Rozhovor s někým ze ZNOUZECTNOSTI je vždycky příležitost, jak si moc hezky popovídat, i když třeba nakonec jen po mailových linkách. Při příležitosti vydání nového alba „The End…?“ jsem si ale řekl, že naživo je to přece jen o podstatný kus barvitější, a oslovil Oldřicha „Goldu“ Neumanna, který mimo jiné obsluhuje i kapelní eshop. A když jsme se pak sešli na jednom „tajemném místě“ v Plzni (zatímco se mi Golda omlouval, abych si nevšímal, že to tam má „takový punkový“, což bylo velmi vtipné, protože jaké jiné by to tam také měl mít, že), bylo to skutečně o hodně barvitější. Ostatně, posuďte sami.

Na začátek jedna rozcvičovací otázka – kolikáté album v diskografii ZNOUZECTNOSTI je „The End… ?“ Ptám se hlavně proto, že při minulém rozhovoru jsem si v tom konečně udělal jasno, tak jen jestli to platí…

No, nevím určitě, ale myslím, že čtrnácté. Někdo mi říkal, že čtrnácté a já bych tomu věřil, protože často mají lidi větší přehled, než my (smích).

No, tak pokud je pravdivá tvoje odpověď z našeho minulého rozhovoru, tak by mělo být patnácté…

Aha. Co na to říct, no (smích).

A samozřejmě otázka, která se při pohledu na jeho název nabízí – končí ZNOUZECTNOST?

Neeeee... nám to přišlo jako dobrý název, i když třeba Márdi z FIXY nám říkal, že je fakt blbej, měli bychom si prý dát větší práci. Já to měl jako pracovní nástřel k  připravovanému obalu, ale jinak jsme se o tom v kapele nebavili, až jednou cestou z Moravy, jedeš autem nocí, ticho, Déma řídil, a do toho ticha povídá – co kdyby se to jmenovalo „End“? Takže jsme se takhle dva shodli a připlácli ještě otazník, symbol otevřeného konce – aby to náhodou nevyvolávalo právě nějaký takový otázky (smích). 

Škoda, že se tím pádem nemůžu zeptat, co byste dělali pak, až byste skončili …

To by se ukázalo, hele, člověk vůbec neřeší takový věci. Nejsme plánovací kapela, co by řešila, co bude. Někdy v roce 1996 jsme si řekli, jestli by nebylo lepší s těma našima mizerně placenejma prácema seknout a dát se na volnou nohu, že když bude rok nebo dva prázdnin, bude to skvělý, no a ono je to už daleko víc než jen dva roky prázdnin a fungujeme pořád a pořád moc daleko dopředu nekoukáme. Co bude, to bude.

Co nového přineslo album do vašich životů?

Nic zásadního. Přestali se hlavně lidi ptát, kdy uděláme novou desku, to je asi tak jediný, že se to pěkně odškrtlo (smích). Samozřejmě nemůžeš čekat, že by se stala nějaká zásadní věc, co by nás vystřelila do hitparád, to ne, prostě se jen natočila kolekce písniček, za který se z našeho pohledu nemusíme stydět.

Jak bys co nejvýstižněji popsal proces vzniku nového alba? Byl dlouhý a bolestivý nebo naopak krátký a naprosto bezbolestný?

Jé, to je taková zvláštní otázka. Ani to, ani to. Jsme si řekli, že by už bylo na čase něco natočit, písničky jsme měli v zásobě, tak jsme je natočili, nic víc, nic míň. Skládáme průběžně furt, u nás to není společná kapelní práce, jako se dělají jamy, že se lidi zavřou do zkušebny a vymyslí nějakej song, naše písničky mají každá svého autora hudby i textu, jsou někde v šuplíku, a když přijde čas a je potřeba, tak se na ně sáhne, dohromady jako kapela je zpracujeme, ale do tý základní podoby už se většinou moc nehrabe.

Pak tedy ale musíte mít materiálu daleko víc, než jen na to vydávat album jednou za deset let…

Hele, myslím, že kdybychom byli fakt pilní, tak bychom teď ještě jednu desku dohromady asi i dali.

Některé z nových písní jste už určitě hráli dříve živě na koncertech, osobně si vzpomínám třeba na „Ráno bude zase líp“ a „Tajemné místo“, je to tak? A znamená zařazení do živého playlistu automaticky, že taková skladba přijde na další album?

No, to si vzpomínáš dobře, minimálně půlka písniček už se hrála, některý dokonce třeba už šest, sedm let. A to zařazení… my tak většinou fungovali. Někdy to kapely mají tak, že udělají desku a pak jí zavádějí do koncertního provedení, zatímco my obráceně – písničky se napřed nějak zažily, koncertně omlátily a pak teprve studiově zakonzervovaly.

V jakém nákladu přišlo album na svět? A přichází v případě velkého zájmu v úvahu jeho dolis?

Dělalo se 500 vinylů a 500 cédéček. A kdyby bylo nutno, tak se dodělá. Dneska se u vinylů zásadně zkrátily výrobní lhůty, před deseti rokama byla čekací doba na výrobní slot devět měsíců a dneska už je to za cca čtyři týdny, což je super. Jinak si ale spíš myslím, že jestli se něco bude dodělávat, jako že by mohlo, i když na takovýhle soudy je ještě brzo, tak to budou cédéčka. Je to takový mýtus, že šly úplně do kopru, není to pravda, vinyl je přeci jen spíš pro určitou sortu lidí a cédéčka jdou furt, i když samozřejmě ne tolik, co dřív. Ale furt je to praktický a uchopitelný formát, co zatím nic nenahradilo. Jasně, trend je takovej, že jako všichni spotify, youtube a tadyten binární svět, ale to souvisí s povahou člověka a jeho vztahem k muzice, kapelám. My na koncertech vidíme, že hodně lidí pořád chce nějaký uchopitelný nosič, třeba jen jako suvenýr, což cédéčko je. Taky se někdo ptal, jestli nebudeme dělat flashku, což mi přijde zvrácený, dát do krabičky soubor dat, co si lidi můžou pustit z webu, fakt pitomost na n- tou. Mimochodem mi třeba říkal Poly z INSANIE, že se nechali jednou ukecat, udělali nějakej směšnej pidináklad těch flashek, a mají jich hafo dodnes, minimální zájem.  

Sehrál v oné dlouhé pauze mezi vašimi posledními dvěma alby svou roli i covid 19 a covidové „období“?

Ne, nesehrál. Ale ovlivnilo nás to trošku jinak. Hodně obměňujeme playlist, vlastně na každý akci hrajeme trochu něco jiného, samozřejmě krom „povinných“ skladeb. Tou rotací si je udržujeme v paměti, protože už dlouho pravidelně nezkoušíme. Věcí, co jsme byli schopni zahrát, bylo třeba 130. Když přišel covid, tak jsme vlastně hráli pořád, kromě těch opravdu tvrdých zákazů, co se nějaký tři měsíce nehrálo, ale právě za ty tři měsíce jsme pak vzali nástroje a zjistili, že ze 130 věcí jich takhle, bum, najednou zmizelo 40 do nenávratna, že už nejsme schopný je nastartovat. Což zamrzelo, ale vzhledem k tomu, že jsme docela líní, se bohužel jen pokrčilo ramenama, že se výběr zmenšil – a jelo se dál. Co se covidu týče, trošku mě zpětně mrzí, že jsme to naopak nevyužili, nemohlo se hrát, nebylo do čeho píchnout, tak že jsme si neřekli: hele jdeme do toho a připravíme konečně nové album.

Jak jsi vlastně třeba ty osobně ten covid vůbec vnímal a snášel?

Mě to moc nevyděsilo, jestli myslíš tohle, ale nepatřím k  popíračům, jsem normálně očkovanej, nemám s tím problém, jsem z generace, kdy se o očkování nediskutovalo, spoustu nemocí to vymýtilo, takže najednou se tvářit, že to je nesmysl, nám přišlo úplně zcestný. Navíc to probíhalo celosvětově a já fakt nevěřím na nějaký nadnárodní spiknutí globálních manipulátorů, co sjednotili všechny vlády na světě, které jinak nejsou schopné se na čemkoliv domluvit. Byl to dost chaos, pravda, spousta věcí asi šlo vyřešit jinak, když jsem se třeba zpětně díval na španělskou chřipku, lidem tenkrát doporučili, dělejte tohle a tohle, tomu a tomu se vyhýbejte a pak už záleželo jen na tom, jak to lidi uchopili, na osobní zodpovědnosti – a to to byl větší masakr, než covid. Z mýho pohledu je pozoruhodný, jak v podobné situaci vyplavou na povrch ty divný lidský povahy, co mají zapotřebí dělat zbytečný problémy, tomu fakt moc nerozumím, nemluvě o tom, že nám taky umřelo pár kamarádů, co kdyby šli včas k doktoru, tak ještě žili.   

Sledoval jsem v té době vaše aktivity na internetu a líbilo se mi, jak z nich bylo cítit, že nejvíc ze všeho nechcete jakkoliv rezignovat…

Samozřejmě, proč taky. Dostali jsme asi i tři nabídky, abychom udělali online přenos, do vybaveného studia na šest kamer třeba, ale nakonec jsme se shodli, že se nám do toho nechce. Nejsme správný lidi, někde se happy tvářit, jakože že vnímám, že za kamerami někdo někde je, že mě to hrozně baví a ještě ve stresu, že něco pohnojím – to fakt ne. A asi to bylo dobře, protože jsem viděl víc těch online koncertů a jediný, který se mi opravdu líbil, bylo POVODÍ OHŘE, dokonce to byl i křest desky, kterou jim křtil kaplan z borský věznice, z toho vůbec nebylo poznat, že kapela hraje pro prázdnej rokáč. Ale zároveň nám přišlo líto to celý odstřihnout, tak jsme to udělali po svým, že každej zaleze do svý cimry, nahraje písničku, ani nemusí bejt online, a hodí ji na net. A takhle jsme jich tam nasypali asi 120.  

Mimochodem, šly undergroundem určité pomluvy, že prý jste v oněch časech museli sáhnout po náhradních zaměstnáních, je to tak?

Hehe, pomluvy, to ne. Kluci dostali nějaký podpory, o který bylo možný si zažádat, což já jsem nemohl, jak mám na sebe vydavatelství, nějak jsme se podělili a nějak jsme to celé zvládli.

Stal se námětem skladby „Nezbytné věci“ stejnojmenný román Stephena Kinga? Čteš ho? Co tě na něm baví nejvíc?

Inspirace tam je, samozřejmě. Já mám Kinga načteného hodně, ale mám s ním dost často problém, že jakoby zmatlá konec. Zrovna u „Nezbytných věcí“ čteš  fantastickou knížku s rozehranou úžasnou zápletkou, a pak bum, na posledních pár stránkách to podělá s tím, že odletí nějakej ďábel na dvoukoláku. Kdyby byl zůstal v realističtější rovině, bylo by to určitě ještě o level výš.  Jinak mám určitě oblíbenější autory, než je King, ale hodně se mi líbí jeho krátké povídky, ty mi přijdou hezky vypointované, moje asi nejoblíbenější je o paní Toddové, která jezdila autem a hledala zkratky.

Z některých nových textů („Společní hlupců“ nebo „Všichni proti všem“) mám pocit, že vás dnešní politika zasahuje víc než dřív, je to správný dojem?

Je to určitě správný dojem, respektive není to úplně o politice, spíš o těch, co ji prezentují, jejich povahách a o tom, jak pořád klesá laťka toho, co se dneska bere jako normální a jakože OK. Lidi často odmítají přemýšlet a chovají se jako totální dementi. Třeba pro mě proto bylo to babišovský období naprostý peklo, Zeman na hradě, to byl takovej šílenej průšvih, že si člověk furt říkal, že by mohlo být podstatně, podstatně líp a čekal, kdy už se to zlomí. Ale nějakým záhadným způsobem se to po malinkých kouscích jen pořád zhoršuje a zhoršuje, vyplouvají na povrch fakt hnusný lidský povahy, dostávají se na zásadní místa typy, že si říkáš, sakra, kde už je to dno, odkud tyhle šílený lidi berou. Ale je to všude, nejen u nás, Rusko, Amerika, až si někdy říkám, jestli už se fakt neblíží neodvratný náraz do nějaký hodně tvrdý zdi, aby si lidstvo uvědomilo, že něco je opravdu špatně. Vlastně s tím může souviset i název a obal nové desky, s koncem určitého období, jak to třeba u minulých voleb u nás vypadalo, že když se věci nezlomí k něčemu jinému, lepšímu, bude už prostě konec a pak dlouho žádný světlo na konci tunelu.

Měl jsi mimochodem morální dilema s komunistickou minulostí obou kandidátů na našeho prezidenta z poslední doby, která byla občas zmiňována?

Neměl, ne. Vždyť bylo úplně zjevné, že jsi tady měl typa, co je pořád uznanej estébák a neuvěřitelnej křivák a naproti němu někoho, koho režim šmrncnul v určitým prostředí  a věku, ale kterej si to pak odkroutil v celkem zásadních funkcích a něco pozitivního za ním bylo vidět. A do toho nastoupí tenhle echt primitivní antikomunismus, kterým se ohánějí lidi, co na druhý straně třeba i tolerujou a obhajujou opravdový grázly – to prostě nemůže takhle fungovat. Když ideální řešení neexistuje, člověk má brát to nejlepší z možných zbylých.

Ještě stále se snažíte na všem vidět to lepší, viz znovu text nové skladby „Všechny krásy světa“ nebo třeba kdysi „Nejlepší ze všech světů“? A je to spolehlivý návod, jak se srovnat se současností?

Jasně, že jo. Vždyť my si nemůžeme na nic stěžovat. Ano, musíš se naučit stát nohama v realitě a fungovat s nějakým rozpočtem, smířit se s tím, že třeba nikdy v životě nebudeš mít letadlo, který ale stejně k ničemu nepotřebuješ, že nebudeš jezdit každej rok k moři, nebudeš snídat kaviár a tak dál... Když nebudeš číst pitomý bulváry, kde ti cpou tyhle nesmysly o falešných celebritách a jejich majetku a aférách, pak si můžeš klidně říct, hele, my žijeme dobrej život. Já si dělám, co mě baví, když nechci nic dělat, tak nic nedělám, Déma má na starý kolena nový malý děti, který si dost užívá, fakt je třeba si toho vážit. A lidi, který si třeba toho svého „mála“ neváží, ať si vytvoří někde nějaký svoje ghetto, kde si budou navzájem mezi sebou na všechno stěžovat a nadávat, ale ať neotravujou ostatní, co tuhle negaci nechtějí. Protože kdo chce dneska žít v podstatě spokojenej a dobrej život, tak  tu možnost má, a může třeba i zažívat absolutní nirvánu.       

Anděl strážný z „Proudů“ je ten samý, co se v písni „Letecká“ z alba „Bomboniéra!“ z roku 1998 bál létat?

O tomhle jsme se bavili s Ondrou Ježkem, který s námi desku dělal. Když se dotočilo, říkal, hele, vy mi trošku přijdete jako křesťanská kapela. A já mu říkám, hele, to fakt nejsme teda, a smáli jsme se tomu. My jsme jen vyrostli v prostředí dlouho formovaným křesťanskou kulturou, tomu se nevyhneš – takže při psaní pak automaticky používáš různou symboliku a nemusím to znamenat, že seš kovanej věřící. Anděl strážný je prostě anděl strážný. Tebou zmiňovaná návaznost tam určitě není, jedno použití zároveň neznamená, že už ho nemůžeš použít znova. To by taky mohlo znamenat, že když uděláš jednu písničku o lásce, tak pak už můžeš mít jenom jiný témata, ne (smích)?

Skladba „Jedeme domů“ je v závěru alba schválně, protože i svým textem a náladou tomuto zařazení odpovídá? Anebo je za tím ještě něco hlubšího, možná souvisejícího právě i s oním naznačováním, že budete končit?

Je tam schválně. Finální řazení skladeb na albu jsem dělával já, ale tentokrát se mi  moc nechtělo, tak jsem navrhnul Ježkovi, ať to zkusí. Ale stejně mi to nedalo, a nástřel pořadí si udělal doma taky, a zjistili jsme nakonec, že jsme víceméně udělali to samý s „Jedeme domů“ na konci. Déma chtěl na konec „Proudy“, protože je to takový osudový, což se mi ale nezdálo, protože ve ZNOUZECTNOSTI je furt i nějaký skrytý škleb, ironie, nejsme až tak temní a smutní, abychom uzavírali zrovna takovou smutnou věcí. Mimochodem ta písnička má reálný základ a my jsme fakt zažili věci, o kterých se tam zpívá, i toho nočního stopaře, který, kde se vzal, tu se vzal, stopnul nás cestou z koncertu v nějaký šílený zmrzlý divočině všemi směry daleko od civilizace, bylo mu úplně jedno, kam ho vezmeme a vyprávěl nám fakt neuvěřitelný historky.

Máte nějaký návod na to, aby vám to se ZNOUZECTNOSTÍ vydrželo co nejdéle?

Nemáme, no (smích). Začínáme osmatřicátou sezonu a už dekády si říkám, že to může fungovat maximálně tak rok nebo dva (smích). Nůžky naší existence a reality se pořád rozevírají, všechno funguje jinak než dřív, hudební byznys, kluby, festivaly, mění se vkus lidí a tak. My jsme skoro důchodci, když tak nad tím přemýšlím, je s podivem, že na nás chodí i nějaký mlaďasové. Takže tím spíš nemůžeš plánovat, co bude třeba za 5 let. Návod nemáme nějakej konkrétní, snad jen užívat si všechny ty hezký věci a jít od jednoho bodu k  dalšímu.      

A zbývá ještě něco, čeho byste chtěli ve svých zbývajících hudebně aktivních létech dosáhnout?

Hele, nám se někdy „stávají věci“. V začátcích nám třeba kamarád domluvil možnost nahrávat písničky ve studiu plzeňského rozhlasu, pro nás tehdá něco absolutně nepředstavitelnýho, navíc s totálním profíkem, „sluchařem“, kterej měl tisíc důvodů nás tamodtud okamžitě vyhodit. Za komoušů nám prošel výjimečnej koncert v kostele. S naší mizernou sklepní aparaturou jsme jednou zvučili Karla Kryla, točili jsme třeba v garáži u Heleny Vondráčkový, někdy fakt podivnosti... Nedávno jsme hráli v Národním – Mahenově divadle v Brně, čemuž se na první pohled vůbec nedá věřit, bylo v podstatě vyprodáno a byl to další životní zážitek, výjimečná záležitost, která nám jakoby spadla do klína. A teď nám pro změnu spadlo do klína, že nás kluk pozval, abychom si zahráli v Londýně, v nějakým klubu, kde začínali IRON MAIDEN, což je zase něco pro nás nepředstavitelnýho. Samozřejmě primárně pro českou a slovenskou komunitu tam, ale stejně... My nikdy neměli mety, co dokázat, kam se dostat – ale někdy se stala nějaká taková věc, malej zázrak a pak to není o tom, že by člověk pokrčil lhostejně rameny a řekl, no jasně, pohoda, ne, bylo to zkrátka úžasné a v člověku to zůstalo. Takže když už, tak my si přejeme ještě alespoň pár takových malých zázraků. A podivností.