Závěrečnou část našeho putování zakončíme ve velkém stylu. Čekají nás devadesátá léta, která dle mnohých nabídla to nejlepší ze spojení Stephena Kinga a kinematografie. Nahlédneme i do dob nedávno minulých a pokusíme se zjistit, co přesně stojí za masivním úspěchem světoznámého spisovatele.

Nahoru a dolů

Úvodní část tohoto třídílného článku připomněla, jaké měl Stephen King štěstí při svém prvním koketování s filmovým průmyslem. Brian de Palma a Stanley Kubrick odhalili obrovský potenciál Kingových literárních příběhů. Dokázali, že s příslušným talentem, jedinečnou uměleckou vizí a osobitým přístupem ke zdrojovému materiálu mohou vzniknout hodnotná filmová díla, která dnes řadíme do zlatého fondu světové kinematografie. Osmdesátá léta evokovala půlnoční lunapark plný pestrobarevných světel a levných atrakcí. Rozmařilý cirkus, kde se však trpělivé obecenstvo dočkalo i několika slušných čísel. Devadesátá léta jsou takovým mixem obou poloh. Nabízejí pár průměrných blbinek, které uvízly v bezstarostném opojení předchozí dekády, ale zároveň nám v poměrně hojné míře servírují krásné filmařské šperky. Nové tisíciletí si z Kinga pro změnu udělalo oblíbený automat na výrobu remaků. Automat na opakování již jednou viděného, což je ve světě současné komerční kinematografie velký problém bez ohledu na vliv slavného spisovatele. Ale to poněkud předbíhám.

Klaun s balónky

Dvoudílný televizní snímek To (1990), který vznikal v koprodukci Kanady a Spojených států, vzbuzoval u Kinga od počátku obavy. Pokud šlo o adaptace, spisovatel vždy věřil na sílu zavedených studií a kinosálů. Televizní produkce sebou přeci jen nesla jistá úskalí. Kromě omezeného rozpočtu šlo především o cenzuru, což mohlo být u příběhu, kde je násilí často pácháno na dětech, značně problematické. King psal opus To (1986) plné čtyři roky. Psal jej ve dnech štěstí, ale také v těžkých obdobích, kdy mu nebylo zrovna do zpěvu. Vložené úsilí se ovšem vyplatilo měrou vrchovatou. Masivní To se stalo nejprodávanější knihou v USA za rok 1986. V tomto kontextu je tedy snadné pochopit Kingovu skepsi ohledně televizní adaptace. Spisovatel především nechtěl, aby jeho košaté dílo prošlo nějakým razantním osekáním, které by narušilo celistvost příběhu. I proto se zpočátku přimlouval za seriálovou podobu projektu. Osobně netuším, zdali by se takový přístup vyplatil, neboť bez mučení přiznávám, že mi více než tisícistránková předloha dodnes uniká. Soudit tak mohu pouze natočený materiál.

Televizní To veskrze průměrného režiséra Tommy Lee Wallace jsem poprvé viděl asi ve dvanácti letech. Tedy v ideálním věku vzhledem k tomu, že se příběh z velké části točí okolo dětské party outsiderů, kterou spojuje nízké sebevědomí a různé fobie. Právě strach je hlavní zbraní mimořádně dravého monstra, jehož pravá podoba se ukrývá pod maskou děsivého klauna Pennywise ve famózním podání Tima Curryho. Záhadné zlo dokáže zhmotnit nejhorší obavy svých budoucích obětí a vychytrale využívat jejich fobie ve svůj prospěch. Televizní limity i značná umírněnost vůči explicitně podanému násilí jsou sice jasně zřetelné, ale i tak má tento hororový snímek vypovídající o předčasné ztrátě dětské nevinnosti něco do sebe. Kromě velmi solidní atmosféry a strašidelných výstupů Pennywise lze vyzdvihnout herecké výkony dětských představitelů. Hlavní problém spočívá v tom, že film má dvě části. Na tu první, pokrývající padesátá léta, se dobře kouká i dnes. Jakmile však ve druhém díle dětské herce vystřídají jejich dospělé verze, spadne příběhu okamžitě řetěz, což ještě umocní vyloženě pitomé finále s obřím pavoukem.

Je důležité zmínit, že televizní společnost ABC v raných fázích vývoje opravdu uvažovala o minisérii čítající zhruba deset dílů. Znalci objemné knižní předlohy by tuhle cestu patrně ocenili. Televizní seriály se však na přelomu osmdesátých a devadesátých let upínaly převážně na mustr situačních komedií či nekonečných telenovel. Ačkoliv se na trhu občas vyskytla výjimka typu Freddyho noční můry (1988) nebo Příběhy ze záhrobí (1989), sázka na hororový produkt zkrátka zaváněla hazardem. Manažerům stačila srovnávací statistika. Taková Roseanne (1988) měla jednoduše daleko vyšší čísla než seriálový pokus Friday the 13th: The Series (1986), který byl navíc poznamenán cenzurou a mizernou produkcí. Bohužel. V době, kdy na obrazovky vtrhlo mysteriózní Městečko Twin Peaks (1990), které navždy změnilo pohled na televizní seriály, už byla podoba snímku To oficiálně ustanovená. Režisér Tommy Lee Wallace se tedy musel smířit s tříhodinovou stopáží, omezeným rozpočtem a velkými kompromisy ohledně toho, co z knižní předlohy vypustit nebo naopak zachovat. Těžko říct, jak by rozporuplný výsledek dopadl, kdyby se k projektu dostal původně zvažovaný John Carpenter.

Dáma s kladivem

Rok 1990 je opravdu ideální pro demonstraci kvalitativních výkyvů, o nichž jsem referoval v úvodní kapitole. Ve stejném roce na scénu opět vstoupil Rob Reiner. Tedy režisér, který filmem Stůj při mně dokázal, že si s literárním Kingem velmi dobře rozumí. Komorní psychologický thriller s prvky hororu Misery nechce zemřít má až divadelní nádech vycházející z omezeného počtu postav, malého prostoru a celoplošné absenci jakýchkoliv nadpřirozených prvků. Stephen King účast Reinera uvítal s otevřenou náručí, jelikož Stůj při mně vnímal velmi pozitivně a dodnes snímek řadí mezi ty nejpovedenější. Při adaptování napínavé knihy Misery mu tedy nepřekvapivě nechal zcela volné ruce. Reiner si však tentokrát na palubu přizval výborného scénáristu Williama Goldmana. Režisérovi vyloženě imponoval cit, s jakým Goldman přistupoval ke knižním předlohám. Oba pánové už spolu totiž pracovali na zábavné fantasy pohádce Princezna Nevěsta (1987), která krásně prezentuje Goldmanův um.

Mezi režisérem a scenáristou sice kontinuálně panoval vzájemný respekt, což ale nijak nevylučovalo jeden zásadní bod, na němž se kreativní duo zpočátku nemohlo shodnout. Goldman chtěl při psaní zachovat brutalitu knižní předlohy zahrnující třeba zaživa provedenou amputaci nohy či moment, kdy psychicky labilní Annie Wilkes zavraždí policistu tím, že jej přejede sekačkou na trávu. Reiner nesouhlasil. Nechtěl, aby diváci postavu vyloženě nenáviděli. Podstata Annie Wilkes ztvárněné do té doby převážně divadelní herečkou Kathy Bates stojí na bleskurychlém přepínání mezi empatickou pečovatelkou se srdcem na dlani a vyšinutou psychopatkou sužovanou explozemi nekontrolovatelného vzteku. Nakládat jí na bedra další vrstvy krutosti by mohlo narušit uvěřitelnost postavy a tím pádem její funkčnost, což nakonec uznal i scenárista. Navzdory této odchylce a několika dalším detailům je film velmi věrný populární knižní předloze.

Známý spisovatel romantických cajdáků Paul Sheldon se rozhodne pro vážnější literaturu. Definitivní tečkou má být vypořádání s Misery Chastain, literární hrdinkou, která všemi romány proplouvá a kterou Sheldon právě v tom posledním zabije. Cestou z horské chaty se však spisovatel vybourá a skončí se svým vozem zapadlý ve sněhové závěji. Cynický osud mu do cesty přihraje anděla strážného i ďábla v jednom těle. Zdravotní sestru a Sheldonovu obrovskou fanynku Annie Wilkes. Ta se o svůj dolámaný idol láskyplně stará ve vlastním domě, dokud jí není umožněno přečíst si rukopis posledního románu. Nejprve si další příběh své milované hrdinky vesměs užívá, ale jakmile se dostane k poslední kapitole, začne peklo. Její milovaná Misery nesmí zemřít! Z pacienta se obratem stává nedobrovolný vězeň. Sheldon musí spálit rukopis a přivést Misery opět k životu. Bohužel pro něj, bipolární osobnost Annie Wilkes jí umožňuje používat celou škálu donucovacích prostředků. Od zlověstných výhrůžek a zamykání v pokoji až po údery kladivem.

Na snímku Misery nechce zemřít jsem vždy obdivoval ucelenost jediné dějové linie, která se sice nikde nevětví, ale zároveň dokáže opakovaně překvapovat tím, co Annie svému vězni zase provede. Tady nejde o hloubku postav ani překombinovaný děj. Goldmanův scénář je však dostatečně chytrý na to, aby vzbuzoval naší zvědavost. Jde o nesmírně napínavou hru na kočku a paralyzovanou myš. Polapenou kořist, s níž si dravec zlomyslně pohrává. Tomuto vzorci opravdu velmi pomáhá geniální casting. Statnou rodačku z Tennessee si v té době jen málokdo uměl přiřadit k nějaké konkrétní filmové postavě. Bates vypadá vskutku civilně. Žádný okázalý lesk hollywoodských hereček, ale vizáž sousedky odnaproti, která se ráno před domem oháněla hrablem na sníh. Připočtěme k tomu mimořádné herecké nadání oceněné Oscarem a máme tu nevšední filmovou postavu. V tomto ohledu si obrovskou pochvalu zaslouží i James Caan v roli vězněného spisovatele. Pasivní vnímání teroru se zpočátku odráží jen v jeho udivených pohledech, aby se s postupující stopáží proměnil v muže, co bojuje o holý život. Jen málokdo uměl tak přesvědčivě zahrát bolest. Při sledování člověk opravdu věří, že má James Caan zlomenou každou kost v těle. Perfektně zvolený protihráč.

Zkušený herec po roli doslova skočil, jelikož od dob horkokrevného Santina Corleona z veleslavné klasiky Kmotr (1972), mu producenti nabízeli převážně role drsných poldů a násilných mužů. Spisovatel Paul Sheldon z těchto archetypů opravdu vybočoval. V případě Kathy Bates lze ale bez přehánění mluvit o nejzásadnější roli její herecké kariéry. Ukořistění Ceny Akademie za nejlepší ženský herecký výkon se pak stalo nečekanou třešničkou na dortu, jelikož v hororovém žánru se zlatí prdeláči zrovna nenosí. Misery nechce zemřít je právem vzývána coby moderní žánrová klasika a dodnes zůstává jedinou kingovkou oceněnou Oscarem. Stominutová stopáž, kde na zmar nepřijde jediná vteřina.

Pevná půda pod nohama

Pokud jde o samotného Stephena Kinga, ten si užíval život s čistou hlavou a jako důkaz o nově nabytém elánu vydal další kolekci novel Čtyři po půlnoci (1990), jejichž společným pojítkem je veličina času. Dle novely Časožrouti dokonce vznikla stejnojmenná třídílná minisérie z roku 1995, kterou si na starost opět vzala televizní společnost ABC. I přes rozporuplné reakce si To zajistilo vysokou sledovanost. Proč se tedy držet zpátky? Celkově vzato byl King zkraje devadesátých let opravdu nezastavitelný. Postupně gradující román Nezbytné věci (1991), aktivní účast na pětidílném televizním projektu Svědectví (1994) nebo tajemná psychologická novela Dolores Claiborne (1992), na jejímž základě vznikl stejnojmenný film s Kathy Bates v hlavní roli. Herečka už s Kingem jednou uspěla a já osobně si myslím, že ve filmu Taylora Hackforda předvedla minimálně stejně dobrý výkon. Samozřejmě. Na každý dobrý film připadají v případě Kinga dva špatné. Nudný horor s ucházející atmosférou Jednou se vrátí (1991), podprůměrné sci-fi Monstrum (1993), případně promarněná šance George A. Romera- Temná polovina (1993).

Nutno podotknout, že se slavný spisovatel vrátil i k občasné tvorbě scénářů. Upřímně řečeno. King je daleko lepší spisovatel nežli scenárista, jak dokazuje ujetý horor režiséra Micka Garrise - Sleepwalkers (1992). Považte sami. Středobodem příběhu je zvláštní druh upíra, který v rámci uchování životní síly vysává jen mladé ztepilé panny a bojí se koček domácích. Pokud si film ještě dobře vybavuji, v centru dění jsou dokonce upíři dva. Matka se synem, kteří zároveň tvoří mileneckou dvojici (fuj), putují po USA a vraždí panny. Ano, je to velmi pitomé, ale také zábavné a na rozdíl od výše uvedených filmů se u Sleepwalkers nebudete nudit. Stephen King si tedy po právu užíval život úspěšného spisovatele, ale zároveň si nesl nálepku autora, z jehož literárních děl a scenáristických pokusů vyrůstají spíše průměrné filmy. Tohle strohé konstatování měl zanedlouho vyvrátit jeden talentovaný scenárista, režisér a milovník hororových příběhů Frank Darabont.

Vězení s lidskou tváří

Nikomu tento názor nevnucuji, ale vždy mi přišlo poněkud nespravedlivé, že masivní úspěch melodramatického snímku Forrest Gump od Roberta Zemeckise zastínil ostatní a dle mého soudu mnohdy i kvalitnější filmy, které se zrodily v mimořádně nabušeném roce 1994. O těch ostatních se třeba jednou rozepíšu v jiném článku, ale teď už rovnou přistupme k sympatickému režisérovi s francouzskými kořeny. Práva na povídku Rita Hayworth a vykoupení z věznice Shawshank zakoupil Frank Darabont již v roce 1987, tedy v době, kdy byl znám jen v jistých hollywoodských kruzích coby producent a příležitostný scenárista. Po Robu Reinerovi šlo tedy o druhého člověka, který se rozhodl zadaptovat jednu z povídek spadajících do sbírky Čtyři roční doby. Tím třetím a posledním se stane až režijní inovátor Bryan Singer, ale k němu se dostaneme později. Tvůrčí nadšení Darabonta a Kinga poprvé spojila práce na krátkometrážním snímku The Woman in The Room (1983). Stali se z nich takřka okamžitě dobří přátelé. Jakmile si Darabont vysloužil ostruhy za významný podíl na hororovém snímku s prvky fantasy Noční můra v Elm Street 3: Bojovníci ze sna (1987), zakoupil práva na zmiňovanou vězeňskou novelu.

Šek na pět tisíc dolarů si King nikdy nenechal vyplatit. Popravdě se dost podivoval, proč si Darabont vybral zrovna útlou novelu, jejíž perspektiva se v drtivé většině drží vězně Ellise Reddinga zvaného Red. Režisér však od samého začátku věděl moc dobře, co dělá. Povídku bral spíše v rovině malé krásné sazenice, které zaléváním pomohl k rozpuku. Příběh na doživotí odsouzeného bankéře Andyho Dufresna se tedy rozrostl do značné šíře. Darabont upravil osud některých postav, letmo naznačené vedlejší dějové linie citlivým způsobem zvýraznil a dokonce si navrch přihodil pár vlastních nápadů. V centru dění nadále zůstával odsouzený vrah, vězeňský pašerák a především vypravěč celého příběhu Red, ale vznikající scénář se do základu nebál přidávat další množství stavebního materiálu. Například byly změněny okolnosti, za jakých se Red do vězení dostal. Osud mladého zloděje Tommyho Williamse dostal temný epilog a starý vězeňský knihovník Brooks Hatlen se dočkal vlastního plnohodnotného příběhu. Drobných i větších změn je daleko více, ale podstatné je, že ani jedna nepůsobí samoúčelně nebo snad uměle.

Pozvolný vývoj filmu Vykoupení z věznice Shawshank začal až v roce 1992, přičemž scénář Darabont napsal během osmi týdnů. V tomto intenzivním období prý prakticky s nikým dalším nekomunikoval a veškerou pozornost věnoval pouze psaní. U Castle Rock Entertainment (produkční společnost vlastněná Robem Reinerem) slavil hotový scénář velký úspěch a hned následující rok si režisér zajistil krásný rozpočet čítající pětadvacet milionů dolarů. Stěžejní lokaci celého příběhu nalezl Darabont v americkém Mansfieldu, stát Ohio. Oku lahodící historické vězení Ohio State Reformatory (běžně označované jako Mansfield Reformatory) inspirované novorománskou architekturou se svého dokončení dočkalo v roce 1910. Darabont a cenami ověnčený kameraman Roger Deakins nalezli v nesmírně fotogenické stavbě ihned zalíbení. Skvělou ruku měl režisér i v otázce castingu. Prototyp všech filmových mentorů a vypravěčů Morgan Freeman jako Red. Tehdy neokoukaný Tim Robbins v roli tichého leč inteligentního Andyho Dufresna. Esenciální zlo v podobě zbožného ředitele věznice Samuela Nortona, kterého tak přesvědčivě zahrál Bob Gunton. Zmínit bych mohl opravdu každou položku obsazení.

O filmu jako takovém už bylo napsáno tolik textu, že mi ani nepřijde podstatné přehrabovat se v něm do hloubky. Příběhový oblouk, který pokrývá rozmezí let 1947 - 1966 je často interpretován jako soubor křesťanského symbolismu a mysticismu. Nevinný Andy Dufresne vsazený za zdi obrovské věznice je vlastně takovým mesiášem a částečně mučedníkem až nápadně podobným Ježíši Kristu. Pomáhá druhým, svým konáním výrazně ovlivňuje smýšlení ostatních spoluvězňů, vytrvale snáší všemožné útrapy a, jak Red poznamená, má kolem sebe jakousi auru, jež ho chrání před pochmurným prostředím. Dá se tedy říci, že je skutečným šiřitelem světla uvnitř temné kobky, což je trochu paradox, jelikož za spasitele a skutečného nositele světla se považuje i pobožný Samuel Norton. Jak však nejčtenější kniha všech dob říká, i satan byl zpočátku andělem zastávajícím funkci světlonoše. Podobně jako satan odmítající desatero přikázání i Norton pohrdá zákony a násilně prosazuje svůj vlastní systém pravidel a trestů.

Jde určitě o nesmírně zajímavé téma, nad nímž by se dalo diskutovat hodiny, ale já osobně film vždy vnímal jako výpověď o nehynoucí touze po svobodě. O zrnku naděje, houževnaté vytrvalosti a také o tom, že i ve vězení existuje prostor pro lidskost. Nevinný muž ve vězení, to je klasické téma zpracované na sto různých způsobů. Jeho těžištěm bývá takřka vždy dokonalý plán o cestě na svobodu. Vykoupení z věznice Shawshank se jím sice také zabývá, ale nečiní z něj prioritu. Film si po většinu stopáže klade otázku, jaký dopad má vězení na jedince v proudu měsíců, let a dekád. Pro Darabonta je důležité sledovat člověka, který se stísněnému prostoru v uzavřené kleci přizpůsobí do té míry, že se pro něj opětovný život na svobodě stává smrtelnou pastí. Život v izolaci je vlastně zloděj, jež nám z dlouhodobého hlediska krade schopnost přežít tam venku. Navzdory skličujícímu tématu oplývá film pozitivním nábojem a do smutného bezbarvého prostředí vnáší nečekaně motivy o spáse a vykoupení. Ano. Na mnoha místech hraje snímek na city, ale Darabont tak činí naprosto nenuceným způsobem.

V době uvedení byl film chválen kritikou, ale kolem diváků spíše jen proplul. Jak jsem již naznačil, nezastavitelný Forrest protrhl cílovou pásku a nechal všechny soupeře daleko za sebou. Ze sedmi nominací na Oscara neproměnilo Vykoupení z věznice Shawshank ani jedinou. Časem se z něj stala „znovuobjevená" klasika, která na naší nejnavštěvovanější filmové databázi dokonce získala odznak nejlepšího filmu všech dob. V současnosti je celkem běžné narazit na zkazky o tom, že Vykoupení z věznice Shawshank je nesmírně přeceňovaný film. Doby se zkrátka mění a s nimi i preference diváků, avšak první celovečerní film Franka Darabonta pro mě zůstává jednou z nejlépe zpracovaných adaptací vzešlých z bohaté tvorby Stephena Kinga.

Jack Torrance podruhé

Jak jsem naznačil, rok 1994 byl nesmírně plodný, ale dá se s klidem říci, že celá devadesátá léta se nesla na progresivní vlně, pokud jde o kinematografii. Měnil se pohled na akční žánr, králem komedie se pomalu stával Jim Carrey a mladý Quentin Tarantino započal něco, čemu dnes říkáme filmová postmoderna. Hollywood si rovněž nenápadně podmaňoval silný zahraniční export. Nizozemský režisér Paul Verhoeven, Němec Roland Emmerich, francouzský talent Luc Besson, čínský drak John Woo. Někdo se ve filmu snažil zachovat evropské cítění a jiný vsadil na megalomanskou destrukci skrze průsečík letních blockbusterů. Pro tento článek je ale neméně důležité, že se literárních předloh mistra hrůzy začali opět ujímat talentovaní režiséři. V podstatě se opakovala situace z druhé poloviny sedmdesátých let, tentokrát pod hlavičkou jmen Reiner, Darabont. Škoda, že potřebu něco opakovat měl i samotný Stephen King. Tomu patrně Stanley Kubrick stále ležel v žaludku, a tak došlo k další inkarnaci hororové knihy Osvícení.

Na jednu stranu tento krok chápu. Kubrick přeci jen natočil vysoce estetickou podívanou plnou matematicky přesných kamerových tahů a na milimetry vycentrovaných obrazů. Stephen King chtěl svým dalším scénářem hlavně zachovat věrnější obraz knižní předlohy. To se mu sice povedlo, ale třídílná televizní minisérie Osvícení (1997) postrádá to nejdůležitější. Atmosféru. Nic naplat. Televizní To i Časožrouti slavily úspěch, pokud jde o divácká čísla. ABC dalo Kingovi zelenou pod podmínkou, že se do budoucna zřekne jakýchkoliv dalších veřejných útoků na Kubrickův film. Souhlasil. Režie se ujal již jednou vyzkoušený Mick Garris (Sleepwalkers), ale pravdou je, že mu King po celou dobu doslova dýchal za krk. Skutečným předobrazem hotelu Overlook byl Stanley Hotel nacházející se v Coloradu. Právě tam natáčení z větší části probíhalo. Produkce se ale od počátku táhla. Trvalo například dlouho, než se našel herec, který by měl kuráž zopakovat part Jacka Nicholsona. Této úlohy se nakonec zhostil celkem nevýrazný Steven Weber. Natáčelo se sice v březnu 1996, ale jako na potvoru vůbec nesněžilo. Značnou část rozpočtu si proto ukously zasněžovací stroje.

Nehodlám do televizního Osvícení zbytečně kopat. Počáteční recenze projekt chválily a sledovanost opět dosahovala slušných čísel. Pravdou však je, že Kubrickův film si stále nese punc žánrové klasiky, kdežto na Kingův a Garrisův pokus se docela zapomnělo. Film sice postrádá tu správnou hororovou atmosféru, je úmorně dlouhý, herecky nevyvážený a je na něm znát finanční limit, ale pokud patříte mezi čtenáře, kteří touží po maximálně věrných adaptacích, pak si tahle minisérie vaší pozornost určitě zaslouží. Je tam prakticky vše, co v knize, akorát to nepůsobí tak dobře jako na stránkách. Pojďme raději navázat na zlatou sérii filmů. Pak už to bohužel půjde jen dolů.

Dvojitá rozlučka

Minimalistický thriller Nadaný žák (1998) mi vždy připomínal variaci na Misery nechce zemřít, kde ovšem zcela absentuje černý humor a výsledek má daleko temnější vyústění. V příběhu jsou opět dominantní dvě hlavní postavy, významným jevištěm se stává opět stísněný prostor jednoho domu a scénář Newtona Thomase Sigela si i podobným způsobem pohrává s motivem vydírání, kdy jedna postava nutí tu druhou k nedobrovolné spolupráci. Vtip je v tom, že oba mužští herečtí představitelé ztvárňují zlé postavy, které na sebe se vzrůstající intenzitou působí a snaží se jedna druhou vzájemně eliminovat. Bryan Singer je dnes možná kontroverzní postavou, ale v devadesátých letech vzbuzoval u filmových publicistů respekt a obdiv. Po stylotvorné kriminálce Obvyklí podezřelí (1995) vsadil na malý komorní film, v němž uplatnil svou schopnost budovat mistrným způsobem napětí. Příběh holokaustem nezdravě fascinovaného středoškoláka Todda Bowdena (Brad Renfro), který pod pohrůžkou odhalení identity nutí bývalého nacistického velitele koncentračního tábora Kurta Dussandera (úžasný Ian McKellen) k vyprávění hrůzných historek, je poslední zfilmovanou novelou ze sbírky Čtyři roční doby. Mrazivý zážitek.

Definitivní tečku za devadesátými léty nemohl učinit nikdo jiný než Frank Darabont. Zelená míle (1996) je název Kingova románu (v USA vycházel po částech) i stejnojmenného filmu z roku 1999. Darabont podruhé, vězeňské téma podruhé a přesto je výsledek značně odlišný. Na vězeňský život je zde pohlíženo z perspektivy dozorců. Namísto naděje je ve vzduchu cítit odér blížící se smrti a pevnou součástí příběhu je tentokrát i element nadpřirozena. Nikoliv v rovině hororové či vyloženě negativní, ale spíše duchovní. Podobně jako v Shawshanku je křesťanská symbolika přítomna i zde. Houževnatý Andy Dufresne po dlouhé a strastiplné cestě za svobodou dosáhl vykoupení. Odsouzený něžný obr John Coffey (Michael Clarke Duncan), který pouhým dotekem zvládá absorbovat bolest a nemoci druhých, však takové štěstí nemá. Dobrosrdečný a poněkud jednoduchý Coffey se s každou další minutou blíží k neodvratnému trestu smrti. Motiv ukřižování je zde tedy doslovný. Zelená míle sice trvá tři hodiny, ale nenudí. Opakovaně dojímá a bere za srdce. Stephen King a vlastně i Darabont si před koncem milénia nemohli dopřát lepší rozlučku.

Zbytky ze dna

Nechci této kapitole věnovat zbytečně moc prostoru, jelikož s filmovými kingovkami po roce 2000 je to jednoduše řečeno bída trvající do dnešních dnů. Uplynulým pětadvaceti letům jednoznačně vládnou remaky, variace na již jednou viděné či různá pokračování. Považte sami: Carrie (2002), Carrie (2013), To (2017), To Kapitola 2 (2019), Řbitov zvířátek (2019), Children of the Corn (2020), Řbitov zvířátek: Pokrevní linie (2023), případně Žhářka (2022), což není nic jiného, než Ohnivé oči v bleděmodrém. Učiněná marnost. Viditelně vyčnívá snad jen nově zpracované To, kterému však argentinský režisér Andy Muschietti podrazil nohy nesnesitelně otravným pokračováním. Pozornost si jistě zaslouží i Doktor Spánek (2019), jímž se nečekaně blýsknul jinak veskrze průměrný rutinér Mark Flanagan. Stejnojmenná kniha vynikajícím způsobem doplňuje původní román Osvícení. Flanagan sice na filmový opus Kubricka už z principu navázat nemohl (především po estetické stránce), ale i tak zůstává příjemným zjištěním, že Doktor Spánek není jen levným marketingovým trikem, nýbrž osobitým fantasy hororem s hutným příběhovým podložím.

Příznivci Franka Darabonta by jistě hlasovali i pro tajuplnou Mlhu (2007), tedy poslední plod práce vzešlý ze spojení King/Darabont. Nejde sice o tak přesný zásah do terče jako v případě dvou předešlých snímků z vězeňského prostředí, ale Mlha je bezesporu nejvíce hororová, nehledě na svíravý pocit všeobjímající apokalypsy skryté za nepropustným šedým závojem. Po ultimátní noční bouři pozře město Bridgton hustá mlha, v jejichž útrobách číhá smrt. Hrstka různorodých lidí se schová do supermarketu a přemýšlí, jak z nečekané situace vyváznout. Digitální triky sice poněkud zestárly, ale v otázce, zdali je větším monstrem člověk nebo anonymní zlo, funguje film stále dobře. Mlha je napínavá, ke konci beznadějná a nebojí se dloubat do žeber skrze náboženský fanatismus, tedy téma, které se v díle Stephena Kinga opakuje jako zlověstný refrén v žalmu. Plusové body si zaslouží i nemilosrdné finále vzešlé z hlavy samotného režiséra.  Až na šablonovité uchopení postav a herecké rezervy Thomase Jana (to finální zhroucení mu moc nevěřím) je Mlha solidní hororová jednohubka.

Pokud má někdo slabost pro hororovou sci-fi smaženici Pavučina snů (2003) či překombinovanou bizarnost Ve vysoké trávě (2019), nechť je mu přáno. To lepší už jsem zmínil. Alespoň tedy z mého pohledu. Ze seriálové tvorby se určitě sluší vypíchnout mysteriózní thriller Dallas 63 (2016) nebo obstojnou detektivní záležitost Mr. Mercedes (2017). Folklórem ovlivněný Oustsider (2020) se naopak řadí mezi má nejsmutnější divácká zklamání. Zážitek mohu shrnout asi následovně. Famózní úvod, nudný prostředek a totálně stupidní závěrečná epizoda, které se vyrovná snad jen finále Her o trůny (2011). Znovu se tak dostáváme na začátek celého článku, kde jsem psal, že symbióza Kinga a kinematografie je značně komplikovaná. V posledních kapitolách se tedy pokusím přijít na to, co za tímto konstatováním vězí.

Magická formule

Jako každý vysoce produktivní autor, má na svém kontě i Stephen King nějaké ty slabší kusy, což je při takovém počtu knih naprosto přirozený jev. Mezi jeho fanoušky rovněž převládá názor, že mistr napětí bravurně ovládá starty svých příběhů, ukázkově rozehrává různorodé partie, ale občas zakopne v cílové rovince. I přes tyto obecně přijímané neduhy však Stephen King dlouhodobě patří mezi absolutní spisovatelskou špičku, kterou bere velkoryse na milost dokonce i odborná literární kritika. U komerčního autora věc prakticky nevídaná. Této oblibě částečně přispívá fakt, že jde o univerzálního spisovatele, který zvládá snad všechny literární útvary a žánry. Nedělají mu problém povídky, romány ani novely, tedy prozaické útvary středního rozsahu. Jen málokterý krotitel slov umí být tak všestranně flexibilní, jak dokazuje kupříkladu Andrzej Sapkowski, jehož povídkové knihy kvalitou značně převyšují pozdější románovou tvorbu. Vybíravý čtenář se u Kinga tudíž může zaměřit na to, čemu dává běžně přednost. Svižná kniha končící na dvousté stránce? Sbírka krátkých povídek? Těžká bichle jakou můžete zatloukat hřebíky? Mistr napětí nabízí vše a je dostupný každému.

Stephen King se nevyžívá v podobenstvích ani ve složitých větných výstavbách. Nepotřebuje čtenáře mučit šifrovanými metaforami ani hrami na vypravěčské experimenty typické pro postmodernu. Jeho próza se opírá o silné příběhy, které umí velmi plynule, čtivě a intuitivně rozvést do obřích rozměrů. Právě enormní počet stran a z toho vyplývající množství postav, zápletek či dílčích podzápletek se může občas proměnit v problém, pokud jde o závěrečné svazování všech volných konců.

King hledá inspiraci v každodenním životě. Ve věcech, jež ho obklopují a ovlivňují. V dialozích i vnitřních monolozích postav se tedy kontinuálně objevují popkulturní odkazy na různá filmová díla, masově užívané nástroje denních potřeb (iPhone, internet), rockovou hudbu či literaturu. Ačkoliv některé konkrétní příběhy obsahují silné prvky nadpřirozena, případně sázejí na fantasy či sci-fi rámování, přímé propojení s naším reálným světem jim dodává na uvěřitelnosti a atraktivnosti. Kingova próza je jako houba, která vstřebává barvy, příchutě a pulzující rytmus převážně americké konzumní společnosti. Stačí prostá narážka na McDonald’s a čtenář pocítí automaticky závan něčeho povědomého a blízkého. Tím se King třeba odlišuje od Cliva Barkera, jehož specializací je tvorba cizích světů.

Na počátku všeho většinou stojí jedna nevšední situace v maximálně všedním prostředí. Útok upírů na malé ospalé město, nevinný jedinec vržený do chladné cely, agresivní pes, co rozbije idylku poklidného rodinného života atp. Od momentálního nápadu je to jen krůček k postavám, příběhu a záludnosti, která vyvěrá z principu zápletky. I přes nekomplikovaný styl Kingova psaní je právě klikatý vývoj zápletky branou do retrospektiv postav, nástrojem pro zakomponování fiktivních novinových výstřižků, klíčem k rozluštění finální záhady, případně spouštěčem digrese, tedy záměrného odbočení od hlavního tématu. Estetiku tradičního způsobu vyprávění, jaká spadá až do období starověkých básníků a středověkých zpěváků, King převzal, obrousil její archaické hrany a následně tuto modernizovanou vyprávěcí formuli adaptoval pro současnost. Průměrný čtenář upřednostňující nenáročnou četbu se v tomto ohledu snadněji ztotožní třeba s problémy utlačované dívky uprostřed toxického kolektivu, alkoholika, jenž svádí boj s vlastními démony, nebo pochopí svízel městečka, které se stalo předmětem nějakého vládního experimentu. Takové příběhy do myslí čtenářů už z principu pronikají snadněji nežli životní pouť Zarathustry.

Není to rozhodně pravidlo, ale Kingovy postavy často inklinují k nějakým stereotypům a archetypálním vzorcům. Záporáci, jakými jsou třeba náboženští fanatici, vrazi či zkažení lidé oplývající mocí (ať už nadpřirozenou nebo politickou), jsou zkrátka svině v každém ohledu. Kladným postavám zase nad hlavou mnohdy schází jen ta příslovečná svatozář, aby byla jejich dokonalost úplná. Tahle zdánlivá šablonovitost se však bezpečně ztrácí v silných charakterových detailech, bohaté historii prakticky všech postav a jen těžko odhadnutelným vývojem dané zápletky.

Klidem čtenáře také pravidelně otřásá šokující naturalismus a brutální zacházení s hlavními postavami. Se stejnou mírou detailnosti King přistupuje k popisům sexuálních praktik, které se většinou odvíjejí z perspektivy ženy (je jedno, zda se teď bavíme o běžné souloži nebo aktu znásilnění). S tímto aspektem se pojí jedna ryze americká zvláštnost. Jakmile King barvitě popisuje hadovité klubko střev opouštějící dutinu břišní, nůž přetínající krční tepny, případně letící kousky šedé mozkové kůry, kterým ke startu dopomohl tvrdý úder palice, tak je vše v naprostém pořádku. Pokud ale stejnou míru textové barvitosti užije u průniku penisu do vagíny, bývá zpravidla oheň na střeše, což je typicky americké. Násilí je v pohodě, ale běda sexu! Již několikrát v minulosti si spisovatel díky puritánství určitých čtenářů a literárních kritiků odnesl nelichotivý cejch chlípníka, který z něj div nedělal propagátora pornografie. Směšné.

Stephen King rovněž opakovaně pracuje s motivem odříznuté skupiny lidí v nějakém uzavřeném prostoru. Jde o skvělé zázemí pro vystihnutí duševních pochodů postav, jelikož každý člověk je jedinečný, má svůj vlastní pohled na svět, sociální postavení a víru. Dejte do jednoho terária desítku škorpionů a uvidíte ten tanec smrti. King pro svá pokusná „terária“ užívá různých rozměrů. Někdy, jako v případě Mlhy (1985), mu k tomu stačí jeden supermarket, jindy izolovaný horský hotel, ale když na to přijde, klidně stěny rozšíří na velikost celého města, což můžeme vidět třeba v románu Pod kupolí (2009), kde se město Chester’s Mill doslova ocitne pod jedním obrovským poklopem. Spisovatel pak tato uměle vytvořená hřiště ohraničená ostnatým drátem soustředěně pozoruje a všímá si vzájemných interakcí postav, které se z daného problému snaží najít cestu ven. Výsledky svého pozorování pak jednoduše zapíše. V drtivé většině případů dopředu netuší, jak moc se výchozí problém zamotá a kolik dalších postav stáhne do svého černého trychtýře. Relativně prostá počáteční premisa tak znenadání může nabobtnat do velikosti ságy čítající několik knih.

Zlato mezi cetkami

Myslím, že předchozí kapitola celkem srozumitelně ozřejmila přitažlivost a kouzlo Kingových literárních děl. Zároveň je jasné, proč filmová studia po jeho knihách tak ráda sahají. Já sám si při četbě kingovek někdy připadám, jako bych nějaký film skutečně sledoval. Příběhy Stephena Kinga kolem sebe nemají nepropustnou auru obtížně zfilmovatelných děl, jaká se běžně váže třeba ke knihám Franze Kafky, Franka Herberta, případně J. R. R. Tolkiena. Jak je tedy možné, že jsou finální výsledky tak rozporuplné a po filmařské stránce kvalitativně rozhárané? Dle mého mínění za to jednak může Kingova popularita a dostupnost autorských práv. Kdo by v úvodních titulcích nechtěl mít dodatek „Natočeno na základě bestselleru Stephena Kinga“, že? Druhá stránka věci je o něco komplikovanější, ale navazuje na tu první. Výborný spisovatel, jakým King bezesporu je, si u psaní vše hlídá sám. Vymýšlí příběh, tvoří zápletku i postavy. Ví, komu může ukázky svého rukopisu ukázat a svobodně si vybírá konzultanty i odborníky, s nimiž se radí ohledně témat, jakým sám dost dobře nerozumí (zdravotnictví, policejní úkony, behaviorální vědy, složité vojenské technologie).

Ovšem natáčení filmu, to je komplikovaný proces zahrnující nezřídka účast desítek, ba i stovek povahově různorodých lidí. Ano, správný směr by měl udržovat režisér, ale ani ten nemusí být stoprocentní zárukou kvality. Kdo knihu adaptoval? Jaký bude rozpočet, co podmínky natáčení, herecké obsazení a jak moc do toho bude zasahovat produkce? To je opravdu velké množství proměnných. Většinou uspěli ti, co už ve filmovém průmyslu měli nějaké postavení podložené perfektními režijními výsledky (Kubrick), případně ti, z nichž se posléze vyklubala režijní esa, která měla na začátku kromě talentu i velké štěstí na tvůrčí tým (De Palma). Pokud se teď zamyslím nad ústředním motivem celého článku, vidím to na plichtu. Ve filmech založených na knižních předlohách Stephena Kinga převládají kousky průměrné i vyloženě špatné. O tom asi není potřeba polemizovat. Jakmile se ale v určitém období konstelace hvězd přeskupila do ideálního postavení, došlo ke zrodu několika znamenitých filmařských šperků a nenápadných pokladů. Můžete se hodiny hrabat v zemi a vytahovat jednu zrezlou plechovku za druhou, ale jakmile narazíte na zlatou žílu, pak zákonitě přijde silný pocit zadostiučinění, který vyrovná všechny předchozí nezdary.

Mistr na odpočinku

Do spisovatelského důchodu odešel Stephen King před více než deseti lety. Jenže slovíčko „důchod“ je v případě Kinga spíše prázdná floskule. Sci-fi protkané skutečnými historickými událostmi Dallas 63 (2011), mysteriózní příběh o dvou rovinách Ústav (2019), příběh ze života odstřelovače Billy Summers (2021), vtahující fantasy Pohádka (2022), detektivně laděná Holly (2023). To není výčet, ale pouhý výňatek. Zdá se, že grafomanství spisovatele definitivně opustí až na smrtelné posteli. Ale žádné obavy, žádné malování čertů na zeď. Tenhle chlapík už přežil i srážku s automobilem. Pokud se vám navíc do rukou dostalo něco z jeho současné tvorby, musíte nekriticky uznat, že minimálně po mentální stránce je u Kinga vše v naprostém pořádku, což je vzhledem k jeho věku výborná zpráva. Osobně bych mu kromě pevného zdraví a bystré mysli přál ještě alespoň jeden či dva ultimátní romány. Přiznávám, že je v tom i špetka sobectví, jelikož se v jeho knihách nesmírně rád ztrácím a zapomínám na okolní svět.

A pokud jde o režiséry, scenáristy a studia? Literatura všeobecně bude nadále udržovat úzké partnerství se světem kinematografie. Na tom se patrně nikdy nic nezmění. A jak známo, partnerství mohou být idylická, občas problematická a jindy dokonce destruktivní. Nemám vůbec nic proti filmovým adaptacím. Nikdy jsem nezastával názor, že kniha je věc nedotknutelná nebo snad nějak posvátná. Jde o přísun nekonečného množství slov, příběhů, informací a všech myslitelných nálad zakletých do stránek papíru. Pro režiséra půjde vždy o hádanku. O náročnou výzvu, která jej permanentně nutí k zodpovězení zapeklité otázky: „Jak mám ten příběh uchopit a smysluplně ho převést na stříbrné plátno?“ Zredukovat děj ve prospěch vizualizace? Rozšířit linie vedlejších postav či je raději vyškrtnout úplně? Snažit se zužitkovat každičký dialog, nebo snad vsadit na umění bez kompromisů? Možnostem se meze nekladou, a právě tato skutečnost mi na celém procesu adaptování literárních děl přijde nejvíce fascinující.

Ani zdaleka se nedostalo na všechny filmy, natož knihy. Pár vět by si zasloužil malý televizní horůrek Prokletí Salemu (1979). Do textu se nevešla ani neškodná kravinka Zhubni (1996) nebo zvolna plující drama Srdce v Atlantidě (2001). Jistě vás napadnou další kousky a je dost možné, že se u některých setkáme prostřednictvím budoucích článků. Kdo ví? Třeba se zanedlouho zrodí nějaká další novodobá klasika nesoucí v řečišti DNA mistra hrůzy. Stačí prozkoumat filmové databáze. Studia a streamovací služby mají plánů více než dost. A pokud se vám nechce čekat? Inu, vždy můžete strávit čas u nějaké té knížky Stephena Kinga, případně si vybrat z široké škály filmových adaptací. Jak jsem již psal. Stephen King je dostupný naprosto každému.