S každým fanouškem „vousatého“ progresivního rocku pana Spocka ta zpráva musela minimálně otřást. Dosavadní ústřední postava, hlavní „kňour“, kytarista a skladatel těch neuvěřitelných propletenců na straně jedné a nádherně hladivých melodií na straně druhé, Neal Morse vykročil na sólovou dráhu. Opouští rozjetou kapelu aby se popasoval s vlastní vírou v Boha, našel sám sebe nebo si chce jenom vyzkoušet stát na vlastních nohách? Nevím, zřejmě ode všeho kousek. Zanechme však Neala jeho vlastnímu osudu (k sólové desce se snad také časem dostaneme), protože Spockovic hoši to překvapivě nezabalili, vytrvali a my jim tak společně opět můžeme nahlédnout pod prsty.

Asi největším šokem bude zjištění, že za mikrofon nebyl angažován nikdo mimo okruh kapely, ale ruka šmátralka popadla za flígr dosavadní bubeníka Nicka D´Virgilia. No popadla, Nick se ostatním členům nabídl tak nějak sám a po počáteční nedůvěře nakonec všichni svorně zjistili, že jim čtyřčlenná sestava náramně vyhovuje. Otázkou ale zůstává, jak bude tohle zúžení kádru prospívat novému materiálu a následně i lahodit vybíravým ušiskám fanoušků, kteří si za ta léta hojnosti navykli od Spockových knírů na tu nejvyšší kvalitu...?

A od úvodní skladby „Onomatopoeia“, což je vlastně řízný bigbeat s propracovanější prostřední pasáží, se nabízí jediné - „Feel Euphoria“ bude deskou mnohem přístupnější! Nick zpívá příjemným hlasem, ne až tak odlišným od svého předchůdce, jenomže k tomu pochopitelně stále ještě hraje i na bicí. Čili při zpívaných pasážích má co dělat rozlišit ruce od nohou a ty ještě od zpěvu a tak bubny přece jen slyšitelně zeštíhleli. Samozřejmě pouze oproti vlastní minulosti, protože v mezihrách se opět dějí věci! Když už jsme u toho, asi největším překvapením pro mě není ani tak zpívající bubeník, nýbrž vůbec samotný fakt, že skupina byla schopna bez vedení svého dosavadního mozku přijít a vytvořit takhle solidní materiál. Vždyť třeba šestidílná suita o „Hošovi jménem Sid“ navazuje na to nejlepší a neodpustí si v páté části „Sid´s Boys Choir“ ani klasický fórek mistra Spocka s kánonovým vrstvením hlasů. Potíž však určitě nastane u všech, kteří si u kapely zvykli hlavně na instrumentální části, ve kterých byli SPOCK´S BEARD nepřekonatelní. Nový materiál takový zkrátka není. Spíše přehledná stavba písní, hodně baladických momentů (hlavně výtečná „Ghosts Of Autumn“) a celková „čistota“ dává ve výsledku klidné, příjemné, ale spíše pop rockové album s občasnou progresivní vsuvkou. Zda je to málo, nechám už na vás, jsem však rád za odhodlanost pohrobků pokračovat ve společném díle i bez Neala, a přestože jsou současní SPOCK´S BEARD už vlastně úplně jinou skupinou, tak rozhodně ne skupinou špatnou. Nepohrdnete-li vkusným a dobře udělaným rockovým albem s jiskrou špičkových muzikantských výkonů, jste na správné adrese. Pan SPOCK je doma a má otevřeno pro všechny.