Tak odkud to vzít tentokráte? Výroční, dvacátý ročník největšího „středněproudého“ metalového festivalu u nás si jistě zaslouží o trochu více pozornosti, než kdyby nebyl podobným způsobem kulatý. Nebo vlastně ne? Bilancovat a hodnotit se necítím být povolán, mé pouhé čtyři účasti zde mne k tomu zřejmě úplně neopravňují. Na druhou stranu ovšem nemám pocit, že by se v areálu vizovické likérky od roku 2017, kdy jsem sem zavítal poprvé, něco zásadního změnilo. Spíše naopak. A to mne znovu přivádí k myšlence, že nebýt (stále ještě) občas zajímavých jmen na soupisce, asi by snad ani nebylo, proč sem jezdit.

Když jsem totiž před dvěma léty psal o tom, že návštěvnost příštích ročníků festivalu Masters Of Rock bude limitována „okoukaností“ jednotlivých vystupujících a také nejspíš úbytkem těch nejdéle sloužících z nich, určitě jsem netušil, že na leccos z mých slov dojde tak brzy. Přesně z těchto důvodů jsem v likérce Rudolfa Jelínka chyběl už vloni a má účast měla na kahánku i letos. Že se však pořadatelé vytasili jednak s AVANTASIÍ, ale zejména se sólovým Brucem Dickinsonem coby headlinery, nezbylo, než to vše ještě jednou přehodnotit a nakonec na východ Moravy přece jen zavítat.

S čím se však pořadatelé nevytasili, bylo vlastně téměř všechno ostatní. Nechce se mi tady jako vždy plakat nad absolutní ignorací třídění odpadu a toho plastového zvlášť, ale že se za ty dva uběhlé roky zase vůbec nic nezměnilo, a že se tady v době, kdy se třeba plastové lahve už leckde zálohují a i dokonce v české kotlině se nám to konečně chystá, budu zase jen smutně koukat, jak to v areálu nějakých těch dvacet tisíc lidí hází všechno na jednu hromadu, to mi tedy fakt hlava nebere. Podobně „zabrat“ mi dalo i pochopit politiku „exkluzivních tribun“ za těžké festivalové peníze, za něž vám pořadatelé v jednom případě nabídnou i místa, z kterých není vidět na hlavní pódium. To jako fakt? Co by vám na to řekli ve Wackenu, co myslíte? Skoro to prostě vypadá, že spíš než fanoušek (o kterého by nám mělo jít především, že), je tady na prvním, daleko osamoceném místě, pořadatelský profit… Ale přejděme k těm veselejším věcem.

Nejlepší z nejlepších

Subjektivní nominaci si v téhle kategorii, jak zjevno výše, vysloužili Bruce Dickinson a AVANTASIA. A oba zmíněné subjekty ji také na zřejmě největším pódiu, které jsem na festivalu až dosud viděl, s přehledem proměnily v zasloužený sukces, každý samozřejmě po svém.  

Bruce Dickinson ve vzácné příležitosti vidět ho po všech těch maidenovsky zářivých posledních létech živě také sólově, k níž přibalil i na výsost povedené poslední album „The Mandrake Project“, kapelu, která šlapala jako hodinky, a setlist, který musel strhnout každého, i kdyby třeba všechno z dílny téhle vysloveně všestranné osobnosti neznal. K tomu si připočtěte maximálně roztomilé drobné momentky typu plyšového kořene mandragory, hozeného umělci na pódium k nohám, či Bruceho nehrané pobavení se nad hovnocucem, projíždějícím v okamžiku jeho vystoupení nacpaným areálem („What The Fuck Is That? A Shittruck?“), a máte z toho málem koncert roku. Škoda byla snad jen toho, že z nového alba nezaznělo také něco z jeho maximálně uhrančivého závěru, a (jak by možná poznamenal nějaký škarohlíd) že Bruce nakonec tu zimní čepici, v které se připékal téměř celou show, sundal, a odhalil tak, že se neostříhal, ale svůj culík, v té chvíli již v mnohém připomínající pověstnou oháňku Petra Jandy, jen násilím pod tuhle pokrývku vměstnal.

Setlist: Accident of Birth, Abduction, Laughing in the Hiding Bush, Faith, Afterglow of Ragnarok, Chemical Wedding, Tears of the Dragon, Resurrection Men, Rain on the Graves, Frankenstein (cover), The Alchemist, Book of Thel, The Tower, Road to Hell

AVANTASIA Tobiase Sammeta oproti tomu není žádné sporadicky koncertující těleso, to skutečně v žádném případě. Její specifická vystoupení, nezvykle dlouhá, plná hostujících (nejen) pěveckých hvězd a pódiového děje, proloženého skutečným „Best Of“ průřezem z dosavadních a dnes už také neuvěřitelných devíti studiových alb, ale mají zkrátka takové kouzlo, že by mu nepodlehl jen skutečný heavy/power metalový ignorant. A přesně takové to taky v sobotu večer ve Vizovicích bylo. Mezi hosty se zaleskli především Geoff Tate, Bob Catley a překvapivě také Ronnie Atkins, již dlouho se potýkající s rakovinovou diagnózou, ale byli jsme svědky i dalších parádních pěveckých výkonů, jež samozřejmě zodpovědně režíroval sám velký principál. V doprovodné kapele zase zářili Sascha Paeth či Dirk Schlächter, stále nevytížený díky praktické neexistenci GAMMA RAY, takže když jste to vzali kolem a kolem dokola, byl na pódiu přítomno slušných pár kovových celebrit. A pochopitelně, že i samotné pódium nezůstávalo pověsti AVANTASIE nic dlužno a s překrásnou 3D scénou, doplňovanou o promítání jednotlivých kapelních a albových motivů, stále dokola hýřilo všemi barvami a náladami. Úplně nejbarevnější to subjektivně bylo v otvíráku debutu „Reach Out For The Light“, v „Dying For An Angel“ právě s Ronniem Atkinsem, v „Lost In Space“ a v „The Story Ain't Over“, které už skutečný dědeček Bob Catley dodal na už tak velké porci magičnosti. I jinak ale bylo jisté, že tady prostě musel být spokojený, kdo pod stage zavítal. Kéž by si tuhle formu dokázala kapela pokaždé přenést i do studia.

Setlist: Spectres, Reach Out for the Light, The Scarecrow, Book of Shallows, The Story Ain't Over, Alchemy, Invincible, Let the Storm Descend Upon You, Dying for an Angel, Kill the Pain Away, Promised Land, Farewell, Mystery of a Blood Red Rose, Lost in Space, Lucifer, Sign of the Cross / The Seven Angels

Malá scéna, taky scéna

Zajímavé věci se ale děly i jinde, včetně menšího z obou pódií. Samozřejmě ale ne po celou dobu, na to je tuzemsko až příliš zapleveleno kapelami „pro kapely“, se svou totální (pod)průměrností již předem odsouzenými ke smutnému nezdaru (tak jako třeba jistí WARNING VISION, v nichž účinkují někteří z minulých členů MOTORBAND, a ze kterých jsem okusil asi tři skladby, abych věděl, že tohle už asi nechci víckrát slyšet).

Když šel ale člověk najisto, měl prakticky vyhráno. Jako s pražskými SANDONORICO, kteří se sice potýkají s personálními obměnami, ale když přijde na živou muziku, jsou s tou svojí z debutu „Nová ZeMě“ naprosto jedineční, nebo s kutnohorskými TORRAX, omladinou, co se klišé rozhodně nebojí, a rozehrává s nimi heavymetalový retro zážitek jako hrom. A to ani nemusí předvést ojedinělý akrobatický zážitek, při němž služebně nejmladší člen kapely, kytarista s pseudonymem Johny Shredder, vylezl vysoko na nosný sloup stage a odehrál odtud své sólo.

Čtěte také: SANDONORICO - Umění je potrava pro duši (rozhovor se Zuzanou Janišš a Lukášem Bradleym)

Na slibný zážitek vypadalo i sólové vystoupení kytaristy CITRON Pavla Hanuse, kdyby ovšem člověk nemusel po pár skladbách vyklidit pole ve prospěch souběžně startujících ACCEPT, a neodpustil jsem si ani mou zdejší „guilty pleasure“, novobydžovské ALŽBĚTA, kteří mi s některými svými hodně syrově metalovými skladbami byli milejším průvodcem festivalovým děním, než souběžně hrající přehypovaní AMARANTHE.

Čtěte také: TORRAX - Moc kapel našeho ražení na české scéně nenajdeš (rozhovor s Davidem Svobodou)

A ještě jeden klenot jste na tomhle pódiu mohli narazit. Ano, v pátek před půlnocí, poté, co už po JUDAS PRIEST skoro všichni odešli, to vzadu rozbalili V.A.R. (tedy nikoliv ti fotbaloví, kdyby snad někdo nevěděl), legenda domácího thrashe z dob, kdy se zde tento styl nalézal ještě v plenkách. Letos slaví, nepletu-li se, pětatřicet let na scéně, a přestože už u toho není jeden z jejich pilířů, kytarista Jan „Sznegh“ Brtko, a přestože nekoncertují v tempu nijak závratném (v němž zároveň vydávají i studiová alba), stále dokáží být stylově určující a svébytní. Jak to ostatně ve Vizovicích předvedli měrou vrchovatou, když zahráli naprosto famózní a soustředěný set plný silných kusů jako třeba „Budeš temná“, „Sudety“ anebo povinná „Prdel Evropy“.

Festivalová selátka, totiž selanka

Velkou část festivalové soupisky tvořily kapely, na které už dlouhá léta narazíte na prakticky každém druhém festivalu. Jako SODOM a STRATOVARIUS například, kteří si to hned první den symbolicky „rozdali“ jako ti, kteří hráli před a po Brucei Dickinsonovi. A bylo zajímavé vidět, jak není zdaleka dopředu vůbec jisté, jak který set nakonec dopadne, i když se vám třeba (jako mně) v minulosti opakovaně líbili spíše němečtí thrasheři než finské nadzvukové komando. A hle, jestli to bylo vizovickým ovzduším či čím, náhle to bylo úplně obráceně. Zatímco SODOM (které jsem kolikrát na tom vskutku obrovitánském pódiu musel navíc v podvečerním sluníčku chvíli hledat) jsem s nepříliš oslnivým setlistem i zvukem spíše odzíval, tak STRATOVARIUS mě naopak odpálili vysoko do vzduchu. A to jsem na ně původně už ani nechtěl jít. Ale Timo Kotipelto, přestože už viditelně zestárl, to dával pořád velmi přesvědčivě, a s mnohými nečekanými kusy na programu („The Kiss Of Judas“, „4.000 Rainy Night“ či „Forever“) to bylo najednou strhující jako už dlouho ne.

Dalšími stálicemi, na které jsem měl pocit, že by stálo za to zajít, byli i RAGE, letos hrající za podpory zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů alias Lingua Mortis Orchestry. A nebylo to špatné, jak to ostatně v případě Peavyho schovanců chodí, ať už hrají naplno nebo se symfoniky, jen se mi chvilku (asi v době „Turn The Page“) zdálo, jakoby koncertu někdo silně šlápnul na nohu, a ten se z toho pak už jen velmi pomalu vzpamatovával. Do stejné kategorie pomalu, ale jistě začínají patřit i ALESTORM, kteří měli na pódiu tentokráte místo jedné obrovské nafukovací kachny už dokonce tři, ale nedalo se to v mém případě úplně přesně posoudit, protože se křížili se vzpomínanými V.A.R., pročež jsem viděl už jen úplný závěr jejich ztřeštěné show.    

 
No a chybět v tomto výčtu nemohou ani bratři Cavalerové, tentokrát tedy ve stejnojmenném projektu, jenž si klade za cíl živě přehrávat to nejlepší z prvních tří studiových nahrávek jejich původní kapely SEPULTURA. Zejména Max Cavalera je totiž už také dávno takovým festivalovým štamgastem. Tentokráte se nicméně připomněl ve vzácném spojení se svým bratrem Igorem, s nímž si, jak známo, dlouhá léta nemohli přijít na jméno, neodpustil si poznámku o „jediné pravé SEPULTUŘE“, a bylo to vlastně velmi milé, zejména pokud ony zmíněné tři studiové nahrávky znáte, což zcela jistě nemusí být automatické. Však se mi také zdálo, že dav pod stageí prořídnul… A přitom všechny ty pecky typu „Necromancer“ nebo „From The Past Comes The Storm“ v předvedeném provedení za to skutečně stojí. No a taky bylo jistě zajímavé, že měl Igor po celou dobu koncertu nasazené dioptrické brýle, které si sundal až na tradiční přídavky z pozdější tvorby SEPULTURY. Asi že ty staré pecky neměl úplně nastudované a hrál je z not nebo co.

Jelínkův vizovický košt

Čas objevovat dosud neslyšené nebo jen zcela letmo slyšené spolky byl tentokrát limitován vedrem, které trvalo po celou dobu festivalu, a vysloveně odrazovalo od toho, nechat se opakovaně před hlavní stageí opékat do oranžova rozžhaveným sluncem. Proto si letos odnáším poznámky jen k projektu Jespera Strömblada CYHRA, který mne se svým moderně znějícím metalem nezaujal celkem vůbec ničím, a ke švédským metalistům DYNAZTY, na které se naopak zřejmě ještě trochu mrknu. Jejich produkce byla sice poněkud prvoplánovější, ale že zpěvák Nils Molin (který mimochodem od roku 2017 zpívá i v AMARANTHE) má skutečně velmi příjemnou barvu hlasu a sem tam se jim daří i solidní hitovky („Natural Born Killer“, „Heartless Madness“), koncert to byl vlastně velmi sympatický a vyvedený.

Dokonale samostatné kategorie

O čem bude řeč na závěr, je nejspíš už zcela zjevné. JUDAS PRIEST jsem už letos neměl tak vysoko v soukromém „wish listu“, neboť jsem je shlédl už vícekrát, a fakt, že jim k výkonu, který zde předvedli předloni, na křížku přibyly dva roky, mě také optimismem nenaplňoval. A když jsem pak navíc viděl chystaný setlist, ve kterém se jede plus mínus to samé (ne, třeba „Victim Of Changes“ nebo „The Green Manalishi“ už opravdu nechci slyšet, když mohlo zaznít například cokoliv z geniálních alb „Firepower“ či „Painkiller“ – kromě titulní skladby samozřejmě), když zároveň se spustila pořádná bouřka a liják, zjistil jsem, že mi vlastně vůbec nevadí, že nejsem pod pódiem, ale pěkně v suchu pod střechou. Smutné, možná, ale co naplat. Do areálu tak přicházím až v průběhu právě „The Green Manalishi“ na závěr setu, který – jak jsem se později dozvěděl – byl z meteorologickcýh důvodů na několik minut zastaven, a přestože se nemohu ubránit nostalgii, vidím a slyším, že tohle už prostě nejsou JUDAS PRIEST, které si chci pamatovat.

Dva dny na to (mimochodem, půvabné, jak se pořadatelé důsledně snažili od sebe tyto dvě party oddělit) přichází šance na možný reparát s KK´S PRIEST, projektem uraženého jidášského kytaristy K. K. Downinga a někdejšího Halfordova nástupce Tima „Rippera“ Owense. Ve skutečnosti to však žádná šance na reparát není, protože tenhle projekt v obou svých dosavadních studiových pokusech ostudně propadl, a tak to živě raději ani nezkouším, přestože bych se mohl doslechnout i čehosi podnětnějšího z repertoáru Jidášů.

No, a na závěr ACCEPT! Německou legendu, v níž už toho ovšem mnoho německého nezůstalo, jsem si přál zase po čase vidět a slyšet už po vydání výborného alba „Too Mean To Die“ (2021). Tehdy to ale nešlo kvůli covidovému průšvihu a tak jsem se těšil alespoň tentokráte, když v mezičase přibylo také ne úplně špatné nové album „Humanoid“. Ovšem ani tady jsem nemohl být spokojen. Absolutně nešikovně sestavený setlist, v němž se v případě obou posledních alb nevzpomnělo vždy jen na ty úplně nejvýstavnější kusy (z novinky třeba také „Straight Up Jack“ – komu, prosímpěkně, komu?), což by se ovšem ještě dalo kapele odpustit, ale ten velmi, velmi vlažný projev už tedy ani náhodou. Jakoby to kapelu ale absolutně nebavilo, jen si prostě přišla odbýt povinnost, pak zahrát „Metal Heart“ a „Princess Of The Dawn“ a hurá do postelí. Ne, tohle mi hlava vážně nebrala, a říkám si, jestli už, když tedy nic jiného, nepřišel páně Hoffmannův čas všechny ty americké a další posily z kapely vyházet a dát to na poslední chvíli ještě jednou dohromady s originálními členy, kteří se poslední dobou kumulují kolem Uda Dirkschneidera. Tam by se ta metalová srdce jinak rozbouchala, to jsem naprosto jist.

A co pivka?

Pivka samozřejmě byla, stejně jako ostatní metalistovy radovánky, přítomna. Jak už je ale zvykem, v areálu to nebylo z monopolních důvodů zrovna nejvýstavnější, protože tam zřejmě nikdo nechce pouštět malé pivovary s řemeslnými pivy. Tudíž se za nimi musí chodit mimo areál, což má ovšem svou výhodu, neboť u toho člověk ujde navíc spousty kroků, které se pak budou u závěrečného účtování s váhou hodit. Suverénně nejlepším kusem zrzavého moku si pak dovoluji vyhlásit třináctku Single Hop IPA Citra z malenovického pivovaru Zlínský švec, protože ta byla pitelná tak, že její vysoký obsah alkoholu se mohl později stávat zásadní překážkou vaší pozornosti.

Z rozličné další nabídky mi pak dovolte se ještě zlehka pozastavit u „Chill Out“ zóny, u níž už chyběla jen papírová figura Bohuše Stejskala s bublinou „Bacha, kuřince!“ u úst, a u projektu Sčítání metalistů našeho největšího tištěného kovového média. Zaslechl jsem totiž kteréhosi z konferenciérů na pódiu hovořit o tom, že pořadatelé zmíněného sčítání doufají v pokoření hranice pěti tisíc sečtených metalistů. A ať počítám, jak počítám, nějak mi ty počty nevychází. Na dvacetitisícovém festivalu se jich sečte pět tisíc? Jistě, on tam bude asi ještě jiný důvod, ale čistě pragmaticky vzato, má v takovém případě vůbec cenu se sečítat?

Jo, vlastně, abych nezapomněl, taky už se v areálu zase bůhvíproč upustilo od cashless systému (je-li tedy neklamný ten můj neodbytný pocit, že i do Vizovic už tahle novinka dříve dorazila). Co bylo příčinou je jistě těžko říct, ale zapadá mi to přesně do toho festivalového obrázku, který jsem se v těchto řádcích snažil načrtnout. Bohužel.

Výroční, dvacátý

Máme to tedy (už) za sebou a ačkoliv, přísně kolem a kolem vzato, s festivalem jako celkem můžu být vlastně tak nějak spokojený, nedá mi to, a znovu bych rád vznesl řečnický dotaz na to, kam Masters Of Rock skutečně kráčí a kde se vidí třeba za takových pět let. Protože mě ta jeho dramaturgie skutečně přijde nejasná a vlastně je mi docela líto, že tady nemůžu pět chvály a ódy jako prakticky vždycky u jiného největšího domácího metalového festivalu. Ten náš (heavy) metal si to fakt nezaslouží.