám podrobit křížovému výslechu, byl navíc několikrát obviněn ze lži přímo v soudní síni. Například specifický vzorek podrážek otisknutých v krvavých kalužích byl specialisty bez nejmenší pochybnosti identifikován jako Bruno Magli, což je luxusní kožená obuv z Itálie. Ačkoliv podrážky souhlasily s velikostí chodidel, Simpson odpověděl, že by si tak příšerné boty na nohy nikdy nevzal. Fred Goldman si jistě musel užívat okamžik, kdy právníci před O.J. postavili tabuli s přišpendlenými fotkami. Díky zvětšeným detailům bylo jasné, že se značka obuvi i vzor podrážek dokonale shodují. Vtip však spočíval v tom, že všechny fotografie, na kterých má O.J. tyto boty, byly pořízeny několik měsíců před vraždami. 5. února 1997 došla porota k jednoznačnému rozhodnutí. Simpson byl shledán plně zodpovědným za neoprávněnou smrt obou obětí. Hiroshi Fujisaki vyčíslil výši odškodného pro obě rodiny na třiatřicet milionů dolarů.
Zbytek příběhu O.J. Simpsona je svým způsobem fádní a vlastně i smutný. Vůbec tím teď nemíním lítost, ale spíše povzdech nad absurditou celého případu, který končí trapným živořením vyhaslé sportovní hvězdy. Ačkoliv O.J. po vynesení rozsudku „nevinen” ve svém prohlášení slíbil, že po zbytek života bude pátrat po skutečném vrahovi, jeho vyšetřování se smrsklo na prostory nočních V.I.P. klubů a zelené plochy golfových hřišť. Už tohle chování mu na popularitě nepřidalo, ale teprve prohra v občanskoprávním sporu byla fatální a potvrdila to, co si víceméně myslel každý druhý obyvatel Ameriky. Sportovní sponzoři, prestižní golfové kluby, zástupci společnosti Hertz, sousedé v Brentwoodu. Ti všichni a mnoho dalších se k Simpsonovi postupně obrátili zády. Jakoby někdejší sportovní hrdina pod návalem rostoucí deziluze náhle zjistil, že má černou barvu kůže a začal urychleně hledat útěchu a porozumění ve své komunitě. Časté návštěvy kostelů, ani účelové tlachání o svém původu ale nedokázaly zastřít fakt, že se ze Simpsona stávala nežádoucí osoba. On přitom toužil po jediném. Chtěl zpátky uznání, obdiv a lásku.
Kdekoliv se objevil, budil automaticky rozruch. Lidé, v drtivé většině bílí Američané, doprovázeli jeho návštěvy restaurací, golfových soustředění a různých společenských akcí pískotem, urážlivými transparenty, ale nezřídka i rasistickými nadávkami. Samozřejmě, že astronomické odškodné nehodlal jen tak uhradit a popravdě řečeno, ani nebylo z čeho. Oproti běžným smrtelníkům si O.J. sice pořád žil na vysoké noze, ale třiatřicet milionů opravdu není částka, kterou naleznete doma pod polštářem. Ještě před tím, než bylo rodinné sídlo v Brentwoodu roku 1998 srovnáno se zemí, stalo se údajně svědkem jedné zvláštní rozmluvy. Manažer Mike Gilbert se prý jedné noci zeptal O.J. na ono prokleté datum. Na otázku, co přesně se stalo 12. června 1994, odvětil Simpson v jakési ofenzivní rovině. Byl tam, pravděpodobně chtěl něco udělat, ale za smrt si Nicole mohla sama, protože v ruce měla nůž. Osobně tomu nevěřím. Nůž si dle mé úvahy přinesl vrah s sebou. Jsem přesvědčen, že vražedný nástroj, který se nikdy nenašel, byl ukryt v příručním zavazadle společně s dalšími zakrvácenými věcmi. V tom zavazadle, kterého se O.J. zbavil kdesi na letišti.
Fred Goldman nikdy nezpomalil. Šel po Simpsonovi jako vlk větřící zraněnou ovci. O.J. vyhlásil osobní bankrot a před věřiteli doslova uprchl na Floridu. Většina jeho majetku včetně cenných sportovních trofejí byla zabavena a následně vydražena. V porovnání s tím, co Simpson dlužil, šlo vlastně o drobné, ale Goldmanovi i Brownovy chtěli, aby platil do konce života. Roku 2007 vydává Simpson kontroverzní knihu If I Did It: Confessions of the Killer, přičemž ono IF nechal pohoršený Fred Goldman záměrně zmenšit. Na první letmý pohled tedy člověk na obálce vidí I Did It: Confessions of the Killer, což je dle Goldmana daleko výstižnější. Knihu jsem nečetl a ani se na to nechystám. Vím jen, že osudné noci věnuje kniha pouze jedinou kapitolu. Vše se nese v hypotetické rovině, přičemž Simpson má tajemného komplice a z onoho činu si nic nepamatuje. Zatmění, náhlé procitnutí a před ním dvě těla v loužích krve. Blábol, ale zároveň něco, co se dá označit jako částečné přiznání.
Tou dobou už Simpson připomínal smutnou karikaturu sebe sama. Vydával pochybné rapové songy, zvyšoval dávky kokainu, tahal se s pochybnými lidmi a natáčel bizarní rádoby vtipná videa, kde vystupoval v gumové masce a střílel si z lidí na ulici. Pak na řadu přišel poslední twist. V noci 13. září 2007 vstoupila skupina mužů vedená Simpsonem, do soukromého pokoje v kasinu Palace Station. Stalo se tak v Las Vegas a uvnitř pokoje byl překupník, který vlastnil řadu sportovních trofejí získaných v různých aukcích. Simpson chtěl „svůj” majetek zpět. Došlo na nějaké to vyhrožování se zbraní v ruce, strkanice a silná slova. Po téhle zpackané „klukovině” přišla soudkyně Jackie Glass s nekompromisním verdiktem. Třiatřicet let. Počet odpovídající výši odškodného. Náhoda?
A Mark Fuhrman? Krátce po procesu století opustil řady LAPD a rozpadlo se mu třetí manželství. Ačkoliv měl u mnoha kolegů (včetně těch afroamerických) zastání a plnou podporu, daleko větší počet lidí se s ním ze dne na den přestal bavit. Díky skandálním nahrávkám se pro spoustu přátel stal nečitelným, možná až záhadným. Mark Fuhrman přistoupil na dohodu, díky čemuž s ním nikdy nebyl zahájen soud za křivou přísahu. Za své rasistické výroky se několikrát omluvil a označil je za blábolení nevyzrálého muže, který si chtěl vydělat balík peněz. Vydal několik dobře hodnocených knih z kriminálního prostředí, řadu let vystupoval v rádiových relacích a dnes žije tichý spokojený život. Po roce 2000 si údajně našel přítelkyni, s níž zůstává dodnes. Mediím se většinou snaží vyhýbat. Jak je to tedy s jeho rasismem? Nevím. Na to si musí odpovědět každý sám. Z osobní perspektivy, ukované dostupnými texty a velkým množstvím dokumentů, na mě Fuhrman působí jako spravedlivý chlap, který má však předsudky a určité vnitřní problémy. Ale to není vůbec podstatné. Jisté je pouze to, že mu jeho nešťastné svědectví navždy změnilo život.
O.J. Simpson byl podmínečně propuštěn 20. července 2017, téměř po devíti letech ve vězení. Svobody si ale příliš neužil. Nakonec jej zabila rakovina prostaty. O.J. Simpson zemřel obklopen rodinou 10. dubna 2024 ve věku sedmdesáti šesti let. Jeho posledním útočištěm se stal domek v Las Vegas stojící pár metrů od golfového klubu Rhodes Ranch. Jeho smrt se obešla bez mediálního humbuku. NFL nepřipravila žádné vzpomínkové medailonky, ani nevydala oficiální kondolenci. Úchvatná sportovní kariéra Juice byla dokonale pozřena jeho trestní historií. S největší pravděpodobností nikdy nedojde ani k výstavbě jakýchkoliv památníků či soch, jež by odkazovaly k jeho sportovním úspěchům.
Pokud chcete do života téhle kontroverzní osobnosti nahlédnout ještě podrobněji, doporučím vám kromě literatury zmiňované v textu třeba knihu How I Helped OJ Get Away with Murder (2008), od manažera Mika Gilberta. Zajímavý je rovněž seriál American Crime Story, respektive jeho první série Lid versus O.J. Simpson (2016). No a pokud vám nevadí obětovat téměř osm hodin (!) volného času, pak si dejte maraton s nesmírně komplexním dokumentem O.J.: Made in America (2016).
Čas od času se objeví někdo, kdo Simpsonovu účast na vraždách zpochybňuje. Někdo zase tvrdí, že prý Nicole prožila krátký vztah s hráčem amerického fotbalu Marcusem Allenem v době, kdy byla ještě manželkou Simpsona. Nejen, že se tahle fáma oficiálně nikdy nepotvrdila, ale i kdyby ano, pak by přeci nešlo o věc, za kterou si člověk zaslouží smrt. Před lety se dokonce objevil podezřelý nůž, nalezený na Rockingham Avenue, ale provedené expertízy jej se zločinem nedokázaly spojit. Nedávno promluvil i svědek, který tvrdí, že za smrtí Nicole a Rona měli stát zabijáci najatí Simpsonem. Četl jsem i šílenou teorii, že vraždy spáchal nejstarší syn na přímý rozkaz otce. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že každý, kdo si dá tu péči a do případu se ponoří, musí časem dojít k jednoznačnému výsledku. Jde o nesmírně silný příběh plný vzestupů a jednoho hlubokého pádu. Lidé se vzájemně zabíjejí dnes a denně. Není na tom nic zvláštního. To, co nás na tomto konkrétním případu fascinuje asi nejvíce je fakt, že dvojnásobný vrah dokázal ukecat svět a dostat se na svobodu. Za tím „zázrakem” ovšem nestála kajícnost, štěstí či boží odpuštění. Pomohla mu v tom pouze vyostřená nálada ve společnosti, sláva a peníze.
„Jeho hraní se vlastně hodně podobalo těm vraždám. Prošlo mu to, ale nikdo tomu nevěřil.”
David Zucker
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.